Bytový dům Nobori
Na vrcholku jednoho z kopců v tokijské čtvrti Nukebenten působí svatyně Itsukushima-jinja neokázalým dojmem. Nepoutá ani příliš pozornost. V roce 1086 si toto místo vybral samuraj Jošiie Minamoto, když projížděl pláněmi Kantó na cestě do Mutsu, které mu posloužilo jako dočasný tábor pro jeho armádu. Bylo nejvýše položeným místem v celé oblasti, takže bylo snadné zpozorovat blížící se nebezpečí - a navíc byl odtud skvělý výhled na nejvyšší japonskou horu Fudži. O rok později, po vítězném návratu, tu položil Jošiie základy svatyně, která zde stojí dodnes. Vlastní pozemek pro náš návrh tvoří malý lichoběžník o rozloze 48 m² ležící hned vedle svatyně.
Vytažení - pokud je u pozemku o rozloze 48 m² maximální možná plocha zastavění 80 % a současně máte ambiciózní program požadující restauraci s několika bytovými jednotkami, tak je následná strategie velmi jednoduchá: vysunout hmotu domu co nejvýš to jde. Při hledání limitů a možností je třeba pracovat s vertikální velkorysostí.
Šplhání - jako by klient předvídal nadcházející výzvy. Projekt dostal název Nobori dávno předtím, než vznikla stavba. Nobori přitom v japonštině znamená stoupat nebo šplhat. Otázka přitom zní – jak šplhat příjemně a zároveň pragmaticky? Tam, kde by konvenční řešení nabídlo kompaktní komunikační jádro, tak my navrhujeme nečekaný krok: komunikační jádro rozpouštíme a necháme schodiště stoupat po obvodu domu. Po vstupu do budovy si připadáte, jako byste zabočil do jedné z nesčetných tokijských zapadlých uliček, které jsou de facto obytnými předprostory propojující měřítko města s domem.
Objevy - to, co zvenku vypadá jako jednoduchý kompaktní objekt, je ve skutečnosti uvnitř velmi složité, protože schodiště prochází jednotlivými výškovými úrovněmi na různých místech, takže žádné patro není stejné. Vertikální velkorysost se tu vyplácí: je zde dostatečná výška pro meziprostory (mezi schodišťovými rameny a stropními deskami), čímž rozšiřuje běžná využití a zároveň uvolňuje prostor pro neobvyklá využití. Komplexnost celkového řešení je podobná jako v čajovně, kde záměrné navržené detaily pomáhají na minimální ploše odhalovat nové hranice prostorového vnímání.
Plášť - prostorová mnohoznačnost se projevuje také na fasádě. Vzhledem k měřítku budovy je možné, ba dokonce výhodné, nechat obvodový plášť přenášet veškeré konstrukční zatížení. V přízemí jsme usilovali o co největší možné otvory ve fasádě, aby se dům propojil s parterem. Směrem vzhůru se míra pórovitosti mění, pružně reaguje na přání a požadavky v průběhu procesu navrhování. Fasáda představuje hrací pole, na němž soupeří několik omezení (konstrukce, výhledy, světlo, větrání, rozpočet...) a hledá se kompromis.
Výhledy - v roce 1086 se místo nacházelo uprostřed přírody. Nyní leží uprostřed Tokia. Výhledům na horu Fudži již dlouho brání stále rostoucí město. Ale tam, kde silnice protínají tuto masu, odhalují tyto koridory celkovou rozlehlost Tokia. O devět století později, co Jošijovy oči spočinuly na tomto místě, už není nic jako dříve. Přesto, když stoupáme budovou a výhledy z oken si skládáme obraz města, tak můžeme strategickou polohu místa dodnes pocítit.
Vytažení - pokud je u pozemku o rozloze 48 m² maximální možná plocha zastavění 80 % a současně máte ambiciózní program požadující restauraci s několika bytovými jednotkami, tak je následná strategie velmi jednoduchá: vysunout hmotu domu co nejvýš to jde. Při hledání limitů a možností je třeba pracovat s vertikální velkorysostí.
Šplhání - jako by klient předvídal nadcházející výzvy. Projekt dostal název Nobori dávno předtím, než vznikla stavba. Nobori přitom v japonštině znamená stoupat nebo šplhat. Otázka přitom zní – jak šplhat příjemně a zároveň pragmaticky? Tam, kde by konvenční řešení nabídlo kompaktní komunikační jádro, tak my navrhujeme nečekaný krok: komunikační jádro rozpouštíme a necháme schodiště stoupat po obvodu domu. Po vstupu do budovy si připadáte, jako byste zabočil do jedné z nesčetných tokijských zapadlých uliček, které jsou de facto obytnými předprostory propojující měřítko města s domem.
Objevy - to, co zvenku vypadá jako jednoduchý kompaktní objekt, je ve skutečnosti uvnitř velmi složité, protože schodiště prochází jednotlivými výškovými úrovněmi na různých místech, takže žádné patro není stejné. Vertikální velkorysost se tu vyplácí: je zde dostatečná výška pro meziprostory (mezi schodišťovými rameny a stropními deskami), čímž rozšiřuje běžná využití a zároveň uvolňuje prostor pro neobvyklá využití. Komplexnost celkového řešení je podobná jako v čajovně, kde záměrné navržené detaily pomáhají na minimální ploše odhalovat nové hranice prostorového vnímání.
Plášť - prostorová mnohoznačnost se projevuje také na fasádě. Vzhledem k měřítku budovy je možné, ba dokonce výhodné, nechat obvodový plášť přenášet veškeré konstrukční zatížení. V přízemí jsme usilovali o co největší možné otvory ve fasádě, aby se dům propojil s parterem. Směrem vzhůru se míra pórovitosti mění, pružně reaguje na přání a požadavky v průběhu procesu navrhování. Fasáda představuje hrací pole, na němž soupeří několik omezení (konstrukce, výhledy, světlo, větrání, rozpočet...) a hledá se kompromis.
Výhledy - v roce 1086 se místo nacházelo uprostřed přírody. Nyní leží uprostřed Tokia. Výhledům na horu Fudži již dlouho brání stále rostoucí město. Ale tam, kde silnice protínají tuto masu, odhalují tyto koridory celkovou rozlehlost Tokia. O devět století později, co Jošijovy oči spočinuly na tomto místě, už není nic jako dříve. Přesto, když stoupáme budovou a výhledy z oken si skládáme obraz města, tak můžeme strategickou polohu místa dodnes pocítit.
Florian Busch Architects
0 komentářů
přidat komentář
