Do not follow this link, or your host will be blocked from this site. This is a spider trap.
PŘIHLÁSIT SE  (trvale)
Uživatel:
Heslo:
Zapomněli jste heslo?
Registrace nového čtenáře
archiweb

HLEDEJ v sekci     
Drn, pod nějž schováme dům
rozhovor s Michalem Kuncem
MgA. Michal Kunc (* 1971, Hořovice)

SOUS v Benešově, obor truhlář (výuční list s maturitou)
2 roky praxe v truhlářské dílně
SUPŠ v Praze-Žižkově, obor design a konstrukce nábytku, design dřevěných hraček
2000 absolvoval VŠUP v Praze, ateliér Architektura, interiéry (Eva Jiřičná, Radek Kolařík)
2001 - 2002 SUPŠ v Praze-Žižkově, asistent ing. Schusterové, konstrukce nábytku, design, interiéry
2006 autorizace, přijetí do ČKA

1999 zakládá vlastní architektonický ateliér Kunc, v němž v současné době pracuje společně s Petrem Bartošem, Michalem Matějíčkem, Alžbětou Vrabcovou a Danielem Pospíšilem
Ateliér Kunc nazvaný podle svého zakladatele vznikl v roce 1999. Dnes sídlí v administrativní budově dolních, kdysi industriálních Holešovic, na dohled od vltavského nábřeží. Brzy se však bude stěhovat. V pražských Kobylisích si kancelář pro svou práci vyhlédla střešní byt s terasou, který přestavuje na home studio. Podle přání Michala Kunce se v něm jejich klienti, přicházející převážně v pozdním odpoledni a mnohdy s dětmi, mají na rozdíl od neosobního kancelářského objektu cítit “více jako doma”.
Hovor se točil kolem tématu bydlení a přes rozkrývání metod práce ateliéru dospěl až k české krajině ... a také k poznání, že při hledání formy stavby je nejdůležitější právě rozhovor.

Jednou z vašich posledních realizací je rodinný dům v Klánovicích dokončený v roce 2008. Jaká k němu vedla cesta?
Michal Kunc: Stejně jako u ostatních domů je na Klánovicích vidět náš základní jednoduchý prastarý princip, že dům je přístřeší před deštěm a nepohodou. Takto se na stavbu díváme a chtěli bychom tento náhled přenést i na klienta. Dům si stavíte, abyste mohl být venku. Možná právě toto, je jakási moje vnitřní filozofie. Záleží na místě, které za to samozřejmě někdy stojí víc, jindy míň – žijeme kde žijeme. Není ideálních úloh. Parcela většinou leží ve městě nebo na kraji vesnice a člověk se musí porvat s tím, co tam najde: obvykle sousedy a jiné domy. Zpravidla jde o pozemek 800 m², na kterém si klient přeje mít všechno, co kdy chtěl: čtyřistametrový dům se třemi garážemi. Nakonec opravdu zůstává na trpělivém hovoru a vysvětlení, že propojení domu a místa je zásadní. Nemyslím teď ani místa a domu ve vizuální rovině, ale především propojení funkcí: pokud možno celoroční provázání interiéru se zahradou, jejich co nejvolnější přechod, který lze maximálně využívat. Dispozice by měla jeho obyvatele až donutit zahradu využívat. Jakýmsi našim krédem je, že dům by měl připomínat místo, kde trávíte dobrou dovolenou. Toto je pro nás důležitější, než jak bude dům zvenku vypadat.

Na jaký argument při prosazování svého pohledu nejčastěji narážíte?
Především lidé, kteří přicházejí z bytů – a nejvíce ženy – se zprvu zaleknou velkých prosklených ploch. Mají obavy, že je někdo vykrade, že do nich vrazí děti, že je zapomenou zavřít... Překonat tuto fázi není snadné. Když se však k nim po letech vracíme, řešení si nesmírně pochvalují.

Rodinný dům v Klánovicích, 2007

Určil tedy dispozici domu v Klánovicích právě vztah interiéru s exteriérem?

