Dům Azuma

Interiér, exteriér
Někdy zdi představují sílu, která hraničí s násilím. Mají moc rozdělovat prostor, jinak uspořádat místo a vytvářet nové domény. Zdi jsou nejzákladnějším prvkem architektury, mohou však být také prvkem nejvíce obohacujícím.
Vzato historicky, zdi pro mnoho lidí mívaly negativní konotace. Když myslíme na zdi, okamžitě se nám vybaví vězeňské zdi a často jsou vnímány jako prostředky fyzického a psychologického oddělování vnějšího od vnitřního. Zdi jsou netečné k touze vězněného dostat se ven a násilně ho drží uvnitř. Pro vnější svět jsou zdi vězení sdělením, že toto místo je pro ty, jichž je třeba se vyvarovat. Zdi jsou symbolem oddělenosti a byly považovány za prostředek uzavírání. Protože jim takovéto úlohy byly připsány, byly tedy přirozeně používána pouze k oddělování prostoru.
Odmítání toho, co si ošklivíme a přijímání pouze toho, co je žádoucí podstatnou součástí základního chování lidí - habitace (sídlení, bydlení). Hlavním zájmem při bydlení je držet vně venkovní svět a chránit svět uvnitř, přijímat a asimilovat jen ty aspekty vnějšího světa, které napomáhají udržovat vět vnitřní. Jinými slovy, habitace závisí na dovedné manipulaci odmítání a přijímání.
Obecně řečeno, v aktu přijímání je méně napětí než v aktu odmítání. Přijmout znamená potvrdit a s tím souvisí pokles ostražitosti. Jestliže však všemu umožňujeme proniknout do našeho interiéru, pak se náš vnitřní svět rozloží a centrálnost jeho významu zhroutí. K tomu dochází, jestliže v aktu přijímání chybí napětí. Proto jsem přesvědčen, že v aktu přijímání by mělo být napětí, podobně jako je tomu při odmítání. V architektuře toto napětí znamená intenzivní střetávání mezi vnitřním a vnějším. A proto ta místa, kde se setkává vnitřní řád s vnějším řádem, tedy vstupní prostory (fenestration) v budovách, mají mimořádný význam.
V mých stavbách hrají zdi dvojí úlohu, slouží jak odmítání, tak i přijímání (potvrzování). Umístěním více zdí do určitých intervalů, vytvářím otvory. Zdi jsou osvobozeny od jednoduché úlohy uzavírat a dostávají nový cíl. Jsou kalkulovány tak, aby přijímaly, i když odmítají. Amorfní a nemateriální prvky, jako jsou vítr, sluneční svit, nebe a krajina jsou vyříznuty a zarámovány zdmi, které slouží jako činitelé vnitřního světa. Tyto prvky asimiluji jako aspekty architektonického prostoru. Tento vztah napětí mezi vnitřním a vnějším vychází z aktu řezání (jako mečem), který pro Japonce není krutý a destruktivní, ale posvátný. Je to obřadná akt, symbolizující nová odhalení. Pro Japonce se tento akt stal samotným cílem. Poskytuje spirituální ohnisko jak prostoru, tak i času. V tomto okamžiku napětí objekt ztrácí své určení (definici) a ozřejmují se jeho individuální a základní charakteristiky. Zdi se "zařezávají" do nebe, slunečního světla, povětří a krajiny v každém okamžiku a architektura reflektuje tuto neustálou demonstraci síly.
Čím prostší a strohá zeď je, až do stavu kdy působí chladně, tím silněji k nám promlouvá. Někdy představuje ostrou, hrozivou zbraň. Někdy působí jako zrcadlo, ve kterém se tlumeně odrážejí krajina a slunce. Světlo, které se rozptyluje kolem rohu a sbírá se v okolním šeru, ostře kontrastuje s přímým proudem světla. Jak čas plyne, tato dvě "světla" se misí a obohacují prostor. Člověk a příroda se díky zprostředkování architekturou setkávají. Soudobá kultura je založena na energii, produkované osvobozením druhů, vznikající z omezení, platících pro její tužby (aspirace). Jakmile se tužba blíží naplnění, povyroste a podněcuje další ambice. Člověk tak vstupuje do nikdy nekončícího cyklu a je dominován svými vlastními nadměrnými tužbami. Co skutečně obohacuje život jedince v době, jako je naše? Je velmi důležité objevit, co je pro lidský život podstatné a uvážit, co hojnost a nadbytek opravdu znamenají. Architektonický prostor, zbavený všeho přebytečného a jednoduše složený z naprostých nezbytností je pravdivý a přesvědčivý, protože je adekvátní a uspokojující. Zjednodušování, dosažené zbavením povrchu všech dekorací, používání minimálních, symetrických kompozicí a omezeného rejstříku materiálů představuje výzvu soudobé civilizaci.
Zavádění přírody do budovy bylo pro mne důležitým úkolem již od doby vzniku Azuma House v r. 1976. Dvůr může přitahovat pozornost svou kvalitou prázdnosti a jakési mezerovitosti, ale zřídka kdy dosáhne takové síly výrazu své přítomnosti jako sama budova. Jsem přesvědčen, že sama prázdná mezera by měla mít stejně velký význam, jako stavby. Mají-li být budovy silně vnímány a mít svou individualitu, pak i okolní prázdné prostory musí mít svou vnitřní logiku. Budovy obohacuje, když tyto mezery a volné prostory jsou strukturovány podle jasného záměru a mají význam jako architektonické prostory.
Dvůr v Azuma House zabírá jednu třetinu celé parcely a spojuje vnitřek s vnějškem. Je prostředkem k přivlastnění si fragmentu přírody. Přírodou myslím ne přírodu umělou nebo domestifikovanou, ale přírodu, schopnou člověku čelit (konfrontovat ho se sebou samou). Je přirozené, že vnést přírodu do domu znamená poněkud drsnější život. Přesně to však obohacovalo tradiční japonská obydlí, přes jejich křečovitý fyzický tvar a prostorovou chudobnost. Dnešní prostory k bydlení mohou být poměrně pohodlné a funkční, jenže dům, obsahující kus přírody je pro člověka vhodnější a je v lepším souladu se základním charakterem domu. Dvůr je důležitým místem, kde lze smysly vnímat proměny ročních období. Tvář přírody se neustále mění. Sluneční svit, povětří a déšť na smysly přímo působí a dávají životu pestrost. Tak se architektura stává médiem, jeho prostřednictvím přichází člověk s přírodou do kontaktu.
Věřím, že architektura by neměla být příliš artikulovaná - neměla by příliš oslovovat. měla by mlčet a nechat hovořit přírodu v podobě slunce a deště. Sluneční svit mění v průběhu času svou kvalitu. V jednom okamžiku může něžně pronikat do prostoru, jindy jej protínat jako šavle. Někdy je to skoro jakoby člověk mohl sáhnout a světla se dotknout. Vítr i déšť se v průběhu času a ročních období mění podobně. Mohou nás roztřást do morku kostí nebo být jemné a příjemné. K tomu, aby prostor byl aktivní, musíme si sezónní změny uvědomovat a svou vnímavost pěstovat.