Dům pro hosty Terabe

Díky nedávnému vzestupu zájmu o zdravý způsob stravování se rovněž zvýšil počet lidí, kteří dávají přednost hnědé rýži. Kvůli její chuti a složení však není mnoho těch, kteří se ji rozhodnou jíst každý den. Existuje však recept na fermentovanou hnědou rýži, který představuje chutný a výživný způsob, jak jíst hnědou rýži jako součást každodenního jídelníčku. Jedinými ingrediencemi jsou hnědá rýže, fazole adzuki a sůl usušená na slunci. Proces vaření je však poměrně časově náročný na to, abyste si pokrm připravovali každý den. Majitelka této společnosti je první osobou v Japonsku, která umožnila vařit hnědou rýži v rýžovaru, stejně jako se vaří bílá rýže. Společně se svým partnerem, který je inženýrem, se jí před několika lety podařilo uvést tento výrobek na trh a od té doby firma stále roste.

Pozemek se nachází u pláže Terabe nedaleko zálivu Mikawa. Na místě s nerušeným výhledem na záliv Mikawa se původně nacházel plážový domek, který kdysi používali rodiče majitelky. Objekt byl přestavěn na výstavní místnost s možností ochutnávky jídel. Postupem času začal být pro podnikání příliš malý a neodpovídal firemním představám, a proto bylo rozhodnuto o jeho přestavbě. Firma se rozhodla zrekonstruovat stávající showroom a umožnit v něm ochutnávky jídel.

Protože se jedná o vyhledávané turistické letovisko, které je v létě přeplněné koupajícími se návštěvníky, chtěli investoři, aby navržená budova působila příjemně a co nejlépe využívala okolní krajinu. To vyžadovalo odvahu. Na základě klientova přání klienta bylo rozhodnuto, že budova bude celá ze dřeva. Tou dobou neexistovaly žádné podobné příklady, ale navrhl jsem budovu, kde celé přízemí tvoří dřevěné piloty. Když klienti uviděli návrh, tak řekli, že by chtěli využít plochu kolem sloupů jako parkoviště. To by však znemožnilo použití patkových základů atd. Pokusy o výpočet mezní únosnosti byly znemožněny kvůli celkové váze stavby i omezenému rozpočtu. Po téměř půlročním zvažování různých variant konstrukcí a způsobů výstavby jsme dospěli k nejmodernějšímu způsobu, při němž jsou pilíře pevně spojeny se základy pomocí ocelových tyčí nebo “domovních spojek“* a horní objekt je pak volně osazen na vrchol pilířů. Poté bylo vynaloženo značné úsilí na výběr nejvhodnějších a zároveň nejladnějších rozměrů dřevěných prvků, jako je rozteč a tloušťka sloupů.

Jako první úkol jsme opracovali klády do pravidelných kruhových sloupů o průměru 33 cm. Kulatiny jsme mohli řezat strojově, ale rozhodli jsme se dřevěné prvky tvarovat přímo na místě. Nejprve jsme používali tradiční hoblíky “Yari Ganna“ neboli kopí, ale později jsme přešli k používání elektrických hoblíků, abychom proces urychlili. Zatím šlo vše podle plánu. Když jsem však viděl 32 klád, stále jsem pociťoval trochu nespokojenosti. Po mnoha letech strávených průzkumem starých chrámů a svatyní jsem stále toužil po “mukuri“ (prozření). Po usilovné práci byly na místě rozmístěny kulaté sloupy a všechny již měly onu kvalitu “mukuri“. Stále mám krásné vzpomínky na úsměvy na tvářích všech, když jsme práci dokončili.

Po krátkém oddechu nám tesaři brzy oznámili, že bude obtížné spojit základy a sloupy, jak bylo původně plánováno. Použitá metoda spočívala v pevném spojení základů a sloupů pomocí kovových kotev (domovních spojovacích prvků). Protože s touto metodou již měli předchozí zkušenosti, byli v tomto ohledu trochu nejistí. Podle nich bylo třeba kotvy odlít s nesrovnatelně větší přesností, než tomu bylo v minulosti. Po dlouhém přemýšlení přišli s geniálním nápadem, který se jim osvědčil. Místo aby kotvy upevnili do betonu, připevnili je nejprve ke kulatým sloupům a až později je zalili do betonového základu.

Zde uvádím několik příkladů změn, které jsme provedli na návrh řemeslníků:
Jeden z návrhů se týkal upevnění schodišťové podesty. Domníval jsem se, že pokud bude podesta připevněna k okolním trámům, nebude to žádný problém. Bylo mi však řečeno, že by to bylo nedostatečné. Nakonec jsme přišli na nápad připevnit podestu k podlahovým trámům ve druhém patře a vynést ji odtud, jak je znázorněno na fotografii. Dalším problémem byla podlaha balkónu. Pro materiál podlahy bylo rozhodnuto použít australský cypřiš kvůli odolnosti vůči povětrnostním vlivům. Bylo mi však řečeno, že toto dřevo není dostatečně suché, po osazení se nejspíš bude kroutit a také podlaha nebude dostatečně tuhá. Navrhli, aby byla každá část podlahy vyztužena několika vodorovnými kulatinami, které budou procházet podlahou. Tím by se zabily dvě mouchy jednou ranou, protože by se vzájemně držely a zároveň by se zajistila dostatečná tuhost. Byly využity zkušenosti a moudrost místních řemeslníků, čímž se současně pozvedla architektonická kvalita. Je třeba poznamenat, že většina návrhů těchto řemeslníků je použita v neviditelných částech stavby. To je podstata řemeslné zručnosti a já ji vždy obdivuji.

Důvod, proč jsem se začal věnovat stavebnictví, je jednoduchý. Chtěl jsem si dokázat, že to zvládnu. Při spolupráci se stavebními firmami jsem se často musel přizpůsobovat jejich podmínkám a často to končilo kompromisy a nevysvětlitelnými problémy. K jejich vyřešení mi ve výsledku zbývala jediná možnost - stát se stavitelem. Když jsem začínal, byl jsem odhodlaný stavět co nejpřesněji podle plánů, mimo jiné proto, že jsem neměl příliš dobrý tým řemeslníků. Přesto jsem měl jako architekt mnohem větší volnost než dříve. Na chvíli jsem se nechal pohltit radostí a potěšením, ale také jsem si uvědomil, že se z toho snu pomalu probouzím. Asi po deseti letech, co jsem začal pracovat i jako stavitel, jsem už měl tým zkušených řemeslníků a mohl jsem se jich ptát na jejich názory a spolupracovat s nimi intenzivněji než kdy dříve. V té době jsem objevil nové radosti a potěšení. Nešlo o to, řídit se plánem, ale o to, pracovat s řemeslníky v danou chvíli a najít nejlepší možný výsledek. Od té doby jsem si uvědomoval, že stavby jsou jako živý organismus, který roste nad rámec mých představ. Tento objev mě fascinoval ještě více architektura. Nyní je pro mě začátek stavby také začátkem nového projektu. Své nápady z pracovního stolu vařím v hrnci na staveništi. Vždy tam přicházím s touto myšlenkou.

*Domovní spojka je metoda pevného spojení pomocí speciálních kotevních šroubů upevněných epoxidovou pryskyřicí.