Na začátku jsme se dohodli na dvou věcech: Jednak měl dům umožnit, aby z něj jeho obyvatelé mohli vnímat změny ročních období, ale také změny denní doby. Ranní rozbřesk, zpívající ptáky, měnící se světlo... Druhou věcí byla velikost a tvar pozemku, který je sice krásný, ale malý a dlouhý. Pominu-li pro tuto chvíli poměrně přísná, limitující kritéria stavebního úřadu, pokud bychom postavili dům, jaký si stavebník na začátku přál, zabrali bychom polovinu zahrady. Řekli jsme si proto, že co vezmeme domem, musíme vrátit střechou. Dalším požadavkem, který výslednou podobu určil, byla snaha odhlučnit dům od ulice. Postupně jsme dospěli k vizi jakéhosi zeleného drnu, pod nějž dům schováme. Dřevostavba se odřízlou, prosklenou stranou z pod drnu dívá do zahrady a z každé její místnosti je přímý vstup na úroveň terénu – buď na malou terásku nebo do trávy. Každý z obyvatel má zaručeno soukromí, ale zároveň přístup ven. Naopak severní stěna je akumulační sendvič a vzhledem k sousedům nebyly ani výhledy tímto směrem žádoucí.

Základní koncept tedy vznikl zdánlivě jednoduše řazením funkcí na danou parcelu. Mohl byste ještě nastínit uvažování o vnitřní dispozici?
Soukromá část je oddělená od veřejné. Po předchozích zkušenostech se ukázalo jako dobré udělat domu jasný střed – obslužnou část. V případě Klánovic navíc zdůrazněnou zářivou žlutou barvou. Často se nám stávalo, že muž při prvních setkáních představil vizi budoucího domu a žena mlčela. Teprve při třetí schůzce se ukázalo, že ona by upřednostnila trochu jiné řešení. Rádi teď po těchto zkušenostech vytváříme cosi jako kapitánský můstek, odkud má žena přehled o chodu domu. Stavba je tedy dispozičně řazena tak, aby obyvatele donutila vnímat kuchyň jako srdce. Možná i teplem, které se v kuchyni přirozeně rozlévá. Pak už bylo snadné napojit obývací prostor, vedle něj zimní zahradu a na konec posadit ateliér majitele. Protože stavebník je designér – sochař.

Rodinný dům v Zelenči, 2008
A co se týká konstrukce?

Jde o atyp dřevostavby, která má tepelnou rekuperaci. Dohodli jsme se, že celá konstrukce, všechny díly budou vyrobeny v Čechách, že budeme používat jen rozumné materiály...

Omlouvám se za přerušení, nicméně jak byste charakterizoval rozumný materiál?
Rozumný materiál? Pojem vychází asi z mého původního povolání truhláře. Pochopil jsem, že některé materiály jsou rozumnější než jiné. V souvislosti s klánovickým domem jsme proto jeli na Moravu a našli například firmu, která vyrábí dřevěná okna a namísto chemického ošetření je zatahuje včelím voskem. Dokázali pro nás navíc vyrobit okna atypická, kdy jsou křídla zapuštěná do rámu a povrch má díky tomu  nádherně čistou rovnou plochu. A voní... Na druhé straně Moravy jsme zase objevili firmu, která zpracovává modřín, který roste na horských svazích – tvrdé a pružné dřevo. Z něj pro nás vyrobili lepené vazníky, na nichž dům stojí.
Rozumný materiál je tedy ten, který je dostupný, je místní a klient si ho může dovolit. Navíc o něm musím vědět, že při svém použití na daném místě vydrží. Že to není kus plastu, který za pár let zpuchří. Rozumný materiál je také něco, co nebude za dva roky staré. Není to tedy módní materiál. Naopak, bude krásně stárnout.

Myšlenka stárnutí není v evropské společnosti zrovna populární...
Máte pravdu, většina stavebníků se zmínky o stárnutí zalekne. Ale například v Zelenči jsme se domluvili, že použijeme materiály, které mají trvalou hodnotu a majitel je nebude muset každou chvíli ošetřovat. A především, podařilo se nám vysvětlit, že materiál stárnout bude. Použili jsme díky tomu dokonce jejich koláž: červený cedr, desky kortonu a další barevný plech. Postupem času bude jejich kompozice ještě zajímavější. Protože pokud se nebude cedr natírat, získá za tři čtyři roky nádherně stříbřitý odstín a celý dům ještě elegantnější barevnost.


