Boudička

„Letos je to snad poslední nadílka", řekl Eduard a zamířil do dřevníku pro lopatu, aby proházel cestu ke světlu. „Cti otce svého i matku svou, abys dlouho živ byl a dobře se ti vedlo na zemi", drmolil si mezi zuby, mezitímco se původně třímetrová závěj zmenšila asi tak o 80 centimetrů. Ale i tak to tu máme nadevše rádi - to je matka příroda, otec potom zjevně Krakonoš ... Karlíčka je zkrátka taková naše láska, člověk s ní tak nějak snadno zapomene na město, vyčistí si hlavu - jen tak se svalí do jejích travnatých vlasů nahoře na louce a nebo se v zimě přitulí k teplým kamnům a navíc krásně voní dřevem...
Je to jedno z těch míst, které je těžké opustit, asi i proto se zde mnohdy návštěvy nečekaně o den či dva zdrží - tedy když je zde zrovna nezastaví podobně bohatá závěj sněhu jako dnes. Na jejím místě stála původně chata o krapet menší, která však měla již své časy za sebou a tak jsme se rozhodli pro novostavbu téměř v její původní stopě. Naši předci obvykle velmi dobře věděli na jakém místě chalupu postavit a naším cílem nebylo rozhodně tuto zkušenost zpochybňovat. Boudička je v podstatě velmi skromná a nenápadná stavba na Karlově vrchu. Vypadá jakoby tu stála od nepaměti, neboť její měřítko i detaily respektují chytře místní tvarosloví, ale i přesto je to stavba mladá a současná, co se nesnaží skrýt na první pohled nepřeberným množstvím falešných prvků, které jsou mnohdy spíš na škodu. Její šaty jsou zároveň barevným dřevěným deštěním, svá záda částečně opírá do svahu, aby mohla naopak vytáhnout svůj sedlový vikýř blíž slunku. Spodní část je se zemí přirozeně propojena kamenným tarasem z místního balvanů, na části střechy nad dřevníkem se naopak ve větru mihotá horská louka. Když budete mít štěstí můžete tu zadním seníkovým vikýřem spatřit místního dvanácteráka. Shora od cesty Boudičku téměř přehlédnete, neboť její hmota je pečlivě skrytá právě pod zdivočelou luční hřívou. Zatímco v přízemí se setkávají všichni hosté, ať již u společného stolu, nebo u vyhřátých kamen, podkroví je věnováno nejenom krásnému výhledu, ale také polštářovým bitvám a pochopitelně spánku, nebo pozorování hvězd, kterými je za jasného počasí noční obloha doslova posetá. Když prší hraje se prší, když sněží a venku fičí nedere se peří, ale čtou se zde příběhy z místní kroniky a když je tak akorát jsou všichni někde na cestách po okolí. „A je to" odfrknul si „Bulhar", setřel krůpěje potu ze svého čela a svalil se do své cimry za kamny, která příjemně zavoněla kořalkou. Eda vrátil lopaty i hrabla na své místo, děti s Káčou a zbylými návštěvníky se s jásotem vrhali po všech bobech a saních a nedočkavá výprava se mohla vydat na plánovaný výlet směr Liščí louka.