Dokumentationszentrum Reichsparteitagsgelände
Historie
Norimberk nemůže své historii utéct. Norimberk se o to ani nesnaží a v roce 1973 oficiálně prohlašuje naci-stavby za historické památky.
V roce 1933 byl Norimberk jmenován městem každoročního sjezdu NSDAP. Na jih od centra postupně vznikala na ploše jedenácti čtverečních kilometrů kulisa propagandy národních socialistů. Von Ludwig a Franz Ruff pod dohledem Alberta Speera započali se stavbou kongresové haly pro 50.000 lidí. Tato nedokončená budova s impozantními rozměry měla být pouhým malým bratříčkem v porovnání s na jihu zamýšlenou stavbou. Přesto budí svými rozměry pocity katedrály a ponížení člověka jako jedince. Čtyřicet metrů vysoký třípodlažní půlkruh o průměru přes sto metrů ze žulového masivu se své střechy již nedočkal. Po roce 1939 bylo zapotřebí peněz k ještě víc nesmyslnějšímu účelu - válce.
V šedesátých letech se vynořily myšlenky kongresovou halu přetvořit a dokončit. Na fotbalový stadion však nebyl dostatek financí a proti nákupnímu středisku se tvrdě postavila občanská iniciativa. Demolice by byla daleko nákladnější a znovupoužití materiálu z morálního hlediska nemyslitelné. Kterápak banka by se chtěla pyšnit, že má obklad na fasádě z nacistického svatostánku. Vnitřní prostory slouží dodnes z větší části jako skaldy.
Trvalo přes půl století než se budova dočkala své funkce a výstava "Fascinace a násilí" doposud živořící v tribuně Zeppelinsfeldu odpovída - jících prostor.
Centrum
V roce 1998 vyhrál Domenig ve vyzvané soutěži se svým radikálním řešením. V severní části nedokončené kongresové budovy doslova vysekal a vyboural nové prostory musea. Svým návrhem postavil na hlavu monumentální pravoúhlost stávajícího, spolehl na princip oboustranného překrývání a posilování, kritické vzájemné působení a vnímání místností, zinscenoval odcizení naci-architektury jako samotného exponátu. Stavba je diagonálně rozpárána skleněnou chodbou, která spojuje konec výstavy se vstupním foyer. Vede přes sloupový sál, dvorní vojenské nástupiště a končí konzolou do kongresové haly, kterou se nacistům nikdy nepodařilo zastřešit. Vnímání monumentality místností je odtud jiné; jejich působení bylo narušeno - velikost a prázdný patos zůstal. Vysokopevnostní beton a masivní zdivo nebylo lehké narušit; stopy po řezech zůstaly viditelné. Domenigova skleněnoocelová stavba se distancuje od řeči materiálu starého. Nové ukazuje návštěvníkům to staré jako výstavní exponát. Staré zdi, materiály, gesta a "rozumová dokonalost" jsou nově s odstupem a bezpečně prožívány. Čarování s konstrukcí a svařené zčernalé plechy vytvářejí sugestivní doprovod k výstavě dokumentující vzestup a pád jedné ze dvou nejzločinnějších organizací minulého století.
Budoucnost
Dokumentationszentrum je jen jedním krokem k přetvoření obrazu historie města. Před více než jedním rokem skončila patově urbanistická soutěž zabývající se osudem celého areálu bývalé NSDAP. Uvažovat například o revitalizaci Ausfmarschachse, která je šedesát metrů široká a měří přes dva kilometry, není z nejsnadnějších úkolů.
Norimberk nemůže své historii utéct. Norimberk se o to ani nesnaží a v roce 1973 oficiálně prohlašuje naci-stavby za historické památky.
V roce 1933 byl Norimberk jmenován městem každoročního sjezdu NSDAP. Na jih od centra postupně vznikala na ploše jedenácti čtverečních kilometrů kulisa propagandy národních socialistů. Von Ludwig a Franz Ruff pod dohledem Alberta Speera započali se stavbou kongresové haly pro 50.000 lidí. Tato nedokončená budova s impozantními rozměry měla být pouhým malým bratříčkem v porovnání s na jihu zamýšlenou stavbou. Přesto budí svými rozměry pocity katedrály a ponížení člověka jako jedince. Čtyřicet metrů vysoký třípodlažní půlkruh o průměru přes sto metrů ze žulového masivu se své střechy již nedočkal. Po roce 1939 bylo zapotřebí peněz k ještě víc nesmyslnějšímu účelu - válce.
V šedesátých letech se vynořily myšlenky kongresovou halu přetvořit a dokončit. Na fotbalový stadion však nebyl dostatek financí a proti nákupnímu středisku se tvrdě postavila občanská iniciativa. Demolice by byla daleko nákladnější a znovupoužití materiálu z morálního hlediska nemyslitelné. Kterápak banka by se chtěla pyšnit, že má obklad na fasádě z nacistického svatostánku. Vnitřní prostory slouží dodnes z větší části jako skaldy.
Trvalo přes půl století než se budova dočkala své funkce a výstava "Fascinace a násilí" doposud živořící v tribuně Zeppelinsfeldu odpovída - jících prostor.
Centrum
V roce 1998 vyhrál Domenig ve vyzvané soutěži se svým radikálním řešením. V severní části nedokončené kongresové budovy doslova vysekal a vyboural nové prostory musea. Svým návrhem postavil na hlavu monumentální pravoúhlost stávajícího, spolehl na princip oboustranného překrývání a posilování, kritické vzájemné působení a vnímání místností, zinscenoval odcizení naci-architektury jako samotného exponátu. Stavba je diagonálně rozpárána skleněnou chodbou, která spojuje konec výstavy se vstupním foyer. Vede přes sloupový sál, dvorní vojenské nástupiště a končí konzolou do kongresové haly, kterou se nacistům nikdy nepodařilo zastřešit. Vnímání monumentality místností je odtud jiné; jejich působení bylo narušeno - velikost a prázdný patos zůstal. Vysokopevnostní beton a masivní zdivo nebylo lehké narušit; stopy po řezech zůstaly viditelné. Domenigova skleněnoocelová stavba se distancuje od řeči materiálu starého. Nové ukazuje návštěvníkům to staré jako výstavní exponát. Staré zdi, materiály, gesta a "rozumová dokonalost" jsou nově s odstupem a bezpečně prožívány. Čarování s konstrukcí a svařené zčernalé plechy vytvářejí sugestivní doprovod k výstavě dokumentující vzestup a pád jedné ze dvou nejzločinnějších organizací minulého století.
Budoucnost
Dokumentationszentrum je jen jedním krokem k přetvoření obrazu historie města. Před více než jedním rokem skončila patově urbanistická soutěž zabývající se osudem celého areálu bývalé NSDAP. Uvažovat například o revitalizaci Ausfmarschachse, která je šedesát metrů široká a měří přes dva kilometry, není z nejsnadnějších úkolů.
0 komentářů
přidat komentář
