Bytový dům Wolkerova
Wolkerák
Urbanistický koncept
Na severním okraji města, v blízkosti ulice Wolkerova, vznikl v 60. letech ojedinělý obytný solitér. Je jím z dálky viditelný bytový dům neobvykle tvarovaný do oblouku, známý pod jménem Wolkerák. Podle původního plánu se pod ním, při ulici Březová Alej, měl postavit i menší zaoblený dům – malý Wolkerák. Jak se ale dočteme i v technické zprávě, v normalizačních podmínkách 70. let se „v důsledku vývoje materiálové základny a realizačních podmínek (snížení pracnosti, zvýšení rentabilnosti výstavby apod.)“ změnil v obyčejný typizovaný deskový dům (typ P SL 69). Z projektu malého Wolkeráku zmizela plánovaná opravna bot a prodejna novin a tabáku. Územní plán počítal i s budovou samoobsluhy v Alšově ulici, která se realizovala později.
Pod územním plánem souboru z roku 1964 je podepsán architekt Karel Hubáček, který mimochodem do této lokality v předešlých letech situoval experimentální rodinný dům z panelů, kde nakonec s rodinou bydlel. Na urbanistickém řešení se od počátku podílel také Jaromír Vacek, autor projektu Wolkeráku. Architekti zasadili dvojici modernistických bytovek na okraj starší vilové čtvrti, kvůli Wolkeráku se musela odlesnit část svahu směrem k Liberecké výšině – vrchu s rozhlednou. Překvapivě se jim však podařilo tento mohutný monoblok citlivě začlenit do krajiny. Dům, jehož segmentový půdorys kopíruje vrstevnici, vyvolává dojem, že se měkce opírá o stoupající hřeben Jizerských hor. Novostavba nenarušila ani atmosféru staré vilové zástavby, čehož se místní obyvatelé zpočátku obávali.
Technologie, typy bytů
Projekt Wolkeráku vycházel z konstrukční soustavy T 06 B, ale Jaromír Vacek jej od počátku koncipoval spíš jako experiment využívající některých typizovaných prvků tohoto systému. Náročnou statickou a konstrukční stránku zpracoval Václav Voda.
Většina panelů se odlévala na staveništi v tzv. ambulantní výrobě, včetně monolitických stropů. Tuto „tradiční libereckou technologii“ Vacek úspěšně vyzkoušel již při realizaci libereckých sídlišť Králův Háj a Na Bídě. Wolkerák ji pak dovedl k dokonalosti a ukázal její architektonické a estetické výhody.
Wolkerák má 12 sekcí se třemi byty na každém patře. Severní sekce (1–5) jsou desetipodlažní, jižní pak (6–12) jen devítipodlažní. Dům se vzhledem k velkému zájmu družstevníků v průběhu projektování prodloužil o jednu sekci. Délka budovy činí 180 metrů, je tedy o více než polovinu kratší než liberecká „Hokejka“ (viz sídliště Ruprechtice). Projekt Wolkeráku počítal s garážemi, výtopnou, prádelnou, mandlem i klubovnou, které architekt umístil pod prostornými terasami před domem. V zadním traktu ve svahu byl pak zásobník na topné oleje.
Dispoziční řešení bytů (nejčastěji třípokojových a garsoniér) autor důmyslně propracoval tak, že ústřední prostor orientovaný na západ tvoří kuchyň spojená s jídelnou a obývacím pokojem. Na opačnou východní stranu směrem do svahu pak Vacek situoval malé ložnice, přičemž u jedné původně plánoval vysoké okno a trubkovým zábradlím „pro možnost lepšího vyvětrání lůžkovin“. Byty v posledním patře Wolkeráku (3+1 a 4+1) nabízely rozlehlou terasu a komfortní vybavení včetně krbu. Technická zpráva je lapidárně charakterizuje jako „pokus a náznak výhledového maximálně hodnotného způsobu bydlení“.
Vzhledem k ojedinělému řešení dispozic bytů ve Wolkeráku a k jejich atypickému kónickému tvaru, danému segmentovým půdorysem, zadali projektanti vybavení interiéru tehdejší přední odborné instituci – Ústavu bytové a oděvní kultury v Praze (ÚBOK) a Emanuele Kittrichové.
