Farní kostel svaté Moniky

Spadla mi čelist. Až na zem...

To se mnou to svihlo s celym.

krásny kostol, i keď: ten dav ľudí usadený ako v autobuse asi pocit farskej rodiny zhromaždenej okolo jedeného stola fakt nezažije Je to mystika vhodná na osamelé rozjímanie..

Podle mého názoru by měla stavba kostela už svou vnější symbolikou dávat výpověď svému okolí o svém účelu. Nejsem jsi zcela jistý, zda oliheň nebo zrezivělý koráb vyvržený na břeh (už ho moře nechce) dobře vypovídá o mystickém účelu stavby, kde se má realizovat setkávání člověka s Bohem.
Docela mě pobavil text recenze popisující zmrazenou explozi ve snaze omluvit tuto architektonickou výstřednost, přisuzujíc tomu snad ještě transcendentální význam. Vnější symbolika stavby mne hodně zarazila, spíš bych usuzoval, že se jedná o sídlo námořní společnosti. Pokud ovšem to není cílený záměr stavitele poukázat na současnou, mnohdy „dezorientovanou“ symboliku a výraz církevních staveb.

Je neuvěřitelné, jakou aroganci má dnes mnoho architektů. Kam zmizela pokora a úcta k řemeslům a tradicím s touto řeholí spojená? Kostel byl pro většinu architektů vrcholem tvorby. Dnes se staví rychlokvašky bez symboliky, které vypadají jako prosklené obchoďáky, zrezivělé komíny… Zvenku vrak, zevnitř krematorium. Nejsem křesťan, ale v takovéto krabici, kterou se architekti pokusili omluvit oněmi světlíky, bych povznesení asi jen těžko dosahoval.

Lepili karton, něco jim vyšlo. Načmárali na papír cosi, co mělo vypadat jako skica od slavného architekta, o které si asi myslí, že z ní prýští myšlenky. (Obzvláště ten „akvarel“, bych tedy nepublikoval ani opilý. ) Obalí to kortenem, myslíce si, že tak dosáhnou jednoty. To, co jednota znamená, očividně nevědí. Obzvláště u kostela, kde má mnohem větší význam, než kdekoliv jinde. Snaha spojit příliš mnoho nesourodých věcí nemajících myšlenku zde k jednotě rozhodně nevedla. (Viz. předchozí komentář: „Uprostřed zmatku ještě větší zmatek“). Tohle by bylo pěkné maximálně jako studentská práce možná tak do ZANu.

Netvrdím, že architekt musí vyznávat stejné náboženství, jako lidé, pro něž kostel staví. Le Corbusier taky nebyl křesťan, a pohleďme na Ronchampskou kapli. Architekt ale rozhodně musí být věřící. A to je spousta lidí, třeba o tom ani neví. Já věřím, a to velice silně.

Závěrem však chci říci, abych neshazoval úplně všechno, že typologická stránka kostela mi přijde dobrá. (Nezkoumal jsem obydlí kněze.) Za pozitivní považuji i optické spojení menšího prostoru pro bohoslužby s hlavním prostorem.

hmmmm! to je pecka! čistota interiéru opravdu vyráží dech. a to baroko ve skulpturách!!

Pokud vím, tak LC sice nebyl katolík ale byl křesťan, to je křtěný (Charles-Édouard). Jeho předci, kalvinisté, uprchli před náboženským pronásledováním z Francie, do jeho rodistě v La Chaux-de-Fonds.

Ronchamp jsem poprvé navštívil v doprovodu své nastávající a protože ta tenkráte žárlila, že více než jí se věnuji "tomu baráku" tak po letech jsem jej navštívil opět, ale sám.

Přijel jsem do Ronchamp v zimě, ještě za tmy, dělnickým vlakem z Vesoul. Po mohutné snídani v restauraci u nádraží jsem si tam nechal v úschově svůj "backpack" a vydal se, v ranním rozbřesku, na kopec, kde jsem v dnu i kolem té poutní kaple strávil celý (byť v zimě krátký) den. Takže jsem si vše dobře a ze všech stran mohl prohlédnout.

Architektonicky jsem byl samozřejmě velmi zaujat ale duševně to místo nebylo zdaleka tak silné, jako třeba jedna jednoduchá kaplička s jedním okénkem, kterého to vitráž udělal George Braque.

Později, v semnináři "Spirit in Architecture" (který proběhl v celkem třikrát třech dnech, v rozmezí deseti let) na dotaz co si myslí o "spiritualitě" Ronchamp, Prof. L. (Peter) Kollar s potutelným úsměvem odpovědel: "Ronchamp is a very clever architecture".

Takže, až do návštěvy tohoto místa, z přiložených vyobrazeních nevím, zdali se jedná o opravdu vynikající kostel a nebo o velmi chytrou architekturu.

Pane doktore, neberte mou otázku špatně, ale líbí nebo nelíbí? Nechci zjednodušovat, ale snad se jen více přiblížit k jádru věci. Ronchamp chápu jako jedno z prvních vymezení proti klasickým sakrálním stavbám v počátcích moderní průmyslové doby. Důvod v tom pokračovat ale jaksi nevidím, protože je to sice HODNĚ JINÉ, ale rozhodně ne lepší. Byl jsem v mnoha kostelech nebo kaplích. "Genius loci" měly VŠECHNY ty klasické, u moderních jsem se po něm nikdy nedopátral a jak vidím máte s tím problém i vy.

aha, takže na těch kresbách to je stavba, hmm
kostela hm
no hned jsem si myslel, že to něco takového bude

doporučuji všem diskutérům alespoň virtuální rozhlédnutí se okolo stavby pomocí odkazu na mapu - satelitní - a v maximálním přiblížení se člověk (jakoby) ocitne přímo "tam"...

