V 70. letech minulého století byla v městě Opole na jihozápadě Polska postavena nová budova divadla nesoucí jméno básníka Jana Kochanowskiego. Spolu s divadelní scénou byl vybudován i výstavní pavilon Galerie Sztuki Współczesnej. Bohužel nezbylo místo ani finance pro nezbytné zázemí galerie. Po více jak dvou desetiletích provozu galerie byl pro účely zázemí vybrán vícepatrový dům v těsném sousedství divadla, který původně sloužil pro ubytování dělníků pracující na stavbě divadla a galerie. V době rozhodnutí o jeho novém využití, byl již ale několik let neobydlen a chátral.
Projekt rekonstrukce byl zadán manželskému páru opolských architektů Małgorzatě a Antonimu Domicz. Jedním z důvodů výběru této dvojice, byl i fakt, že se jako architekti podíleli na úspěšné rekonstrukci galerie, pro kterou nyní měli navrhnout prostory zázemí. Architekti se museli vypořádat se špatným stavem dlouho neudržované budovy i s náročným stavebním programem. V rámci rekonstrukce bylo nutné vytvořit chybějící prostory pro kanceláře, výtvarné dílny, fotoateliér, knihovnu a pokoje pro ubytování hostů.
Architekti se rozhodli dům zcela přebudovat. Místo fasády s pasovými okny, odpovídající době vzniku, navrhli svislé okenní otvory stejné velikosti, rovnoměrně rozložené po celé fasádě s výjimkou střešní nadstavby a parteru. S ohledem na velmi rozmanitou náplň vnitřních prostor, se nová okna pro některé místnosti vyjevila jako nežádoucí. Nepotřebná okna byla zaslepena tak, že na fasádě po okenních otvorech zůstaly několik centimetrů hluboké niky. Zrekonstruovaná fasáda si zachovala jednolitost a pravidelný rytmus. Celý dům je s výjimkou prvního a posledního podlaží opláštěná průsvitnými deskami z plastu, které jsou k fasádě přichyceny nepravidelně rozmístěnými nerezovými kotvami. V místě zaslepených oken jsou osazena LED světla, která v noci, při rozsvícení vytvářejí dojem fasády s pravidelným rastrem oken. Průsvitný obal z umělohmotných desek tuto iluzi ještě zesiluje. Výrazně zelená barva střešní nadstavby odkazuje s lehkou ironií na barvu stromů a keřů, kterými byla střecha domu v době před zahájením rekonstrukce porostlá.
S omezeným prostorem se architekti museli vypořádat nejen v provozních prostorech, ale i v komunikačním prostoru schodiště. Původní šířka schodišťových ramen nebyla dle platných norem a předpisů dostačující. Rozšíření schodiště nebylo z prostorových ani finančních důvodů možné. Architekti tento problém vyřešili netradičním zpracováním zábradlí, které je zhotoveno z plastových desek silných pouze několik milimetrů. Desky lichoběžníkového tvaru jsou umístěny v úzké mezeře schodišťového zrcadla a překvapivě dobře plní funkci opory i zábrany zároveň.
Zrekonstruovaný dům se svým architektonickým pojetím, lehkým plastovým obalem, světelnou hrou a výraznou barevností střešní nástavby více přibližuje blízké galerii než činžovním domů na něž bezprostředně navazuje. Ještě před rekonstrukcí budovy centra umění Art-Punkt bylo upraveno veřejné prostranství mezi galerií a centrem pro účely vystavování uměleckých děl v exteriéru. Rekonstrukcí budovy centra Art-Punkt byl dokončen areál kulturně-společenských budov v této části Opole do jednoho logického celku.