Umělecká výzdoba
Na terase před Wolkerákem stávala žulová plastika Sluneční hodiny od libereckého sochaře Oldřicha Novotného. Abstraktní plastika na vysokém soklu nesla bronzové římské číslice, na které vrhala stín hrana jednoho ze zprohýbaných hranolů. Dnes zde žádnou uměleckou výzdobu nenajdeme, nicméně na průčelí nás zaujme dochovaná bronzová deska hrdě nesoucí jména autorů stavby Karla Hubáčka, Jaromíra Vacka a stavbyvedoucího Antonína Urbana.
Sídliště dnes
Wolkerák je svými obyvateli v posledních letech doslova hýčkán. Nově jsou upraveny terasy před domem, kde vznikl zajímavý prostor s lavičkami a záhony. Také lesnatý svah za domem nechalo společenství vlastníků vyčistit a prořezat, aby se dal lépe využívat. Opravy samotného objektu víceméně respektovaly původní detaily včetně lodžií s žaluziemi, i když se to neobešlo bez drobných odchylek a realizačních problémů. Celkově je Wolkerák po opravě fasády světlejší a působí víc monochromně. Dnes se uvažuje o adaptaci prostorů pod terasou na mateřskou školu či komunitní centrum pro obyvatele domu. Zvažuje se dokonce stavba malého garážového domu. Liberecký Wolkerák by si zasloužil status kulturní památky – je to jedinečný solitér, příklad idealistické vize architektury a bydlení 60. let, podobně jako velkolepé projekty té doby, například Etarea či Domurbia, které se však nikdy nerealizovaly. Wolkerák nám naznačuje, kam by se vývoj hromadného bydlení mohl ubírat ve svobodnějších poměrech.
Příběh sídliště
Severní okraj Liberce si dodnes zachovává původní lázeňský a výletní charakter. Atraktivitu místa podpořila na počátku 20. století výletní restaurace v Lidových sadech a romantizující rytířský hrádek s rozhlednou na Liberecké výšině. Pod ním současně vznikl lesní zámeček Heinricha Liebiega, pozdější Wolkerovo plicní sanatorium. Po druhé světové válce proměnila tuto lokalitu až stavba Wolkeráku a sousedních terasových domů při ulici Na Čekané, realizovaných také podle projektu Jaromíra Vacka.
„Projektanti využívají jednoho z nekrásnějších a nejzdravějších stavebních míst městského obvodu,“ psaly v roce 1966 liberecké noviny. Záměr stavět v příjemném prostředí vilové čtvrti vzešel z iniciativy tehdejšího Stavoprojektu. Vytipovaná proluka na úpatí Jizerských hor měla vyplnit prostoj ve výstavbě bytů zaviněný zpožděnou přípravou sídliště v Ruprechticích. Pro architekta Vacka, kterého svou autoritou zaštítil Karel Hubáček, se zde v uvolněné atmosféře druhé poloviny 60. let naskytla příležitost změnit dosavadní kritizovanou podobu hromadného bydlení. Zdárné realizaci v mnoha směrech výjimečného Wolkeráku pak pomohlo zapojení náročného investora, bytového družstva Nisa, a dobré vztahy architekta s dodavatelem – libereckými Pozemními stavbami.
Velkorysý „světlešedý monoblok pro šťastných 1500“(deník Vpřed, 1967) se od veškeré poválečné produkce paneláků na první pohled liší organickým zaoblením a propracovaným architektonickým ztvárněním. Působivá je zejména plastická struktura průběžných betonových lodžií a vertikálních pruhů stínících lamel. Vacek, podobně jako jiní architekti poválečného Liberce, vsadil na výraznou horizontalitu domu umocněnou kopcovitým terénem města. Wolkerák na první pohled prozrazuje autorovu inspiraci švýcarskou a skandinávskou architekturou, jak pozorností k individuálním hodnotám bydlení – kvalitním dispozicím a komfortnímu vybavení –, tak důrazem na estetické kvality domu a jeho propojení s přírodou. Ze všech bytů je jedinečný výhled na město a ještědský hřeben. Právem si tento liberecký unikát vysloužil několik architektonických cen a stal se jedním z nejpublikovanějších bytových domů.
