Eyebeam, centrum pro rozvoj digitálních médií

Ricardo Scofidio se s Liz Diller zabývají uplatňováním nových médií v různých oblastech umění již od té doby, co se seznámili na Cooper Union. Zpočátku se pohybovali na půdě výstavních galerií nebo se jejich scénografické projekty objevily na divadelních prknech. Možnost projevit se jako architekti dostali výjimečně a navíc jen u drobných zakázek. Vítězství v mezinárodní dvoukolové soutěži na Eyebeam, nové centrum pro rozvoj digitálních médií v newyorské čtvrti Chelsea, muselo jejich autorům připadat jako říše snů. Porazili mnoho známých kanceláří jako Asymptote, MVRDV nebo FOA a získali zakázku, o jejímž provozu neměl mezi architekty nikdo jiný lepší ponětí. Liz Diller vítězství tehdy okomentovala těmito slovy: "Jsme nadšení z toho, že jsme byli vybráni. V projektu Eyebeam se totiž snoubí naše zájmy o architekturu a umění nových médií. Velkou výzvou bude srovnat jejich nesrovnalost v čase: architektura je vrozeně trvanlivá a nová média apriori pomíjivá. Budeme muset vymyslet plán, jak se zařídit."
Eyebeam, s jehož realizací měli začít již před čtyřmi roky, se měl stát první newyorskou institucí určenou výhradně novým médiím. S podlažní plochou přesahující 8000 m² mělo jít o největší stavbou ve Spojených státech věnovanou ke zkoumání nových technologií vědeckými a uměleckými metodami. Vedle multimediálních učeben, vzdělávacího centra, divadelního prostoru, výstavních sálů, digitálního archivu a komerčních aktivit (restaurace a knihkupectví) bylo v Eyebeam myšleno také na ateliéry a ubytování pro hostující umělce. Dění uvnitř měl svým kamerovým okem sledovat robotický 'pavouk' šplhající po fasádě domu. (pš)

Hybridní povahu Muzea techniky a umění technologie, spojujícího v sobě muzeum a uměleckou tvorbu / vzdělávací zařízení, vytváří prostorové křížení stavebního programu. Architektonický koncept se odvíjí od ohebného pásu rozdělujícího stavební program; výrobní prostory na jedné (modré) straně a prezentační prostory na té druhé (šedé). Jak pás stoupá směrem vzrůru, tak se vlní ze strany na stranu, podlaha se překlápí do stěny a poté zase ve strop, postupně uskakuje, aby se vměstnal do zužujícího obalu místního zónování. S každou změnou směru zároveň obaluje výrobní nebo prezentační prostor a spojuje tak dohromady hlavní programové rozdělení a uživatele stavby (trvale bydlící a návštěvníky) stejně jako jejich rozdílnou činnost a rychlost. Ačkoli rezidenti využívají východní komunikační jádro a hosté západní jádro, tak při procházení mezi jednotlivými poschodími musí každý projít skrz prostory toho druhého. Pás je občas nastřihnutý, sklouzává do výškové úrovně nad ním nebo pod ním, produkční a prezentační prostory se tak spojí. Stavba je navržena jako systém kontrolované nákazy. Mezi šedou a modrou vrstvou se nachází nervový systém stavby, který může být každých několik let kompletně vyjmut. Tento projekt byl vybrán na základě dvoukolové mezinárodní soutěže.

autorská zpráva