Convertible City
Německý pavilon na 10. bienále v Benátkách
Koncepci letošního německého pavilonu poprvé její autoři představili 2. června 2006. Berlínští architekti Almut Ernst a Armand Grüntuch vycházeli z předpokladu, že musí být posílen obraz města jako životního prostředí a obytného prostoru. Pod názvem výstavy „Convertible City - Formen der Verdichtung und Entgrenzung“ (Přestavitelné město - formy zhušťování a rušení hranic) se kurátoři při koncipování odvrátili k ambiciózním nablýskaným projektům zády a poohlédli se spíše po způsobech nového využívání již existujících věcí a regenerace stávajících míst. Vybrali 36 projektů mezi nimiž nechybí plovoucí bazén nebo projekt fotbalového hřiště na střeše domu. Almut Ernst dodává: „Namísto toho, aby jsme bourali stavby, které již nepotřebujeme nebo se nám jen nelíbí, tak nám konverze nabízí cestu z našeho způsob uvažování používat vše jednorázově“.
Projekty ukazující nové architektonické cesty skrze flexibilní myšlení a trvalé udržitelné koncepty jsou rozděleny do tří podskupin:
Re-late: kritériem byla architektonická adice k již existujícím budovám. Překrýváním, posunutím a pronikáním se stávající struktury rozšiřují, slučují a nově definují.
Re-play: kritériem byl hravý a spontánní proces ve vnímání a užití městských prostorů. Přitom může jít jak o mediální hru městských povrchů, tak o plošné oživení prázdných městských prostranství.
Re-charge: kritériem je zrušení a nové definování starých způsobů využívání budov a poskytnutí výhod existujícím stavbám. U rekonstrukcí a změn ve využití je k tomuto třeba přičíst architektonické a urbanistické „dědičné zatížení.“
Po vstupu do centrálního prostoru pavilonu návštěvník spatří velkoformátové plakáty uspořádané tak, aby znázorňovaly jeviště městského života a architektonické rozmanitosti. Město je inscenováno jako inspirativní pole možností. V kontrastu k hlavní hale pak postranní křídla poskytují tichou atmosféru zvoucí ke koncentrovanému studiu vybraných projektů.
Centrálním výtvarným prvkem hlavního prostoru je konstrukce schodiště vedoucí na střechu pavilonu. Nasazený střešní altán - typicky benátský architektonický prvek - na německém pavilonu je využíván jako vyhlídková plošina a místo ke schůzkám. Schodiště - nový stavební doplněk německého pavilonu - je transportním prostorem, který aktivuje stávající plochou střechu a vytváří z ní nové obytné místo s překvapujícími vyhlídkami. Německý pavilon neslouží přitom pouze jako schránka, kontejner na exponáty, ale po dobu konání bienále se sám stává exponátem. Nasazení dočasné konstrukce na historickou budovu je viditelné již z dálky.
Generální komisař německého příspěvku je zároveň vydavatelem architektonického magazínu „archplus“. Převzal proto redigování a grafickou podobu katalogu, který nakonec vyšel jako samostatné číslo „archplus“. Dvojjazyčný (německo/anglická) stodvacetistránkový časopis se dá, kromě pavilonu v benátském Giardini, koupit také běžně v německých trafikách. Kromě vystavovaných projektů se v katalogu objevil také soubor interdisciplinárních článků kriticky probírajících fenomén městského života.
Projekty ukazující nové architektonické cesty skrze flexibilní myšlení a trvalé udržitelné koncepty jsou rozděleny do tří podskupin:
Re-late: kritériem byla architektonická adice k již existujícím budovám. Překrýváním, posunutím a pronikáním se stávající struktury rozšiřují, slučují a nově definují.
Re-play: kritériem byl hravý a spontánní proces ve vnímání a užití městských prostorů. Přitom může jít jak o mediální hru městských povrchů, tak o plošné oživení prázdných městských prostranství.
Re-charge: kritériem je zrušení a nové definování starých způsobů využívání budov a poskytnutí výhod existujícím stavbám. U rekonstrukcí a změn ve využití je k tomuto třeba přičíst architektonické a urbanistické „dědičné zatížení.“
Po vstupu do centrálního prostoru pavilonu návštěvník spatří velkoformátové plakáty uspořádané tak, aby znázorňovaly jeviště městského života a architektonické rozmanitosti. Město je inscenováno jako inspirativní pole možností. V kontrastu k hlavní hale pak postranní křídla poskytují tichou atmosféru zvoucí ke koncentrovanému studiu vybraných projektů.
Centrálním výtvarným prvkem hlavního prostoru je konstrukce schodiště vedoucí na střechu pavilonu. Nasazený střešní altán - typicky benátský architektonický prvek - na německém pavilonu je využíván jako vyhlídková plošina a místo ke schůzkám. Schodiště - nový stavební doplněk německého pavilonu - je transportním prostorem, který aktivuje stávající plochou střechu a vytváří z ní nové obytné místo s překvapujícími vyhlídkami. Německý pavilon neslouží přitom pouze jako schránka, kontejner na exponáty, ale po dobu konání bienále se sám stává exponátem. Nasazení dočasné konstrukce na historickou budovu je viditelné již z dálky.
Generální komisař německého příspěvku je zároveň vydavatelem architektonického magazínu „archplus“. Převzal proto redigování a grafickou podobu katalogu, který nakonec vyšel jako samostatné číslo „archplus“. Dvojjazyčný (německo/anglická) stodvacetistránkový časopis se dá, kromě pavilonu v benátském Giardini, koupit také běžně v německých trafikách. Kromě vystavovaných projektů se v katalogu objevil také soubor interdisciplinárních článků kriticky probírajících fenomén městského života.
0 komentářů
přidat komentář