V době, kdy se Jaromír Vacek (1925-68) pustil do solitérního projektu Wolkeráku, měl za sebou již úspěšné návrhy obytných domů pro liberecká sídliště Na Bídě (1963-65) a Králův Háj (viz samostatný text). Do Krajského projektového ústavu v Liberci přišel tento nymburský rodák v roce 1952 po studiích architektury na Českém vysokém učení technickém v Praze. Z druhé poloviny 60. let, kdy v libereckém Stavoprojektu pracoval pod vedením Karla Hubáčka v ateliéru S12, pochází jeho nejprogresivnější projekty bytových domů (Wolkerák, Na Čekané, Na Bídě II). Dokončení Wolkeráku ani sousedních terasových domů se Jaromír Vacek nedožil. V roce 1968 ještě krátce působil v nově založeném Sialu, během studijní cesty do Švýcarska však náhle zemřel. Dozor nad stavbou Wolkeráku po něm převzal architekt Bohuslav Lisal.
Zdroje
Archiv Stavebního úřadu Liberec.
Státní okresní archiv Liberec, fond Městského Národního výboru, Podrobný územní plán Wolkerova, inv. č. 449, D32.
V Liberci sanatorium na bydlení, Vpřed VI, 1965, č. 6 (9. 2.), s. 1.
Ladislav Vepřek, Architektonické projevy, Vpřed VII, 1966, č. 23 (7. 6.), s. 3.
Ladislav Vepřek, Krásnější než na Králově Háji, Průboj 1965, č. 4 (17. 1.), s. 4
Ladislav Vepřek, Krásnější než na Králově Háji, Vpřed VIII, 1967, č. 20 (16. 5.), s. 1.
Nejhezčí panelák, Vpřed VIII, 1967, č. 4 (10. 10.), s. 1.
(sb), Liberec dostal 870 bytů, Vpřed XII, 1971, č. 3 (12. 1.), s. 2.
Liberec – Březová alej, Architektura ČSR XXXI, 1972, č. 1, s. 35-37.
20 let práce Krajského projektového ústavu v Ústí nad Labem, Ústí nad Labem 1969.
Eva Novotná, Wolkerova apartment block, in: Rostislav Švácha (ed.), Sial: Liberec Association of Engineers and Architects, Prague 2012, s. 56–59.
Rostislav Švácha (ed.), SIAL, Arbor vitae 2010.
Svatopluk Technik, Liberecké domy hovoří II, Liberec 1993.
Svatopluk Technik, Liberec minulosti a současnosti, Liberec 1980.
Kateřina Tomanová, Památky a plastiky Liberce, Česká beseda v Liberci 1989.
Na severním okraji města, v blízkosti ulice Wolkerova, vznikl v 60. letech ojedinělý obytný solitér. Je jím z dálky viditelný bytový dům neobvykle tvarovaný do oblouku, známý pod jménem Wolkerák. Podle původního plánu se pod ním, při ulici Březová Alej, měl postavit i menší zaoblený dům – malý Wolkerák. Jak se ale dočteme i v technické zprávě, v normalizačních podmínkách 70. let se „v důsledku vývoje materiálové základny a realizačních podmínek (snížení pracnosti, zvýšení rentabilnosti výstavby apod.)“ změnil v obyčejný typizovaný deskový dům (typ P SL 69). Z projektu malého Wolkeráku zmizela plánovaná opravna bot a prodejna novin a tabáku. Územní plán počítal i s budovou samoobsluhy v Alšově ulici, která se realizovala později.
Pod územním plánem souboru z roku 1964 je podepsán architekt Karel Hubáček, který mimochodem do této lokality v předešlých letech situoval experimentální rodinný dům z panelů, kde nakonec s rodinou bydlel. Na urbanistickém řešení se od počátku podílel také Jaromír Vacek, autor projektu Wolkeráku. Architekti zasadili dvojici modernistických bytovek na okraj starší vilové čtvrti, kvůli Wolkeráku se musela odlesnit část svahu směrem k Liberecké výšině – vrchu s rozhlednou. Překvapivě se jim však podařilo tento mohutný monoblok citlivě začlenit do krajiny. Dům, jehož segmentový půdorys kopíruje vrstevnici, vyvolává dojem, že se měkce opírá o stoupající hřeben Jizerských hor. Novostavba nenarušila ani atmosféru staré vilové zástavby, čehož se místní obyvatelé zpočátku obávali.
Technologie, typy bytů
Projekt Wolkeráku vycházel z konstrukční soustavy T 06 B, ale Jaromír Vacek jej od počátku koncipoval spíš jako experiment využívající některých typizovaných prvků tohoto systému. Náročnou statickou a konstrukční stránku zpracoval Václav Voda.