KLIENT

Když jsme spolu hovořili dříve, zmínil jste, že se bude váš ateliér v zimě stěhovat. Skrývá v sobě změna prostor i případné rozšíření kanceláře?
Jde především o přístup, nikoli o velikost. Vždycky jsem chtěl mít ateliér takový, abych mohl kreslit. Jsem architekt, nikdy mi neseděla role obchodníka, třebaže se ji člověk musel naučit. Představu malého seskupení si sebou nesu asi už od studií na Umprumce, kde nás bylo osmnáct v šesti ročnících – to znamená dva tři lidi na ročník. Už tam se zrodila vidina nikoli velkého projektového týmu ale raději malé pružné skupiny, v níž si budou lidé navzájem rozumět – spíš jakési rodiny. Před deseti lety jsem začal sám, dnes je nás celkem pět. A mám pocit, že právě toto číslo pro mě momentálně představuje jakési optimum, které dokážu uřídit a přitom můžu zůstat architektem. Můžu být kolega, kamarád, nezůstanu stranou jako ředitel. Šéfování se u nás moc nenosí.

Model rodinného domu v Zelenči, 2008
Co se týče typologie, zaměřujete se často na bydlení. Odkud zakázky rodinných domů přicházejí?

Za deset let existence ateliéru pracujeme jenom na doporučení – a lidé se k nám vracejí.
Domnívám se, že i pro klienty je tento formát kanceláře nejvhodnější. Vůbec nejdůležitější je osobní kontakt. Čím víc času společně strávíme, tím lepší je výsledek. Tedy dům. Nestačí skicovat, mít nápad. Musíte si s investorem porozumět, popovídat si s ním a ideálně ho do děje vtáhnout. Práce na domě ho musí bavit stejně jako nás. Je důležité poslouchat a z představ stavebníků se snažit poskládat výsledek. První dvě tři někdy i čtyři schůzky si prostě sedneme a povídáme o tom, jak by chtěli žít, co očekávají... A teprve potom začneme skicovat, uvažovat o místě a kreslit. To je největší rozdíl oproti dřívějšku, kdy jsme si chtěli dělat krásné věci. Mysleli jsme si, že když budeme kreslit, bude to stačit. Krásné věci chceme samozřejmě dělat pořád. Ale řečeno i s rizikem, že věta vyzní jako fráze: Architektura je především služba. Na to se zapomíná. Architekt často sedne a nakreslí své ego.

Zmínil jste práci na doporučení. Znamená to tedy, že nesoutěžíte?
Omezeně. Lidé, kteří k nám chodí a posílaji další nám náš malý tým pracovně vykrývají. Momentálně se nám daří i bez soutěží. Pokud máte malý tým a nemusíte živit propagandu, můžete se zakázce věnovat důkladněji. Do budoucna bychom ale chtěli soutěžit víc, spíše nám nezbývá čas.

Nechybí vám nicméně v důsledku toho určitý typ zakázek? Neexistuje například nějaké zadání, které tajně nosíte v hlavě?
Ale ano, jenže... i to souvisí s bydlením. Respektive s tím, jak bych chtěl žít sám.

Tedy vlastní dům?
Kdybych jej odtajnil, zmizel by. A navíc se přemýšlení o něm s každou zkušeností z naší další realizové stavby stále posouvá. Nejblíž má k radikálnější verzi přístřeší před deštěm a zimou. Možná, rozhodně jde dokonce víc o místo než o architekturu.

Skica bungalovu v Horních Počernicích, 2005

Čtenář se pro tentokrát bude muset smířit s náznakem. Nicméně odkazujete k jistému posunu v uvažování...