Na jednoduchou otázku (líbí nebo nelíbí?) se patří jednoduchá odpověd: Líbí - ale to ještě nic neznamená (Ronchamp se mi " líbí" též).

A i "ten dav ľudí usadený ako v autobuse" (Lenka Zábovská) mi nevadí, neb tomu tak bylo téměř od začátku, kdy prvotní kostel pojal tvar římské baziliky, alespoň do nedávna.

Vím o čem mluvím neboť náš asi před 15 lety vztyčený farní kostel má sezení (zpola) jako kolem táborového ohně a zvenku vypadá (zpola) jako létající talíř. Což ostatně napovídá výsledkům průzkumů, podle kterých, alespoň v naší republice, dnes více lidí věří v "ufouny" než v Boha.

se mi ten expresivní závěr hlavní lodi, který jako by přinášel východisko - naději na konci tunelu. Kaple v Ronchamp je příkladem završení moderny v jejím dynamizujícím stylu. Na rozdíl od kaple sv.Moniky, která je architekturou volných forem. Zobrazuje se zde dopředu vykonstruovaná exploze jedné fasády.

Podle mého názoru, kritika se na tento kostel snesla ani ne tak z důvodu, jestli se stavba líbí, nebo nelíbí, nýbrž proto, že zůstala ve své symbolice dlužna svému účelu. Jsem přesvědčen, že se architektovi podařila zasadit do svého prostředí (na satelitní snímky jsem se nedíval), otázka je ovšem její schopnost výpovědi o sobě samé, tedy o liturgickém prostoru, kde je přítomno mystérium Boha. Podle mne nezáleží na tom, jestli architekt má „nálepku“ věřící/nevěřící, ale jde o jeho schopnost do celé stavby promítnout fakt prostoru, kde se zpřítomňuje Bůh. Myslím, že celá krásná pravdivost kaple v Ronchamp je shrnuta v prohlášení Corbusiera při její iniciaci, že kostel se staví (navrhuje) od oltáře. Jinými slovy, Corbusier si byl vědom, co má být postaveno...

Jestliže připustíme, že Bůh je (mimo jiné) všudepřítomný, Vaše prohlášení pak postrádá veškerý smysl.

s molem uprostřed by to bylo super, ale Boha bych tu nehledal. To Ronchamp je jiné kafe.

Zpřítomněním Boha byla myšlena liturgická akce transubstanciace, tedy to, co se děje povětšinou v prostorách tomu určených, tedy v kostele. Všudepřítomnost a zpřítomnění Boha jsou kategoricky odlišné pojmy (všudepřítomnost je v teologii vnímána neprostorově, kdežto zpřítomnění se děje do prostoru – proto se staví kostely).

Dĕkuji za Vaše laskavé vysvětlení. Ale já bych transsubstanciaci spíše přeložil jako proměňování. To je proměňování chleba a vína v tělo a krev Kristovu, kterážto liturgická akce se může provádět i vně kostela (třeba tzv. polní mše). Zpřítomňování všudepřítomnosti mému jednoduchému myšlení jaksi nesedí.

Omlouvám se za můj nejednoznačný předchozí příspěvek, pokusím se to napravit. K naznačení smyslu transubstanciace musíme chtě – nechtě „zabrousit“ do vrcholného středověku: Transubstanciace = dosl. přepodstatnění, kde podstata (substance) znamená to, čím ona skutečná věc je. V liturgii (eucharistii) je tedy přepodstatněn chléb a víno v tělo a krev Krista s tím, že chléb a víno si ponechávají svůj hmotný výraz (tzv. akcident) chleba a vína, ale podstatou, tedy tím, čím toto skutečně je, jsou chléb a víno Kristem, tedy Bohem i s jeho oslaveným lidstvím. V liturgii (resp. eucharistii) dochází k tomu, že jinak všudypřítomný, tzn. nehmotný a neprostorový, Bůh je zpřítomněn, tj. hmotně a prostorově lokalizován = vstupuje do našeho trojrozměrného světa prostoru a času (eucharistie je zpřítomnění Kristovy poslední večeře, v níž Kristus rituálně označil smysl své oběti – smrti). Rozdíl mezi Boží všudypřítomností a jeho liturgickým zpřítomněním je tedy vnímán jako bytí Boha nehmotně – neprostorově a jako bytí Boha, který je do prostoru lokalizován (eucharistie). Nakonec si dovolím extravagantní poznámku: kdybychom Boží všudypřítomnost chápali trojrozměrně, předmětem úcty k Bohu by se musel stát např. i psí exkrement, který ráno najdete před domem na trávníku (koho jsem tímto urazil, tomu se omlouvám). Díky tedy za dar posvátného prostoru (nemusí to být jenom stavba, ale např. i louka), v němž se člověk může důstojně setkávat se zpřítomněným všudypřítomným Bohem....

...Moc dobré! Díky...

Co Vy nazýváte zpřítomněním tomu já, ne bohoslovec ale toliko obyčejný architekt, rozumím coby ztělesněním všudepřítomného.

Také se domnívám, že ostatním čtenářům dlužím omluvu, za zavedení této výměny názorů až na věci o kterých, teda mimo těch psích hovínek, vlastně nevíme, daleko za kde již i architektura končí.

Či tam právě začíná ?

nejsem, jsem jen pouhý poutník architekturou kosmu. "Ztělesnění přítomného" je dobrý a výstižný pojem; ostatně slova jsou jenom pojmy, do kterých jsme uzavřeli skutečnosti, které je dalece přesahují. Za 100 let se bude (nejen) v architektuře mluvit zase trochu jinak... (jestli tedy bude mít kdo mluvit..)