Bílé věže
Torres Blancas
Sedmdesátimetrová obytná věž na severním okraji Madridu představuje jednu z nejvýraznějších ikon organického směřování architektury v 60. let ve Španělsku. Mohutná železobetonová věž byla nejen nepřehlédnutelnou dominantou v panoramatu hlavního španělského města, ale především výzvou pro konstruktéry, kteří se do té doby nesetkali se složitějším půdorysem. V půdorysech totiž chybí pravé rohy a při kladení výztuže do bednění se tak muselo uvažovat zcela odlišným způsobem.
Zadavatelem projektu byl Juan Huarte, jehož stavební společnost vybudovala na přelomu 60. a 70. let ve Španělsku řadu pozoruhodných staveb. Huarte byl rovněž známý jako štědrý sponzor současného umění, proto není divu, že se nebránil realizací odvážného experimentu. Věž se měla stavět proti konvencím v bytové výstavbě a naznačit možnosti dalšího vývoje. Podle původního návrhu měly vzniknout rovnou dvě 'Bílé věže', ale z důvodu konstrukčních komplikací a prodražení celého projektu, mohla být dokončena pouze jedna. Projektu, na němž v Sáenzově ateliéru pracovala dvojice mladých architektů Daniel Fullando a Rafael Moneo, se úspěšně vzepřel zažitým konvencím tehdejší bytové architektury. Zatímco první skici vznikly počátkem šedesátých let, tak dokončení se věž dočkala až na konci 60. let, kdy celou Evropu ovládalo brutalistní architektonické hnutí. V této atmosféře se jedná o zcela unikátní realizace, která však nenašla přímého následovatele. Základní princip spočívá ve shlukování štíhlých válců do jednoho mohutného svazku. Na řadě míst v interiéru se kruhy shlukují až vytváří jeden spojitý obytný prostor. Válcovité věže jsou nejlépe čitelné na obvodovém plášti a také u centrálního komunikačního jádra. Kruhové balkóny obepínají celý obvodový plášť. Hrubost pohledového betonu na fasádě kompenzují jemné dřevěné žaluzie. V některých částech je měkká forma forma balkónu ostře seříznutá, kde pak uskočí dozadu nebo se vysunou dopředu. Půdorys jednotlivých pater se postupně obměňuje, což vede k nepravidelnému rytmizování fasád. Celková hra s kruhy je završena na střeše mohutnými válci, které vyčnívají až o deset metrů, a dodávají mu charakter protileteckých obranných věží, jaké můžeme znát například z Vídně. V tomto případě je však střecha využívána jako venkovní bazén a společenský prostor obyvatel domu.
Sáenz Oiza u projektu Torres Blancas zcela upustil od tradičních sloupů a hledal inspiraci v přírodě. Z konstrukční stránky se dům více blíží logice růstu stromů. Obvodové stěny zajišťují balkóny, čímž připomínají větve. Hlavní komunikační jádro tvořené řadou válců (výtahy, točitá schodiště) slouží jako hlavní kmen vynášející jednotlivá patra. Organické uvažování lze vysledovat v interiérech na tvarování dřevěných oken, mramorového obkladu stěn i stropní omítce. Uvnitř domu si pak člověk může připadat jako v krápníkové jeskyni nebo dutině stromu. Ztvárnění vstupního náměstí rovněž nese organické prvky. Zvlněné přístupové cesty nebo zarostlé terasy se podobají kořenům, z nichž celý dům vyrůstá.
Zadavatelem projektu byl Juan Huarte, jehož stavební společnost vybudovala na přelomu 60. a 70. let ve Španělsku řadu pozoruhodných staveb. Huarte byl rovněž známý jako štědrý sponzor současného umění, proto není divu, že se nebránil realizací odvážného experimentu. Věž se měla stavět proti konvencím v bytové výstavbě a naznačit možnosti dalšího vývoje. Podle původního návrhu měly vzniknout rovnou dvě 'Bílé věže', ale z důvodu konstrukčních komplikací a prodražení celého projektu, mohla být dokončena pouze jedna. Projektu, na němž v Sáenzově ateliéru pracovala dvojice mladých architektů Daniel Fullando a Rafael Moneo, se úspěšně vzepřel zažitým konvencím tehdejší bytové architektury. Zatímco první skici vznikly počátkem šedesátých let, tak dokončení se věž dočkala až na konci 60. let, kdy celou Evropu ovládalo brutalistní architektonické hnutí. V této atmosféře se jedná o zcela unikátní realizace, která však nenašla přímého následovatele. Základní princip spočívá ve shlukování štíhlých válců do jednoho mohutného svazku. Na řadě míst v interiéru se kruhy shlukují až vytváří jeden spojitý obytný prostor. Válcovité věže jsou nejlépe čitelné na obvodovém plášti a také u centrálního komunikačního jádra. Kruhové balkóny obepínají celý obvodový plášť. Hrubost pohledového betonu na fasádě kompenzují jemné dřevěné žaluzie. V některých částech je měkká forma forma balkónu ostře seříznutá, kde pak uskočí dozadu nebo se vysunou dopředu. Půdorys jednotlivých pater se postupně obměňuje, což vede k nepravidelnému rytmizování fasád. Celková hra s kruhy je završena na střeše mohutnými válci, které vyčnívají až o deset metrů, a dodávají mu charakter protileteckých obranných věží, jaké můžeme znát například z Vídně. V tomto případě je však střecha využívána jako venkovní bazén a společenský prostor obyvatel domu.
Sáenz Oiza u projektu Torres Blancas zcela upustil od tradičních sloupů a hledal inspiraci v přírodě. Z konstrukční stránky se dům více blíží logice růstu stromů. Obvodové stěny zajišťují balkóny, čímž připomínají větve. Hlavní komunikační jádro tvořené řadou válců (výtahy, točitá schodiště) slouží jako hlavní kmen vynášející jednotlivá patra. Organické uvažování lze vysledovat v interiérech na tvarování dřevěných oken, mramorového obkladu stěn i stropní omítce. Uvnitř domu si pak člověk může připadat jako v krápníkové jeskyni nebo dutině stromu. Ztvárnění vstupního náměstí rovněž nese organické prvky. Zvlněné přístupové cesty nebo zarostlé terasy se podobají kořenům, z nichž celý dům vyrůstá.
0 komentářů
přidat komentář