I mé představy prošly vývojem: Od ateliéru ve staré továrně, ve kterém jsem chtěl zároveň pracovat i žít ... přes loft na starém činžáku s výhledem na celé město ... nicméně teď jsem se dostal do fáze, kdy opravdu toužím po domečku na kraji Prahy s kouskem vlastního zeleného trávníku.
Také díky hovorům s klienty jsem si uvědomil, že devadesát procent doby všichni žijeme v administračkách. A na přírodu se díváme nanejvýš na počítači. Je proto strašně důležité, kam se po práci vrátíme. Znovu do domu podobného kancelářské budově? Pokud je před ní alespoň kousek parku, je to ještě dobré. Je proto zásadní, aby se člověk mohl vracet na místo, kde bude mít alespoň vlastní kousek zeleně – a bude se na ni moci dostat.
Za první republiky si lidé stavěli letní sídla za Prahou, na Zbraslavi, v Černošicích a jinde. Bydleli sice ve městě, ale na léto jezdili ven. Možnost změny je důležitá.

Dovolím si namítnout, že na letní byt jezdila především meziválečná elita. Je nicméně taková situace dosažitelná pro všechny?
Asi není. Ale hovoříme o ideálu, o který se máme snažit.

Čemu přičítáte, že se k vám klienti vracejí?
Naše domy nemají žádný jednotný formální charakter. Nejde proto podle mě pouze o výslednou podobu stavby, ale také o určitou myšlenkovou cestu, po které k ní dojdeme. Vracejí se pro způsob, jak s nimi komunikujeme.

Skica bungalovu v Horních Počernicích, 2005
Stane se někdy, že investor během procesu ztratí trpělivost? Nechce už dál hledat?

Zatím ne, prozatím byl v některých případech proces dlouhý spíše na nás. Záleží na osobní situaci: jestli už člověk někde bydlel, jestli už stavěl dům i zda se už setkal s architektem. Zjišťujeme, že řada klientů předem neví, co vlastně chce. A to je také práce pro ateliér – pomoci stavebníkovi definovat zadání. Tento úkol je nenacenitelný, špatně se o něm na začátku hovoří, ale představuje základ. V poslední době většinou požadujeme prvotní zadání – tužkou v ruce nebo ve wordu s hlavičkou – jak je kdo zvyklý pracovat. A požadavky se pak snažíme splnit, případně rozkrýt a poukázat na slabá místa. Toto je základní proces, který by architekt měl dělat. I s rizikem, že nakonec dospěje k jinému domu, než by si rád představil na začátku. Klient by měl odcházet s pocitem, že je spokojený, má dům, který z části chtěl, ale z části je od nás a on ví, že je to dobře. My jsme spokojení, že máme hezkou architekturu a že jsme mu pomohli dostat se na úroveň, kterou nečekal. Úloha architekta jako jakéhosi poradce je podle mě snad ještě důležitější než to, co nakonec vymyslí.

Jak postupujete?
Důvěra klienta je nesmírně důležitá. Na úplném začátku je proto nejdůležitější hovor. Začneme si skládat příběh. Vytváříme si postupně jakousi databanku způsobů života. Teprve potom skicujeme. Můžeme také ukázat naše dřívější práce, především jejich půdorysy a ilustrovat na nich, jak uvažujeme. Naše architektura je hodně postavena na praktičnosti. Možná je to i tím, že jsem se nejdřív vyučil truhlářem. Nenajdete v ní žádný nelogický výstřelek, vazby v domě musí fungovat: koupelna, šatna, ložnice, oddělená soukromá a veřejná část. Pozděj se můžeme jet na dva tři domy podívat a třeba se i setkat s majiteli. Ale kdybychom se vzájemně nepochopili na začátku, nad půdorysy, rozejdeme se.
Teprve po porozumění si nad půdorysem se začneme také bavit o financích. Samozřejmě, tento postup pro nás představuje jisté riziko. Ale klient, který si jen přijde pro nápad zdarma, se naštěstí vyklube jen v jednom případě z deseti.
Někdy se mi také vyplácí převrátit si před jednáním v duchu role. Představit si, že přijdu do kanceláře, kde sedí nějaký člověk v černém triku a něco mi vypráví. Já mu sice chci a musím uvěřit, protože jsem si ho vybral, ale... Některé nápady pak hned zavrhnu a ani je raděj neprezentuju.


