INDEX 2
V prostoru vyplněném zvukem, světlem a bílou barvu se rozpíná ohromující bílý objekt, vyzývající k zamyšlení a zvědavosti. Jemné skuliny mezi nahrubo nařezanými kvádry nabádají k nahlédnutí a odhalení něčeho skrytého. Site-specific instalace Index 2 stejně jako Pandořina skříňka oplývá tajemstvím a mystérií. Kdo se ji však pokusí otevřít, nenalezne zhoubu a zkázu, nýbrž pravdu ukrytou v jednoduchosti.
Tvorba Jana a Petra Stolínů je inspirována minimalistickým hnutím. Vycházejí z elementárních atributů a jednoduché geometrie a dosahují tím maximálního účinku. Odstraněním všeho nepodstatného umožňují intenzivnější vnímání základních a důležitých součástí díla a vybízejí k rozjímání o prostoru a světle samotném.
Hlavní myšlenkou multisenzorické instalace Index 2 je reinterpretace prostoru. Při vstupu se běžně prostorná a vzdušná Bazénová hala proměňuje ve stísněné, mlhou zahalené místo, v němž se smysl pro prostor stává zmateným. Prostor ztrácí svůj původní význam a vyžaduje interakci a vlastní pohyb k nalezení smyslu nového. Jednolitá masivní bílá stěna neosobního charakteru se při bližším zkoumání tříští na zdánlivě nekonečnou hrubou strukturu. Textura materiálu však dodává dílu osobní rovinu, odhalující stopy umělce – stopy lidského zásahu a doteku. Všudypřítomný a vše zaplavující industriální zvuk vytváří napětí, na jehož hraně balancuje celé dílo Index 2. Uvězněná tenze nalezne úniku až na samotné hraně objektu, kde evaporuje ve formě mlžného oparu.
Stolíni pracují jak s materiály, které jsou velmi přítomné – s bohatou texturou a silnou fyzickou přítomností – tak s materiály, kterých se nelze dotknout ani je uchopit: zvuk, světlo, mlha a prázdné prostory. Prázdný prostor ve skutečnosti nevidíme. To, co vidíme, jsou fyzické věci, které prostor vymezují – v tomto případě čtyři bílé, přes šest metrů vysoké stěny. Při pohledu do útrob monumentálního kvádru se dostaví pocit bezbřehosti zahalený v mlze a ostrém bílém světle, který vyvolá přesvědčivý dojem nicoty. Koncept prázdnoty a nicoty podporuje také opakující se důraz na bílou barvu, která v některých kulturách může naznačovat kontemplaci nebo nekonečný prostor. Takto uvažovaná bílá barva nepostrádá význam, ale stává se významově nabitou.
Heidegger tvrdil, že k tvrzení „nic je něco“ dospěl prostřednictvím premisy „jestliže nic je (být) nic“, pak „nic je něco“. Tvrdil, že nejprve musí existovat absolutní „nicota“, aby mohlo dojít k jakékoli „negaci“ nebo jakékoli formě negace, a právě setkáním s negativním se potvrzuje kontrastní pozitivní. Prázdnota není prázdnotou, protože pocházíme z ničeho, v podobě Velkého třesku a hvězdného prachu, a přesto máme moc být vším – umění je někdy místem, kde si to můžeme připomenout.
Výsledný všeobjímající zážitek je otevřený divákům k vlastní interpretaci a porozumění.
Tvorba Jana a Petra Stolínů je inspirována minimalistickým hnutím. Vycházejí z elementárních atributů a jednoduché geometrie a dosahují tím maximálního účinku. Odstraněním všeho nepodstatného umožňují intenzivnější vnímání základních a důležitých součástí díla a vybízejí k rozjímání o prostoru a světle samotném.
Hlavní myšlenkou multisenzorické instalace Index 2 je reinterpretace prostoru. Při vstupu se běžně prostorná a vzdušná Bazénová hala proměňuje ve stísněné, mlhou zahalené místo, v němž se smysl pro prostor stává zmateným. Prostor ztrácí svůj původní význam a vyžaduje interakci a vlastní pohyb k nalezení smyslu nového. Jednolitá masivní bílá stěna neosobního charakteru se při bližším zkoumání tříští na zdánlivě nekonečnou hrubou strukturu. Textura materiálu však dodává dílu osobní rovinu, odhalující stopy umělce – stopy lidského zásahu a doteku. Všudypřítomný a vše zaplavující industriální zvuk vytváří napětí, na jehož hraně balancuje celé dílo Index 2. Uvězněná tenze nalezne úniku až na samotné hraně objektu, kde evaporuje ve formě mlžného oparu.
Stolíni pracují jak s materiály, které jsou velmi přítomné – s bohatou texturou a silnou fyzickou přítomností – tak s materiály, kterých se nelze dotknout ani je uchopit: zvuk, světlo, mlha a prázdné prostory. Prázdný prostor ve skutečnosti nevidíme. To, co vidíme, jsou fyzické věci, které prostor vymezují – v tomto případě čtyři bílé, přes šest metrů vysoké stěny. Při pohledu do útrob monumentálního kvádru se dostaví pocit bezbřehosti zahalený v mlze a ostrém bílém světle, který vyvolá přesvědčivý dojem nicoty. Koncept prázdnoty a nicoty podporuje také opakující se důraz na bílou barvu, která v některých kulturách může naznačovat kontemplaci nebo nekonečný prostor. Takto uvažovaná bílá barva nepostrádá význam, ale stává se významově nabitou.
Heidegger tvrdil, že k tvrzení „nic je něco“ dospěl prostřednictvím premisy „jestliže nic je (být) nic“, pak „nic je něco“. Tvrdil, že nejprve musí existovat absolutní „nicota“, aby mohlo dojít k jakékoli „negaci“ nebo jakékoli formě negace, a právě setkáním s negativním se potvrzuje kontrastní pozitivní. Prázdnota není prázdnotou, protože pocházíme z ničeho, v podobě Velkého třesku a hvězdného prachu, a přesto máme moc být vším – umění je někdy místem, kde si to můžeme připomenout.
Výsledný všeobjímající zážitek je otevřený divákům k vlastní interpretaci a porozumění.
Oblastní galerie Liberec
0 komentářů
přidat komentář
