Chata Šangri-La

Chata Šangri-La (původně smyšlené údolí z knihy Ztracený obzor britského spisovatele Jamese Hiltona z roku 1933 se později stalo synonymem pro ráj na zemi - pozn. překl.) je první z řady horských obydlí, které jsou určeny k osídlení původního zalesněného území. Na pozemku vytyčeném sto metrů vysokou čedičovou stěnou a horským potokem se nachází vzrostlé stromy z uplynulých století. Místní půda je bohatá na biologickou rozmanitost, ale je také zobrazením skryté bitvy, k níž v lese dochází; velké hnijící spadlé stromy podporují růst nového života, mocné vrstvy sopečného popela společně se spadlými větvemi náhodně mění vodní tok. V zimním období, kdy se baldachýn stromoví tenčí, proniká do lesa více světla i sněhových srážek.
Chata je vyzdvižena nad terén, aby byla podobně jako koruny stromů blíž ke slunečním paprskům. Spočívá na třímetrové betonové plošině, čímž minimalizuje kontakt s terénem. Základnu tvoří štíhlé betonové desky. Konstrukce chaty je z lehkých dřevěných prefabrikovaných desek SIP skládajících se 212mm tlustého jádra vysoce účinné polystyrenové izolace. Vnitřní prostor je výškově rozdělen do různých úrovní, které funkčně odlišují každý kout; závětří, toaleta, ložnice, kuchyňka a na konci obývací prostor s velkolepým prosklením na sever.
Majitelé si sami řídili průběh stavby. Pracovali s místními řemeslníky a rozvětvenou rodinou; montáž kovového schodiště a zábradlí, instalace vestavěného nábytku a další práce jako opálení prken obvodového pláště. Všechny tyto úkony se klienti naučili v průběhu let vlastním experimentováním na souši i na moři.
Pokud jde o materiály, tak je dům uvnitř obložen dřevěnými prkny se stromů poražených na místě, zatímco exteriér je obložen zuhelnatělými borovými prkny podle japonského technologie yakisugi (焼杉).
Chata Šangri-La je společným projektem, který v sobě snoubí jednoduchost práce se dřevem, respekt k přírodě s tvarovou a konstrukční odvahou.