Většina panelů se odlévala na staveništi v tzv. ambulantní výrobě, včetně monolitických stropů. Tuto „tradiční libereckou technologii“ Vacek úspěšně vyzkoušel již při realizaci libereckých sídlišť Králův Háj a Na Bídě. Wolkerák ji pak dovedl k dokonalosti a ukázal její architektonické a estetické výhody.
Wolkerák má 12 sekcí se třemi byty na každém patře. Severní sekce (1–5) jsou desetipodlažní, jižní pak (6–12) jen devítipodlažní. Dům se vzhledem k velkému zájmu družstevníků v průběhu projektování prodloužil o jednu sekci. Délka budovy činí 180 metrů, je tedy o více než polovinu kratší než liberecká „Hokejka“ (viz sídliště Ruprechtice). Projekt Wolkeráku počítal s garážemi, výtopnou, prádelnou, mandlem i klubovnou, které architekt umístil pod prostornými terasami před domem. V zadním traktu ve svahu byl pak zásobník na topné oleje.
Dispoziční řešení bytů (nejčastěji třípokojových a garsoniér) autor důmyslně propracoval tak, že ústřední prostor orientovaný na západ tvoří kuchyň spojená s jídelnou a obývacím pokojem. Na opačnou východní stranu směrem do svahu pak Vacek situoval malé ložnice, přičemž u jedné původně plánoval vysoké okno a trubkovým zábradlím „pro možnost lepšího vyvětrání lůžkovin“. Byty v posledním patře Wolkeráku (3+1 a 4+1) nabízely rozlehlou terasu a komfortní vybavení včetně krbu. Technická zpráva je lapidárně charakterizuje jako „pokus a náznak výhledového maximálně hodnotného způsobu bydlení“.
Vzhledem k ojedinělému řešení dispozic bytů ve Wolkeráku a k jejich atypickému kónickému tvaru, danému segmentovým půdorysem, zadali projektanti vybavení interiéru tehdejší přední odborné instituci – Ústavu bytové a oděvní kultury v Praze (ÚBOK) a Emanuele Kittrichové.
Umělecká výzdoba
Na terase před Wolkerákem stávala žulová plastika Sluneční hodiny od libereckého sochaře Oldřicha Novotného. Abstraktní plastika na vysokém soklu nesla bronzové římské číslice, na které vrhala stín hrana jednoho ze zprohýbaných hranolů. Dnes zde žádnou uměleckou výzdobu nenajdeme, nicméně na průčelí nás zaujme dochovaná bronzová deska hrdě nesoucí jména autorů stavby Karla Hubáčka, Jaromíra Vacka a stavbyvedoucího Antonína Urbana.
Sídliště dnes
Wolkerák je svými obyvateli v posledních letech doslova hýčkán. Nově jsou upraveny terasy před domem, kde vznikl zajímavý prostor s lavičkami a záhony. Také lesnatý svah za domem nechalo společenství vlastníků vyčistit a prořezat, aby se dal lépe využívat. Opravy samotného objektu víceméně respektovaly původní detaily včetně lodžií s žaluziemi, i když se to neobešlo bez drobných odchylek a realizačních problémů. Celkově je Wolkerák po opravě fasády světlejší a působí víc monochromně. Dnes se uvažuje o adaptaci prostorů pod terasou na mateřskou školu či komunitní centrum pro obyvatele domu. Zvažuje se dokonce stavba malého garážového domu. Liberecký Wolkerák by si zasloužil status kulturní památky – je to jedinečný solitér, příklad idealistické vize architektury a bydlení 60. let, podobně jako velkolepé projekty té doby, například Etarea či Domurbia, které se však nikdy nerealizovaly. Wolkerák nám naznačuje, kam by se vývoj hromadného bydlení mohl ubírat ve svobodnějších poměrech.
Příběh sídliště
Severní okraj Liberce si dodnes zachovává původní lázeňský a výletní charakter. Atraktivitu místa podpořila na počátku 20. století výletní restaurace v Lidových sadech a romantizující rytířský hrádek s rozhlednou na Liberecké výšině. Pod ním současně vznikl lesní zámeček Heinricha Liebiega, pozdější Wolkerovo plicní sanatorium. Po druhé světové válce proměnila tuto lokalitu až stavba Wolkeráku a sousedních terasových domů při ulici Na Čekané, realizovaných také podle projektu Jaromíra Vacka.
