Dům se šesti střechami
Dům pro manželský pár s dítětem. Pozemek ležící v rezidenční čtvrti je obrácený ke školní cestě, kudy pravidelně prochází všichni žáci a manželky ze sousedství. Místo se lehce svažuje, což řada okolních pozemků vyřešila nahrnutím zeminy, a proto neexistuje žádná souvislost mezi přirozenou topografií silnice a zarovnanými pozemky. Většina okolních domů je obklopena ploty a parkovacími místy podél silnice. Ploché pozemky, zdi plotů a parkovací místa vytvořily větší odstupy mezi obytný prostorem a městem než bylo nutné.
Spojil jsem proto pozemek s cestou. Postavil šest hyperparabolických střech, kde jedna leží na druhé a vytváří tak střešní krajinu. Každou ze střech jsem navrhl tak, aby okapy byly co nejvýše ve středu pozemku a naopak co nejníže po okrajích. Uprostřed tak vznikl světlý prostorný obytný prostor, který k okolnímu městu vysílá lidské měřítko. Linie, která spojuje nejvyšší a nejnižší bod střechy, je zároveň diagonálou. Linie je velmi pozvolná, čímž může být kontrolován odtok dešťové vody. Mezi střechami, kde jedna leží na druhé, jsem zároveň ponechal mezery. Nejvyšší bod jedné střechy představuje nejnižší bod druhé střechy. Mezera umožňuje pronikání světla, proudění vzduchu a lepší propojení domu s těmito přírodními elementy.
Mírně zakřivená spodní strana střech reaguje na jemně zvlněnou topografii místa. Každodenní život plynule prochází z venku pod okap, čímž vzniká kontinuita mezi vnějškem a vnitřek. Zahrada obklopující dům je vyspádována směrem do ulice, čímž vzniká malý park přístupný také pro sousedy. Venkovní travnaté plochy mají povzbuzovat vztah mezi obyvateli domu a kolemjdoucími sousedy.
Školáci i manželky projevovali zájem o dům již během stavby a často hovořili jeho obyvateli. Po dokončení navštívil dům jeden člověk z okolí a zaslechl jsem, že se mu natolik zalíbil strom na zahradě, že si pak na vlastní zahradě také jeden zasadil. Když jsem pořizoval snímky pro časopisy, všiml jsem si, že byly také všechny domy na protilehlé straně natřeny na bílo.
Myslím, že spojení pozemku s ulicí a okolím napomohlo v obnovení vztahů mezi sousedy.
Spojil jsem proto pozemek s cestou. Postavil šest hyperparabolických střech, kde jedna leží na druhé a vytváří tak střešní krajinu. Každou ze střech jsem navrhl tak, aby okapy byly co nejvýše ve středu pozemku a naopak co nejníže po okrajích. Uprostřed tak vznikl světlý prostorný obytný prostor, který k okolnímu městu vysílá lidské měřítko. Linie, která spojuje nejvyšší a nejnižší bod střechy, je zároveň diagonálou. Linie je velmi pozvolná, čímž může být kontrolován odtok dešťové vody. Mezi střechami, kde jedna leží na druhé, jsem zároveň ponechal mezery. Nejvyšší bod jedné střechy představuje nejnižší bod druhé střechy. Mezera umožňuje pronikání světla, proudění vzduchu a lepší propojení domu s těmito přírodními elementy.
Mírně zakřivená spodní strana střech reaguje na jemně zvlněnou topografii místa. Každodenní život plynule prochází z venku pod okap, čímž vzniká kontinuita mezi vnějškem a vnitřek. Zahrada obklopující dům je vyspádována směrem do ulice, čímž vzniká malý park přístupný také pro sousedy. Venkovní travnaté plochy mají povzbuzovat vztah mezi obyvateli domu a kolemjdoucími sousedy.
Školáci i manželky projevovali zájem o dům již během stavby a často hovořili jeho obyvateli. Po dokončení navštívil dům jeden člověk z okolí a zaslechl jsem, že se mu natolik zalíbil strom na zahradě, že si pak na vlastní zahradě také jeden zasadil. Když jsem pořizoval snímky pro časopisy, všiml jsem si, že byly také všechny domy na protilehlé straně natřeny na bílo.
Myslím, že spojení pozemku s ulicí a okolím napomohlo v obnovení vztahů mezi sousedy.
Studio Velocity
0 komentářů
přidat komentář
