Česká spořitelna v Jindřichově Hradci
Budova stojí na hlavní ulici vedoucí k náměstí. Byla postavena na místě tří malých měšťanských domů z 19. století naproti klášteru na hranici historického centra, které je památkově chráněno. Po zbourání hradeb v 19. století zůstal volný prostor, který nebyl nikdy dořešen. Komunikace, která spojuje místo stavby s Velkým náměstím v samém centru starého města je tvořena ulicemi a náměstími střídajícími se v malých odstupech. Z důvodů zakončení této sekvence prostorů výrazným prvkem nová budova ustupuje daleko za uliční čáru takže vzniká nové náměstí a prostor je dokončen. Návrh budovy je založen na diagonálně položené velké hlavní hale, kolem které je celý dům uspořádán. čtyřlístek křídel kolem haly rozděluje objem budovy na menší hmoty jejichž velikost i měřítko odpovídá okolním domům. Pruhovaný vnější obklad, architektonické detaily, rovná atika, za kterou skleněná pyramida připomíná šikmé střechy v okolí a přírodní barvy použitých materiálů napomáhají zasazení budovy do kontextu města a činí tak z budovy protiváhu a rovnocenného partnera dominantě klášterního kostela.
Vnitřní prostor je založen na centrální čtvercové hale, umístěné diagonálně uprostřed dispozice objektu. Tato hala prochází přes všechna tři podlaží domu a končí prosklenou pyramidou. Skleněné zastřešení dává hale lehkost, vzdušnost a umožňuje vizuální kontakt s exteriérem a jeho integraci do interiéru haly. Vybavení haly je namnoze řešeno vestavěnými prvky, navržené v jemných barevných kombinacích leštěných mramorů. Malovaná mříž před plnou horní částí haly, inspirovaná ročními obdobími a místem člověka v koloběhu přírody, posouvá prolnutí exteriéru a interiéru do nové symbolické roviny.
Část diplomové práce Jany Pavlové na téma „Česká postmoderní architektura bankovních domů a spořitelen po roce 1989 do konce 20. století“ obhájené v roce 2012 na Filozofické fakultě katedry Dějiny umění Univerzity Karlovy v Praze.
Budova České spořitelny je situována na rozhraní Kmentovy a Nádražní ulice, která je hlavní ulicí směřující k nedalekému náměstí. Byla postavena na místě tří malých měšťanských domů z 19. století naproti františkánskému klášteru na hranici památkově chráněného historického centra. Po zbourání hradeb v 19. století zde zůstal volný prostor, který nebyl nikdy dořešen. Komunikace, která spojuje místo stavby s Velkým náměstím v samém centru starého města je tvořena ulicemi a náměstími střídajícími se v malých odstupech. Z důvodů zakončení této sekvence prostorů výrazným prvkem nová budova ustupuje daleko za uliční čáru takže vzniká nové náměstí a prostor je ucelen.
Návrh budovy je založen na diagonálně položené čtvercové hlavní hale, od jejíchž rohových stran se odvíjí struktura celé stavby vytvářející obraz čtyřlístku. čtyřlístek jednotlivými křídly rozděluje objem budovy na menší hmoty, jejichž měřítko tak odpovídá okolní zástavbě. Motivy tvarů především budov v okolí se podílí na tvarování hmoty stavby. Stavba má zkoseny rohy, aby tak kontextuálně odpovídaly sousedním střešním štítům a zároveň se tím i zredukoval její celkový masivní objem. šikmé zkosení však také představuje motiv, který prostupuje celou hmotou stavby a objevuje se již v rozvržení půdorysu, ve střešní konstrukci a skleněných balkóncích z hliníkové konstrukce až po jednotlivé detaily v interiéru. Skleněná pyramida zastřešení haly je schovaná ze rovnou atikou, aby nenarušovala tradiční charakter okolní zástavby.
Fasáda představuje bohatou skladbu různorodých prvků a materiálů. Nejvýrazněji zde působí členění světlých a tmavých pásů žulového obkladu fasády, kterým se autoři přihlašují k inspiraci italskou renesancí. Autor sám přiznává, že volnou inspirací mu byla rotunda na renesančním zámku ve městě, která působí jako samostatný cizorodý prvek ve hmotě celého zámeckého areálu. Tuto odlišnost od ostatní zástavby města chtěl vyvolat i u novostavby banky. Hlavním citovaným motivem se tak stal prvek střídajících pruhů fasády, který je podle autorů natolik jednoduchý a abstraktní, že se dá využít i v moderní době, aniž by to představovalo nějaké historizující reminiscence. Na fasádě se hravě střídají různě velké otvory s vlomy, ve kterých jsou na koso umístěna okna s okny souběžnými s fasádou. To dodává celkové hmotě na dynamice. Zaoblené předsazené schodiště z pohledového betonu a výrazný čtvercový rastr umístěný jako mříž na jižním balkóně představují citace čistě modernistických prvků. Autor zde přiznává volnou inspiraci Paulem Rudolphem.
