Když jsem před deseti lety přestěhoval svoji jednomužnou kancelář z pronajatého podkroví vily uprostřed města do chalupy za městem, netušil jsem, že nejvýraznější stavba mé dosavadní kariéry bude stát 30 metrů od mého plotu. Zatím jsem si zvykal na luxus i nástrahy práce doma. I moji klienti si zvykli, třeba na kokrhání kohouta v telefonu, LTE síť totiž začíná až na pahorku v zahradě a sousedovic kohout vydrží hulákat až do pozdního odpoledne.
V roce 2010 u nás byla povodeň a já jsem zjistil, že dobrovolní hasiči jsou při takové události opravdu efektivní síla a že snad kromě dopravních nehod se nimi počítá při všech požárech s povinností vyjíždět do 10 minut od zahoukání sirény. Dal jsem se k nim, dávalo to smysl, bydlel a pracoval jsem přímo naproti hasičárně. Popravdě dodnes nevím, jak to kluci dělají, ale když zahouká siréna, já stihnu vstát od kompjútru, vyčurat se a než přeběhnu ulici, už tam někdo z nich je.
Zvláštní postavou je velitel jednotky, Pepa Hazi. Ten přišel v roce 2014 s myšlenkou přestavět starou hasičárnu tak, aby měla společnou garáž pro tři auta. Bylo jasné, že z původní zbrojnice nemůžeme využít nic, všem to přišlo jako utopie. Já byl na podobné z předchozí praxe zvyklý, tak jsem ji rychle nakreslil. Všichni se smáli:
"no pěkný, ale to tady nikdy stát nebude".
Pepa se ale nenechal jen tak odradit, brzy přišel na to, že by se stavba dala financovat v rámci evropského přeshraničního projektu, při kterém by se financovala zároveň modernizace dvou českých a dvou německých zbrojnic. Ty tři zbývající sbory sám našel a přesvědčil. Město Liberec takhle připravený projekt přijalo, podpořilo a už to jelo.
Mě zbývalo vymyslet, jak v podmínkách výběrových řízení udělat sám ještě projekt pro povolení a realizaci a autorský dozor. Naštěstí ve výběrovém řízení na nejnižší cenu se dá snadno zvítězit, dáte prostě tu nejnižší cenu a pak už můžete nerušeně pracovat.
Co jsme od hasičárny chtěli: garáž pro tři auta, šatnu pro 20 hasičů, společenskou místnost, klubovnu dětí. Pozemek není široký, na stranu do ulice se vešla jen garáž, na druhou stranu do zahrady to ostatní. Hasičárna je taky jediná veřejná budova ve vsi, bývají tu i volby, různé veselice. Chtěl jsem, aby se garáž, společenská místnost a zahrada mohly při takových příležitostech propojit. Také aby stavba nebyla jen technicistní garáž pro stříkačku, aby byla vřelá, otevřená a silná. O dřevě jako hlavním materiálu jsem nepochyboval.
Dodavatele stavby jsem našel v sousední vsi v hospodě, kde mi ho představil můj kamarád slovy:
"tohle je Ivoš, teď mi opravuje chalupu a staví poctivě". Já se hned zeptal:
"Hele Ivoši, nechceš dělat hasičárnu?" a Ivoš na to:
"Ne, fakt nechci, s tím jsou jenom potíže". Nabídku nakonec odevzdal a vyhrál. Nutno podotknout, že druhý uchazeč, přišel o půl hodiny pozdě.
Zvláštní kapitolou projektu byla ta přeshraniční spolupráce. Styk s německými hasiči se během projektu neomezil jen na administrativu společného financování. V rámci projektu jsme měli několik společných cvičení i večírků, které pokračují i po ukončení projektu. Před osmdesáti lety naši dědečkové na okolních kopcích stavěli pohraniční opevnění proti Němcům a cvičili se pro válku s Němci. My s jejich vnuky společně stavíme hasičárny a cvičíme jak zachraňovat lidi. A když potom na večírek dorazí ještě Žeňa s Vasjou, kteří pracovali na stavbě, pak je jasné, že jsme tu přeshraniční spolupráci ještě o dost rozšířili.
Vojtěch Šrut