MÍSTO

Napadá mě: Kde se bere tak silná touha propojovat vnitřek domu s vnějškem? Sahá až někam do dětství?
Určitě už v dětství. Jistě že nejde o nijak originální myšlenku. Ale ne vždy se ji daří dotáhnout. Mnohdy máte například velká okna, z kterých se nedá vejít na zahradu.
Ale ať neodbíhám: Tatínek byl lesák, bydlívali jsme v Brdech, na hájence. Kolem nebyl žádný plot a když jsem jako malý kluk vylezl ze dveří, měl jsem pro sebe celý brdský vojenský prostor... V lese svůj modřín...

český les, snímek Michal Kunc
To jsem vůbec netušila. Jaká vzpomínka se vám z té doby vybaví?

Odstěhovali jsme se, když mi byly čtyři nebo pět let. Obrazy jsou proto jen mlžné. Ale zůstal mi v hlavě z té doby pocit klidu, zeleně a ... když se otevřely dveře, šumění stromů.

Znamená to tedy, že i kořeny vaší práce se dřevem sahají až sem?
Vlastně jsem o tom nikdy dřív takto neuvažoval. Ale když teď o lese hovoříme, mám pocit že ano. Truhlařina, nástup na Umprumku, domy, které stavíme... Všechno to začíná někde v Brdech. Rodiče také hodně cestovali a i já jsem hlavně během studia procestoval řadu zemí od Aljašky třeba po Nepál. A uvědomil jsem si, že prostředí Čech se nedá s ničím srovnat. Tak krásná země, s malým, lidským měřítkem. Na mnoha místech se mi nesmírně líbilo, ale nikdy ne do té míry, abych tam chtěl zůstat.

Které země máte konkrétně na mysli?
Nejvíc se mi líbilo Norsko a Nový Zéland – ale opět právě tím, že něčím připomínaly Čechy.

Dokázal byste upřesnit, co kromě lidského měřítka odlišuje Čechy od jiných zemí? Čím je vám česká krajina tak blízká?
Je přátelská. Člověk ví, že v ní tisíce let žili lidé, kteří ji přetvářeli a ona se s nimi provázala. Sdíleli ji. A pak mám silný pocit, že je to krajina, do které můžete vstoupit. Po světě jsou nádherné pralesy, divoké hory, ale lidé do nich nechodí, protože se nedají prostoupit nebo jsou příliš nebezpečné. U nás naštěstí pořád ještě nepřevažuje stav, že země patří někomu. Do lesa můžete většinou svobodně jít, můžete v něm spát, dělat ohníček, sbírat ostružiny. Krása českého, téměř pohádkového lesa, kde najdete houbu, sednete si a pocítíte klid...
Tento potenciál pro mě ve výsledku vyskládá určitou útulnost české kotliny. A svobodu. I když máte jen zahrádku, víte, že za rohem je les, kde si tu svobodu pořídíte...

Když jsme hovořili o dosažitelnosti zahrady omezené na určitou skupinu lidí, napadá mě, že s tím souvisí i vaše navrhování zahrad na balkonech.
Vlastně se snažím vzít malé fragmenty krajiny a přenést je na zahrádky k našim domům. A skutečně, balkon je pro mne posun k tomu, aby si kus zeleně mohl dovolit každý. I lidé, kteří bydlí v paneláku. Právě z cest máme zkušenosti, že zahrádku lze vytvořit na minimální ploše. A nemusí to být nutně bonsaj a inspirace východním stylem, ale krásná česká zahrádka: tráva, v ní pár netřesků, lomikámen a jeden zakrslý javůrek.
Když dnes přijde klient a chce jenom byt, snažíme se do něj zahrádku dostat.

Nepál, snímek Michala Kunce z roku 2005
Jak už jste sám zmínil, před studiem na VŠUP jste se nejprve vyučil truhlářem. Co jste si z tohoto oboru přenesl do architektonické praxe?