V interiéru budovy je hlavním centrem, na který se klade důraz čtvercová bankovní hala, která zabírá výškově všechna tři patra a je ukončena prosklenou hliníkovou konstrukcí pyramidy. V přízemí se po stranách haly nachází oddělené bankovní přepážky. Do prvního patra vede na ochoz nakoso položené schodiště. V patrech se nachází zázemí spořitelny s administrativními kancelářemi. Stěny nad ochozem zdobí bílá mřížová konstrukce s kartóny od Jiřího Sopka, představující duhové postavy a stromy jako symbol plodnosti. Výlučnost interiéru tvoří použité luxusní materiály, především různé barevné leštěné mramory, ale také designový nábytek. Na umělecké výzdobě se kromě Jiřího Sopka podíleli také malíř Aleš Lamr a sochař Jasan Zoubek, jehož plastika-fontána se nachází i před vstupem do spořitelny.
Budova české spořitelny byla podstoupena značné kritice, která se vztahovala zejména na její působení v okolní zástavbě. „Z hlediska městotvornosti chybí důslednější přizpůsobení bezprostřednímu okolí[...] Z nádražní třídy budova působí rušivě při pohledu na věž, ke které nádražní třída směřuje,“ konstatuje Alois Doležel. Naděžda Pálková z NPÚ ve své kritice uvádí, že budova nerespektuje dvoupodlažní jednoduchou hmotu původní zástavby a ani původní uliční čáru. Zároveň se jí zdá být problematická i vazba na sousední objekty. „Hmota půdorysně členitého objektu je v místě naprosto cizorodým prvkem, konfrontačnímu vnímání architektury přispívá i řešení pláště objektu v kamenném obkladu s velmi výraznou barevností.” Kritika se taky vztahuje na ne příliš ekonomicky únosný propočet hospodárnosti provozů. Mluví se o neobratnosti, přetížení možností. Co se však na budově spořitelny vyzdvihuje je její výtvarně pojaté řešení, které představuje pestrost tvarových i materiálových hmot. Pozitivní ohlasy vzbuzuje řešení interiéru a to zvláště zdařilé zakomponování uměleckých děl ozvláštňující celkový prostor.
Některé společné znaky s architektonickou formou jindřichohradecké spořitelny vykazuje česká spořitelna v Příbrami od Jaromíra Kročáka z roku 1996, která ve své základní hmotě působí ryze stroze, funkcionalisticky. Architekt tuto přísnost fasády narušil různými prvky, které zahrnují příbuzné řešení členění fasády na pruhy, výrazně odlišné prosklené vyčnělé schodiště. Spořitelna ve své kruhové části a vpadlém obdélném poli okna ústícího do konkávně probraného vstupu připomíná tvarové formy Maria Botty. Společným prvkem s jindřichohradeckou spořitelnou je také prosklená ovšem obrácená pyramida, která zastřešuje halu situovanou do středu stavby.
Představuje stavbu, která je v konceptu individuálním výtvarně založeným dílem využívající jak modernistické tak postmodernistické prvky. V celkové koncepci hraje důležitou roli právě barva a materiál oddělující výrazově různé tvary hmot. Stavba tak dostává odlehčený výraz jakoby zvětšené dětské stavebnice.
Vnitřní prostor je založen na centrální čtvercové hale, umístěné diagonálně uprostřed dispozice objektu. Tato hala prochází přes všechna tři podlaží domu a končí prosklenou pyramidou. Skleněné zastřešení dává hale lehkost, vzdušnost a umožňuje vizuální kontakt s exteriérem a jeho integraci do interiéru haly. Vybavení haly je namnoze řešeno vestavěnými prvky, navržené v jemných barevných kombinacích leštěných mramorů. Malovaná mříž před plnou horní částí haly, inspirovaná ročními obdobími a místem člověka v koloběhu přírody, posouvá prolnutí exteriéru a interiéru do nové symbolické roviny.
Architektonický ateliér Héta
Část diplomové práce Jany Pavlové na téma „Česká postmoderní architektura bankovních domů a spořitelen po roce 1989 do konce 20. století“ obhájené v roce 2012 na Filozofické fakultě katedry Dějiny umění Univerzity Karlovy v Praze.
Budova České spořitelny je situována na rozhraní Kmentovy a Nádražní ulice, která je hlavní ulicí směřující k nedalekému náměstí. Byla postavena na místě tří malých měšťanských domů z 19. století naproti františkánskému klášteru na hranici památkově chráněného historického centra. Po zbourání hradeb v 19. století zde zůstal volný prostor, který nebyl nikdy dořešen. Komunikace, která spojuje místo stavby s Velkým náměstím v samém centru starého města je tvořena ulicemi a náměstími střídajícími se v malých odstupech. Z důvodů zakončení této sekvence prostorů výrazným prvkem nová budova ustupuje daleko za uliční čáru takže vzniká nové náměstí a prostor je ucelen.
