Dům Müller

"Velkoměsto Švýcarsko", extenzivně osídlené území mezi Ženevou a St. Gallenem, žije z velkých dopravních tepen. Nedaleko nejdůležitějšího dopravního uzlu - křižovatky, severojižní osy mezi Basilejí a Gotthardem - je zastavění bez územního plánu v kulturní krajině obzvlášť patrné, jako například ve Staufenu u Lenzbergu. Rozhodnutí rodiny Müllerových koupit v této předměstské pustině pozemek, nesouvisí s citovou vazbou k místu, nýbrž s profesními důvody. Ústup z přijatého, ale stísňujícího sousedství směřuje k mikrokosmu vlastní zahrady, který byla vyčleněna ze čtvercového pozemku domu. Stávala tam velká třešeň, než ji bouře vyvrátila z kořenů. Bouře způsobila, že hmota domu ustoupila a jako by tím začala tvůrčí cesta rozvoje. Obytné prostory působí zpočátku jako jeden velký prostor, který je z různých stran různě tvarován, někde je ohraničen světlíkem, výklenkem se sezením a přilehlými prostory, jinde zase přechází do exteriérového prostoru. Kontinuitu obytných prostorů, nebo spíše řečeno jednoho obytného prostoru, podtrhuje navíc plovoucí dřevěná podlaha a velmi světlé stěny. V protikladu k tomu jsou jednotlivé funkční místnosti vytvořené jako kompaktní pokoje, které jsou přiměřené svému účelu obloženy různým materiálem jako pouzdra, v nich se "otiskují stopy těch, kteří prostor obývají", jak to vyjádřil Walter Benjamin. Nejnápadněji se tento princip ochranného obložení projevuje tvrdým betonovým pláštěm hned při vstupu, celý vstupní prostor je obložen přírodními deskami z MDF. Podobně jsou všechny koupelny obloženy skleněnou mozaikou, šatna je dokonce potažena látkou a celá kuchyň je natřena černou barvou - jako reminiscence na sazemi pokryté "černé kuchyně" s otevřeným ohništěm.