Truhlařina byla výborná v tom, že se člověk naučil pracovat s materiály. A to nejen se dřevem. Naučil se mít materiál v úctě a respektovat ho. Vnímání jeho krásy, pocit, když se dřeva dotýkáte, víte, kterým směrem jdou léta, pamatujete si různé vůně... to vše získáte jenom praktickou zkušeností několika let v dílně. Kouzlo dřevostaveb je pro mě dnes právě i v jejich vůni.
Určitě jsem si přenesl i jistou praktičnost, která se začala formovat už tenkrát. Dokonce si na ní do určité míry v kanceláři zakládáme: naše půdorysy nemají hluchá místa, dispozice jsou elegantní a funkční.
Pochopil jsem také, že je krásné kombinovat přírodní materiály, vytvářet jejich rastry a mozaiky: dřevo, cihly, kov... Tento přístup můžete vidět na řadových domech v Horních Počernicích nebo na Zelenči. Jednou bych se těšil na dům, který by tuto metodu ještě dál rozvedl, byl by trochu jako socha. Na projekt, kde by materiály nebyly jen obálkou, ale dostaly by větší šanci. Aby byl dům živější. Aby vyprávěl skrze materiály příběh. Aby vás lákalo se jej dotknout a pohladit jej. A aby bylo patrné, jak dřevo stárne...

Pojí se praktičnost i s tím, že si v ateliéru sami vyrábíte modely?
Určitě. Jistě nejsme jediní. Naše jsou ale hodně pracovní, hravé a prověřovací. Vysloveně je skládáme z toho, co najdeme. Dřív jsme je ani klientům neukazovali, ale dnes už ano. Postupem doby jsme si totiž také uvědomili, že řada lidí nemá v hlavě 3D uvažování. Když nepomůžou skici, je dobré připravit na druhou schůzku modýlek.

Luis Kahn jednou řekl, že kdyby nebyl architektem, psal by pohádky pro děti. Čím byste byl vy?
(smích) Asi přírodovědcem. Jednu chvíli to tak vypadalo. V době, než člověk rozhodoval sám za sebe, se rodiče domnívali, že bych měl studovat zemědělku nebo gympl. Skicoval jsem si tenkrát jen sám pro sebe. Ale pak zasáhl dědeček, který byl výborný lékař – neurochirurg a zároveň výborný malíř. V mládí se rozhodl pro vědu a když se dostal k rodinným hovorům o mém studiu, vysvětlil rodičům, že když člověk kreslí a je spíš snivec, měl by se něco naučit a pak dostat šanci toto tvořivé pnutí rozvíjet.

Děkuji za rozhovor.
Kateřina Lopatová
Autor: Kateřina Lopatová, 06.11.09 10:50
Návštěvnost: 18695 čtenářů
Sdílet: 
Poslat odkaz na tuto stránku e-mailem
Vaše jméno Vaše emailová adresa
Váš vzkaz
Na tyto adresy (oddělte čárkou)   
Komentáře
Předmět Autor Datum
zaujimavy rozhovor rk 06.11.09 23:48
velmi pekny rozhovor curco 17.11.09 18:20
Moc mne těší když si lidé uvědoují v jaké zemi žijí bořivoj wiesner 06.01.10 05:29
re filip medek 06.01.10 09:33
show all comments add comment
Burza práce
Aktuálně
Kalendář akcí
arrow
Listopad 2017
arrow
 
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
Denní zprávy
e-SHOP
BLOG - poslední články
Poslední komentáře
BLOG - poslední komentáře
TOPlist © archiweb.cz 1997-2017
Všechny materiály zveřejněné na těchto www stránkách podléhají autorskému zákonu (č.121/2000 Sb.). Publikování nebo šíření obsahu je bez písemného souhlasu provozovatele zakázáno.
archiweb.cz využívá agenturní zpravodajství ČTK, která si vyhrazuje veškerá práva. Publikování nebo další šíření obsahu ze zdrojů ČTK je výslovně zakázáno bez předchozího písemného souhlasu ČTK.