Kaple sv. Antonína Paduánského

Na pomezí mezi Vítovou a Horní Vsí ve Fryštáku u skalnatého vrchu při úpatí svůdných Hostýnských vrchů vyrostla střídmá a surová kaple sv. Antonína Paduánského. Úspornému sakrálnímu prostoru dominuje kruh, řecký kříž a režné zdivo. Přiznaný materiál konstrukce i lapidárnost geometrických forem nevychází pouze z vnitřního přesvědčení dvojice architektů, odkazuje také k podstatě a skromnosti františkánského řádu.
Výslednou formou je jednoduchá kruhová stavba ukončená sedlovou střechou. Výrazový prostředek kruhu použitý při návrhu odkazuje na tradici prvních křesťanských kostelů, zvláště na rotundy typické pro předrománský a románský sloh. Místo tradičního zaklenutí kupolí je však vertikála ukončena atypickou sedlovou střechou. Kruh vyjadřuje cyklickou povahu vesmíru a všeho života na zemi. Kaple je přístřeším, tichým vnitřním prostorem určeným ke kontemplaci.
Střídmost stavby vychází z hodnot řádu Menších bratří sv. Františka z Assisi, mezi které byl sv. Antonín přijat. Těmi jsou chudoba, nepřijímání privilegií, poustevnictví a vzdělávání. Kaple ctí tuto zdrženlivost, ctí materiálový a historický kontext, ctí průmyslovou estetiku a specifikum kraje. Byť je objekt výrazný, jeho výraznosti je docíleno pokornou cestou – snahou o formální jednoduchost. Cihla je základním stavebním prvkem. Zdivo je vedle obvodové zdi v maximální možné míře použito i na ostatní konstrukce jako jsou lavice, dlažba, přístupová cesta, chrliči. Vytváří se tak mírně abstrahovaný tvar korespondující s krajinou. Stavba svými detaily a materiály nejitří mysl, ale je tichým místem k rozjímání. Důležitým prvkem interiéru se stává prázdnota, kterou podtrhují přiznaná konstrukce a surový materiál neomítnuté zdi.
Prostá modlitebna poskytuje silnou míru intimity s úmyslem, aby každý návštěvník zaměřil svůj pohled téměř nevyhnutelně směrem vzhůru. Namísto fresek a kopule vidí v potemnělé prázdnotě světelný baldachýn prostupující skrz konstrukci střechy. Tvarová změna střechy, která vychází z jasné geometrie a oscilace na hraně mezi tradicí a novotvarem, dodává realizaci vlastní charakteristický výraz.
Samotná střecha se zdánlivě dotýká zdiva pouze ve dvou bodech. Tím vyvolává dojem rovnováhy, klidu a harmonie. Ve skutečnosti konstrukci podepírá struktura dvanácti podpěr tvořících vertikální členění a rámy bočních světlíků. V názvosloví geometrie jsou střešní roviny tvořeny polovinou elipsy. Zastřešení bylo konstruováno jako prostorový prvek z pozinkované oceli v subtilních proporcích. Byť v průběhu realizace došlo k mnoha kompromisům zejména v kvalitě provedení, původní záměr se povedlo udržet a s ústupky i zrealizovat.
Se symbolikou božího světla snášejícího se z nebe obdobně pracuje i intimní přisvětlení interiéru. Nepřímý zdroj světla vychází z reliéfu řeckých křížů. Všechny detaily kaple jsou přizpůsobeny kruhovému charakteru stavby. Vnitřní vybavení – jako ambon, lavice, zavěšené světlo, stojan s nádobou pro lilii – v kolektivní souhře symbolicky podtrhuje pravdivost a skromnost tohoto světce.