Autobusová zastávka Casar de Cáceres

Autobusová zastávka ve čtyřtisícovém španělském městečku Casar de Cáceres připomíná svým expresionistickým výrazem zamrzlou stuhu moderní gymnastky. Zatímco užitím stavebního materiálu upamatovává na štrasburskou zastávku božské Zahy, ve formě jde ještě dál a blíží se liquidní architektuře Maurice Nio. O tom, že architekti mohou plodně zasáhnout do inženýrské typologie dopravních staveb, jsme se doposud mohli přesvědčovat především u holandských architektů. Autobusová zastávka v Casar de Cáceres je na hony vzdálená ocelo-skleněným boxům, jakých jsou tucty v každém větším městě. Místo aby cestující museli na autobus čekat v prosklené škatuli, uchystal Rubio slavnostní baldachýn, kde - řečeno slovy klasika - podlaha, stěny a střecha jedno jsou. V zastávce je vidět Le Corbusierův sochařský odkaz, přesto si autor s historií nebo kontextem neláme hlavu. Jednoduše věří, že ji místní občané přijmou takovu, jaká je a stane se pro městečko novou ikonou. Co naplat, že pařížské autobusové zastávky navrhoval slavný Norman Foster, když všechny vypadají stejně jako ty v Brně nebo kdekoli jinde. Zatímco staré secesní vstupy do pařížského metra se staly pro toto město nezaměnitelným symbolem, pak nový pokus se zařadil do globální vesnice. Další na hony vzdálenou běžným zastávkám mají od letošního roku také v Liberci. Protože jsme ale přece jenom v Čechách, je výsledek Davida Černého švejkovský a českou architekturu vůbec nikam neposouvá.