Dům Koshino

Světlo, stín a tvar
Světlo dává objektům existenci a spojuje prostor a tvar. Izolovaný paprsek světla uvnitř architektury se toulá po povrchu objektů a vyvolává stíny v jejich pozadí. Jak se v průběhu času a změnami sezóny mění intenzita světla, vzhled věcí se mění. Světlo se nestává objektem a samo o sobě nemá tvar, pokud není izolováno a přijímáno fyzickými objekty.
Světlo získává význam v rámci vztahů mezi objekty. V okamžiku, kdy se jeden z těchto proměnlivých vztahů ustálí, jsou dány všechny ostatní vztahy. Okamžik světla je současně okamžikem, kdy toto světlo vyhasíná. Na této hranici mezi světlem a temnotou vyjevují se (jsou artikulovány) jednotlivé objekty a dostávají tvar.
Když se objekty takto vyjeví, vznikají mezi nimi vzájemné vztahy a vzniká řetězec prvků. Protože však je v konkrétním prvku vždy přítomna tendence k zobecnění, tento řetězec je realizací celku, prostoupený estetickým vědomím, jež existuje ve vnitřním světě jednotlivé lidské bytosti.
Moje interpretace všech vztahů, dbá interakcí světla a tmy, vychází z mých vlastních zkušeností s prostorem. Jedna z velmi důležitých se datuje do doby, kdy jsem navštívil středověký klášter. Budova byla postavena z hrubých kamenů a okenní otvory byly naprosto bez ozdob. Vnitřek však byl prostoupen dojmem veliké síly. V hlubokém tichu onoho místa jsem si uvědomoval cosi prostupujícího, cosi přesahujícího přísnost náboženských tezí. A přes všechny rozdíly mezi Západem a Východem, cítil jsem spojitost mezi tím čímsi a atmosférou, pronikající místnost pro japonský obřad čaje.
V tradiční japonské architektuře byly vždy významné vzorce vytvářené světlem a překrývající se vztahy mezi nimi různými částmi designu. Tato architektura může vlastně vzniknout jen prostřednictvím vzniku vzájemných vztahů mezi jejími částmi a ty jsou díky světlu, měnícímu se jak plyne čas. Podle tradice Zenového buddhismu prostor vzniká na hranici, kde mizí materiální objekty. V kontextu Zen buddhismu je prostor ne-existencí. Co do velikosti i výrazu je místnost pro tradiční čajový obřad mikrokosmem, odhalujícím hranici na okraji mizení. Osoba, tiše sedící na takovém místě a ponořená do rozjímání, prožívá ve vzájemné hře světla a tmy pocity neomezené velikosti.
Kombinace Východu a Západu v mém nitru je přesnou ilustrací struktury japonské kultury. Japonci si vytvořili svébytnou kulturu importem a asimilací prvků z jiných zemí. V dnešní době však je patrná tendence vzdávat se této svébytnosti natolik, že to co bylo výlučně japonského se ztrácí. Věřím, že přišla doba, kdy přesto, že kulturní přesah se Západem bude dále pokračovat, je třeba opět zhodnotit naši vlastní domácí tradici. Podle mého názoru jednou z důležitých věcí, které v moderní japonské kultuře ztrácíme, je cit pro hloubku a bohatost temnoty. Čím jsme k temnu méně citliví, tím více zapomínáme prostorové odrazy a jemné vzorce, vytvážené světlem a stínem. A jak tento proces postupuje, všechno je stále více jednotně osvětleno, vztahy mezi objekty i tvary jsou omezeny na velmi jednoduché. Náprava této situace spočívá v návratu k bohatosti prostoru. Abych dal výraz svým prostorovým zážitkům a udělal z nich něco svébytného, využívám geometrii jednoduchých, neorganických tvarů. Přitom se pokouším pokročit za čistě intelektuální operace a objevit tu důležitou sílu, vedoucí ke vztahům s lidskou přírodou jako celkem.
Když jsem byl před nějakou dobou ve Spojených státech, byl jsem ohromen svěžím dojmem, kterým působil nábytek, vyrobený členy náboženské sekty Shakerů. Pod dojmem této inspirace jsem si uvědomil význam "formy - tvaru" (form-mode). Proporce i tvary, založené na symetrii, byly dobré. Dojem z jednotlivých kusů byl prostý a rezervovaný a působil na své okolí střídmě a vnášel do něj řád. Technicky vzato, nábytek byl vyroben zcela racionálně, bez jakýchkoliv zbytečností. Část nevyhnutelně vedla k celku a generovala ten druh síly, který je charakteristický pro životní styl jeho výrobců. Uprostřed velké různorodosti dnešní doby byl zážitek z objektů, představujících extrémní zjednodušení života, velmi občerstvující.
I když jsou geometrické principy v podstatě velmi odlišné od normálního běžného života, dávají jak řád formě architektury, tak slouží i jako prostředník při vytváření architektury jako materiální reprezentace jinak nehmatatelné teorie života. Zavedení přírodních procesů a lidského pohybu dává architektuře dynamiku - architektuře, jež nabyla sebekontroly a klidu v důsledku nastolení geometrického řádu. V zorném poli osoby, procházející prostorami, se odvíjejí různé překrývající se scenérie. Diskrepance mezi celkovou představou, jež vyrůstá z akumulace těchto scenérií a věcmi, kterým můžeme vizuálně porozumět, přeorganizovávají prostorové uspořádání v mysli pozorovatele. S touto asimilací prostorového uspořádání geometrie jako taková ustupuje z pozornosti do pozadí a samotný prostor se stává emocionální podnětem. Celek podporuje řád a části působí v každé individuální scenérii uvnitř tohoto řádu jako obohacení.
Dialog s materiálem je mým hlavním prostředkem při pokusech o zachycení a vytvoření konkrétního prostoru. Doufám, že se mi podaří vtělit do každého materiálu záměr, který mám s celkem a pak vybírat podrobnosti. Beton, při způsobu, kterým jej používám, ztrácí sochařskou masivnost a hmotnost. Slouží k získání světlých a homogenních povrchů. Pravidelně rozmístěné stopy po spojích betonářských forem i separačních vložkách jsou hladce povrchově upraveny a mají ostré hrany. Pracuji s betonem jako s klidným anorganickým materiálem, v jeho nitru je skryta síla. Mým záměrem není ukazovat povahu samotného materiálu, ale využít jej k vyjádření jednoduchého záměru celého prostoru. Když je do něj vpuštěno světlo, pak chladný a klidný prostor, vymezený architektonickým prvkem s jasně dokončenou povrchovou úpravou, toto světlo osvobozuje, změkčuje a umožňuje mu pronikat materiálem. Stává se živým prostorem, spolu s lidmi, kteří jej obývají. Konkrétní zdi přestávají existovat tělo člověka si uvědomuje jen okolní prostor.
Mým cílem je omezit materiály, maximálně zjednodušit výraz, vyloučit vše nepodstatné a konečně sám proces splétání lidské totality s mými prostorami. Redukcí stylu na nejzazší mez doufám získat účinek maximální vyrovnanosti. V průběhu přírodních změn a uvnitř zjednodušených forem se rozvíjí mnohoúrovňová akumulace složitých scenérií. K dosažení tohoto efektu je nezbytné navrátit se do bodu, kde vzájemná hra světla a temnoty odhaluje tvary a tímto způsobem navrátit architektonickému prostoru bohatost.