Návrh budovy je založen na diagonálně položené čtvercové hlavní hale, od jejíchž rohových stran se odvíjí struktura celé stavby vytvářející obraz čtyřlístku. čtyřlístek jednotlivými křídly rozděluje objem budovy na menší hmoty, jejichž měřítko tak odpovídá okolní zástavbě. Motivy tvarů především budov v okolí se podílí na tvarování hmoty stavby. Stavba má zkoseny rohy, aby tak kontextuálně odpovídaly sousedním střešním štítům a zároveň se tím i zredukoval její celkový masivní objem. šikmé zkosení však také představuje motiv, který prostupuje celou hmotou stavby a objevuje se již v rozvržení půdorysu, ve střešní konstrukci a skleněných balkóncích z hliníkové konstrukce až po jednotlivé detaily v interiéru. Skleněná pyramida zastřešení haly je schovaná ze rovnou atikou, aby nenarušovala tradiční charakter okolní zástavby.
Fasáda představuje bohatou skladbu různorodých prvků a materiálů. Nejvýrazněji zde působí členění světlých a tmavých pásů žulového obkladu fasády, kterým se autoři přihlašují k inspiraci italskou renesancí. Autor sám přiznává, že volnou inspirací mu byla rotunda na renesančním zámku ve městě, která působí jako samostatný cizorodý prvek ve hmotě celého zámeckého areálu. Tuto odlišnost od ostatní zástavby města chtěl vyvolat i u novostavby banky. Hlavním citovaným motivem se tak stal prvek střídajících pruhů fasády, který je podle autorů natolik jednoduchý a abstraktní, že se dá využít i v moderní době, aniž by to představovalo nějaké historizující reminiscence. Na fasádě se hravě střídají různě velké otvory s vlomy, ve kterých jsou na koso umístěna okna s okny souběžnými s fasádou. To dodává celkové hmotě na dynamice. Zaoblené předsazené schodiště z pohledového betonu a výrazný čtvercový rastr umístěný jako mříž na jižním balkóně představují citace čistě modernistických prvků. Autor zde přiznává volnou inspiraci Paulem Rudolphem.
V interiéru budovy je hlavním centrem, na který se klade důraz čtvercová bankovní hala, která zabírá výškově všechna tři patra a je ukončena prosklenou hliníkovou konstrukcí pyramidy. V přízemí se po stranách haly nachází oddělené bankovní přepážky. Do prvního patra vede na ochoz nakoso položené schodiště. V patrech se nachází zázemí spořitelny s administrativními kancelářemi. Stěny nad ochozem zdobí bílá mřížová konstrukce s kartóny od Jiřího Sopka, představující duhové postavy a stromy jako symbol plodnosti. Výlučnost interiéru tvoří použité luxusní materiály, především různé barevné leštěné mramory, ale také designový nábytek. Na umělecké výzdobě se kromě Jiřího Sopka podíleli také malíř Aleš Lamr a sochař Jasan Zoubek, jehož plastika-fontána se nachází i před vstupem do spořitelny.
Budova české spořitelny byla podstoupena značné kritice, která se vztahovala zejména na její působení v okolní zástavbě. „Z hlediska městotvornosti chybí důslednější přizpůsobení bezprostřednímu okolí[...] Z nádražní třídy budova působí rušivě při pohledu na věž, ke které nádražní třída směřuje,“ konstatuje Alois Doležel. Naděžda Pálková z NPÚ ve své kritice uvádí, že budova nerespektuje dvoupodlažní jednoduchou hmotu původní zástavby a ani původní uliční čáru. Zároveň se jí zdá být problematická i vazba na sousední objekty. „Hmota půdorysně členitého objektu je v místě naprosto cizorodým prvkem, konfrontačnímu vnímání architektury přispívá i řešení pláště objektu v kamenném obkladu s velmi výraznou barevností.” Kritika se taky vztahuje na ne příliš ekonomicky únosný propočet hospodárnosti provozů. Mluví se o neobratnosti, přetížení možností. Co se však na budově spořitelny vyzdvihuje je její výtvarně pojaté řešení, které představuje pestrost tvarových i materiálových hmot. Pozitivní ohlasy vzbuzuje řešení interiéru a to zvláště zdařilé zakomponování uměleckých děl ozvláštňující celkový prostor.
Některé společné znaky s architektonickou formou jindřichohradecké spořitelny vykazuje česká spořitelna v Příbrami od Jaromíra Kročáka z roku 1996, která ve své základní hmotě působí ryze stroze, funkcionalisticky. Architekt tuto přísnost fasády narušil různými prvky, které zahrnují příbuzné řešení členění fasády na pruhy, výrazně odlišné prosklené vyčnělé schodiště. Spořitelna ve své kruhové části a vpadlém obdélném poli okna ústícího do konkávně probraného vstupu připomíná tvarové formy Maria Botty. Společným prvkem s jindřichohradeckou spořitelnou je také prosklená ovšem obrácená pyramida, která zastřešuje halu situovanou do středu stavby.
Představuje stavbu, která je v konceptu individuálním výtvarně založeným dílem využívající jak modernistické tak postmodernistické prvky. V celkové koncepci hraje důležitou roli právě barva a materiál oddělující výrazově různé tvary hmot. Stavba tak dostává odlehčený výraz jakoby zvětšené dětské stavebnice.
0 komentářů
přidat komentář
