Emanuel Hruška

Emanuel Hruška se narodil 31. ledna 1906 v Praze do česko-německé rodiny (otec Čech, matka Němka). Absolvoval reálné gymnázium na Vinohradech, mezi lety 1924 a 1928 studoval na Vysoké škole architektury a pozemního stavitelství na ČVUT a navíc ještě tři roky u Josefa Gočára na AVU. Už za studií se stal členem Klubu za starou Prahu, Masarykovy akademie práce (MAP), redakce časopisu Stavba a v roce 1931 vědeckým sekretářem Ústavu pro stavbu měst při MAP. Po celá třicátá léta byl velice aktivní v architektonických a urbanistických soutěžích, při kterých spolupracoval s řadou známých moderních československých architektů. V roce 1934 získal na ČVUT u Antonína Engla doktorát na téma „Výstavba sídel a doprava“ a o 4 roky později byl habilitován tamtéž v oboru urbanismus a plánování měst. V letech 1935 a 1936 zastává funkci generálního sekretáře Mezinárodního bytového kongresu, mezi lety 1935 a 1940 byl zástupcem vedoucího studijního oddělení Elektrických podniků města Prahy a ještě před válkou zastával post vrchního stavebního poradce pražského magistrátu. V té době bylo realizováno několik jeho moderních a oceňovaných staveb: nájemní tzv. „elektrické domy“ nebo funkcionalistická vila manželů Kumermanových.
Od roku 1938 do konce války byl Emanuel Hruška členem plánovací komise při Státní regulační komisi Prahy a zároveň byl zaměstnán jako expert pro urbanismus ředitelství firmy Baťa. V roce 1945 se Emanuel Hruška oženil, stal se vedoucím plánovacího odboru na Zemském studijním a plánovacím ústavu v Brně a zároveň zastával pozici docenta na Katedře urbanismu Stavební fakulty VUT. Od roku 1947 byl referentem pro otázky regionálního plánování na Generálním sekretariátě hospodářské rady a externím vedoucím oddělení územního plánování na Státním úřadě plánovacím v Praze.
K důležitému zlomu došlo v roce 1948, Emanuel Hruška byl totiž povolán do Bratislavy, kde založil a po 14 let vedl Ústav stavby měst na Fakultě architektury a pozemního stavitelství SVŠT. V roce 1948 byl navíc jmenován předsedou urbanistické komise Svazu slovenských architektů, roku 1953 řádným profesorem na Stavební fakultě Slovenské vysoké školy technické, načež byl na dva roky zvolen jejím děkanem. V roce 1955 získal akademickou hodnost doktora věd (DrSc.), v letech 1956-1961 byl externím vedoucím oddělení hospodářské geografie na Ekonomickém ústavu ČSAV, v roce 1958 se stal prvním místopředsedou Ústřední komise státní památkové péče při Ministerstvu kultury ČSR a od roku 1962 byl jejím předsedou.
V poválečném období se Emanuel Hruška věnoval architektonickým a urbanistickým soutěžím méně, spíše se zaměřoval na teoretické a metodologické propracování územního plánování jako vědecké disciplíny, na aktuální problémy hospodářské obnovy Československa, zpracovával studie věnované analýzám konkrétních území a v neposlední řadě se věnoval pedagogické činnosti.
Od 60. let je Emanuel Hruška všeobecně uznáván odbornou veřejností i za hranicemi Československa a stává se jedním z nejvýraznějších reprezentantů československého urbanismu a územního plánování (Emanuel Hruška byl například řádným členem CIAMu, Francouzské akademie architektury, Řecké ekistické společnosti, Rakouské společnosti územního plánování nebo čestným členem Německé akademie stavby měst a Maďarského institutu urbanismu při akademii věd.). Věnoval se především regionálnímu a územnímu plánování Slovenska. Spolupracoval například na územně-technických podkladech pro perspektivní koncepci investiční výstavby – tzv. Projekt republiky (1965) a účastnil se také prvních prací na Projektu urbanizácie Slovenskej socialistickej republiky (1967). Od 50. let do 70. let Hruška promýšlel rozvojovou centrální oblast Slovenska a s týmem spolupracovníků i studentů vytvořil dlouhou řadu studií rozvoje souměstí Bánská Bystrica – Zvolen. V 60. letech zpracovával i další urbanistické studie, projekty rozvoje měst i rehabilitace historických jader, přičemž největší pozornost věnoval Bratislavě. V roce 1967 také spoluzaložil časopis Architektúra a Urbanizmus a stal jeho hlavním redaktorem a předsedou redakční rady.
Od poloviny 70. let se Hruška více věnoval organizačně-správním povinnostem, které vyplývaly z jeho mnohých funkcí. Přesto řešil nadále i aktuální problémy územního plánování a urbanismu (především Prahy a Bratislavy) a seznamoval československou odbornou veřejnost se zahraničními událostmi a trendy. Stále více se také soustředil na problémy památkové péče – konflikty nové a staré architektury. Na sklonku života se vrátil do rodné Prahy, kde zastával v letech 1980 – 1988 post předsedy Klubu Za starou Prahu, a ještě v roce 1984 se vyjadřoval k plánům na zastavění Pankrácké pláně. Emanuel Hruška zemřel 16. srpna 1989 v Praze.