„Projektanti využívají jednoho z nekrásnějších a nejzdravějších stavebních míst městského obvodu,“ psaly v roce 1966 liberecké noviny. Záměr stavět v příjemném prostředí vilové čtvrti vzešel z iniciativy tehdejšího Stavoprojektu. Vytipovaná proluka na úpatí Jizerských hor měla vyplnit prostoj ve výstavbě bytů zaviněný zpožděnou přípravou sídliště v Ruprechticích. Pro architekta Vacka, kterého svou autoritou zaštítil Karel Hubáček, se zde v uvolněné atmosféře druhé poloviny 60. let naskytla příležitost změnit dosavadní kritizovanou podobu hromadného bydlení. Zdárné realizaci v mnoha směrech výjimečného Wolkeráku pak pomohlo zapojení náročného investora, bytového družstva Nisa, a dobré vztahy architekta s dodavatelem – libereckými Pozemními stavbami.
Velkorysý „světlešedý monoblok pro šťastných 1500“(deník Vpřed, 1967) se od veškeré poválečné produkce paneláků na první pohled liší organickým zaoblením a propracovaným architektonickým ztvárněním. Působivá je zejména plastická struktura průběžných betonových lodžií a vertikálních pruhů stínících lamel. Vacek, podobně jako jiní architekti poválečného Liberce, vsadil na výraznou horizontalitu domu umocněnou kopcovitým terénem města. Wolkerák na první pohled prozrazuje autorovu inspiraci švýcarskou a skandinávskou architekturou, jak pozorností k individuálním hodnotám bydlení – kvalitním dispozicím a komfortnímu vybavení –, tak důrazem na estetické kvality domu a jeho propojení s přírodou. Ze všech bytů je jedinečný výhled na město a ještědský hřeben. Právem si tento liberecký unikát vysloužil několik architektonických cen a stal se jedním z nejpublikovanějších bytových domů.
V době, kdy se Jaromír Vacek (1925-68) pustil do solitérního projektu Wolkeráku, měl za sebou již úspěšné návrhy obytných domů pro liberecká sídliště Na Bídě (1963-65) a Králův Háj (viz samostatný text). Do Krajského projektového ústavu v Liberci přišel tento nymburský rodák v roce 1952 po studiích architektury na Českém vysokém učení technickém v Praze. Z druhé poloviny 60. let, kdy v libereckém Stavoprojektu pracoval pod vedením Karla Hubáčka v ateliéru S12, pochází jeho nejprogresivnější projekty bytových domů (Wolkerák, Na Čekané, Na Bídě II). Dokončení Wolkeráku ani sousedních terasových domů se Jaromír Vacek nedožil. V roce 1968 ještě krátce působil v nově založeném Sialu, během studijní cesty do Švýcarska však náhle zemřel. Dozor nad stavbou Wolkeráku po něm převzal architekt Bohuslav Lisal.
Zdroje
Archiv Stavebního úřadu Liberec.
Státní okresní archiv Liberec, fond Městského Národního výboru, Podrobný územní plán Wolkerova, inv. č. 449, D32.
V Liberci sanatorium na bydlení, Vpřed VI, 1965, č. 6 (9. 2.), s. 1.
Ladislav Vepřek, Architektonické projevy, Vpřed VII, 1966, č. 23 (7. 6.), s. 3.
Ladislav Vepřek, Krásnější než na Králově Háji, Průboj 1965, č. 4 (17. 1.), s. 4
Ladislav Vepřek, Krásnější než na Králově Háji, Vpřed VIII, 1967, č. 20 (16. 5.), s. 1.
Nejhezčí panelák, Vpřed VIII, 1967, č. 4 (10. 10.), s. 1.
(sb), Liberec dostal 870 bytů, Vpřed XII, 1971, č. 3 (12. 1.), s. 2.
Liberec – Březová alej, Architektura ČSR XXXI, 1972, č. 1, s. 35-37.
20 let práce Krajského projektového ústavu v Ústí nad Labem, Ústí nad Labem 1969.
Eva Novotná, Wolkerova apartment block, in: Rostislav Švácha (ed.), Sial: Liberec Association of Engineers and Architects, Prague 2012, s. 56–59.
Rostislav Švácha (ed.), SIAL, Arbor vitae 2010.
Svatopluk Technik, Liberecké domy hovoří II, Liberec 1993.
Svatopluk Technik, Liberec minulosti a současnosti, Liberec 1980.
Kateřina Tomanová, Památky a plastiky Liberce, Česká beseda v Liberci 1989.
1 komentář
přidat komentář
Předmět
Autor
Datum
A vida!...
šakal
03.03.17 07:55
zobrazit všechny komentáře
