Do not follow this link, or your host will be blocked from this site. This is a spider trap.
PŘIHLÁSIT SE  (trvale)
Uživatel:
Heslo:
Zapomněli jste heslo?
Registrace nového čtenáře
archiweb

HLEDEJ v sekci     
Poznámky k Arcidiecéznímu muzeu v Olomouci aneb Madona v krabici
PhDr. Martin Horáček Ph.D.
"Potěšilo mě, když jsem slyšel, že se vám líbí krása; to je dnes vzácný zjev."
(John Galsworthy, Sága rodu Forsytů)

Arcidiecézní muzeum Olomouc
O rekonstrukci olomouckého Arcidiecézního muzea (1998-2006, ateliér HŠH architekti) toho bylo již napsáno a pověděno mnoho. Snad žádný z recenzentů, ať naladěný pozitivně, ať negativně, neupřel realizaci jasný výtvarný koncept a snad žádný neopomněl - třeba jako protivník jen mezi řádky - autorům vyseknout poklonu za důslednost a neústupnost, s jakou svůj záměr přivedli na svět, navzdory technologickým a řemeslným potížím, a někdy dokonce též navzdory představám zřizovatele. Je třeba vítat, že v České republice vznikají stavby, které jsou skutečně kontroverzní - kdy označení kontroverzní není synonymem pro obludné, jak tomu jinak vesměs bývá. Vizuální působivost a svého druhu vytříbenost nelze Arcidiecéznímu muzeu upřít.
Následující komentář se bude týkat zejména problematiky výtvarného řešení novotvarů a jeho "přiměřenosti" pro danou úlohu. HŠH a) očistili budovu od
utilitárních vestaveb z 20. století a b) do preparátu vložili cestu z betonu, kovu a skla, v přízemí a podzemí kompaktní, v prvním poschodí, kde se dochovaly parketové podlahy a štuková výzdoba stěn a stropů, přerušovanou, avšak rovněž zřetelnou a nekompromisní.
Muzeum moderního umění v Olomouci
Kontrastní přístup nezbytně nevyplývá z druhu zadání, jak dosvědčuje budova Muzea moderního umění, důkladně, na pohled však decentně až neznatelně rekonstruovaná pro stejného stavebníka (Muzeum umění Olomouc) v 90. letech podle projektu architekta Michala Sborwitze. Expozice a výstavy umění 20. a 21. století se tak nacházejí v nečasovém, sjednoceném, klasicizujícím prostoru, zatímco sbírky starého umění Arcidiecézního muzea v prostoru střetávajících se stylových vrstev od tisíciletých archeologických fragmentů po minimalismus. Výchozí stav obou domů nebyl ve skutečnosti stejný: budova bývalé trestnice z 19. století zdaleka nenabízela tolik atraktivních vizuálních fragmentů a metoda stylové mozaiky by se tu dala uplatnit jen s malým efektem. V tomto ohledu HŠH umně využili výtvarných možností bývalého kapitulního děkanství - možností, jaké by v Olomouci nabídl málokterý jiný objekt. Též koncept cesty chytře reaguje na mnohotvárnost prostředí. Rampa, z níž návštěvník z "budoucnosti" opatrně a zvědavě nahlíží na zděné nebo přenosné pozůstatky jiné kultury, vtipně upomíná na chodník z Bradburyho povídky o lovcích dinosaurů, kteří nesměli šlápnout vedle, aby nezměnili dějiny.
S vědomím, že sborwitzovský "neviditelný" zásah by v případě Arcidiecézního muzea nebyl vhodný a v podstatě ani možný, lze akceptovat osnovu konceptu HŠH a přejít ke zkoumání jeho provedení. Primárním úkolem tohoto muzea je vystavovat, chránit a ošetřovat sbírkové předměty a hlavním důvodem návštěvy pro většinu příchozích je shlédnutí exponátů. Architektura se musí takovým cílům podřídit, jako architektura každého muzea. Obsadí-li nicméně instituce cennou historickou budovu, přebírá zároveň zodpovědnost za zachování a prezentaci jejích památkových hodnot. V případě Arcidiecézního muzea, stejně jako u některých dalších budov původně sloužících jinému účelu (Veletržní palác v Praze), byly vysloveny pochybnosti na téma, zda muzejní funkce objekt příliš neznásilnila, a zda tedy muzeum nemělo hledat umístění jinde. Nemyslím si, že se ve výběru sídla pochybilo - naopak. Jaké důstojnější využití by si bylo možné pro palác na bývalém přemyslovském hradu přát? Jaký jiný vlastník by věnoval srovnatelnou pozornost dochovaným památkovým hodnotám?
Problém se rýsuje v jiné rovině, subtilnější a zároveň obecnější: chceme vidět renesanční Madonu s rouškou od Sebastiana del Piomba v krabicovém kontejneru? Chceme si Šternberskou madonu prohlížet v betonové chodbě upomínající na meziválečné pohraniční pevnůstky? Kdyby někoho napadlo zbudovat expozici středověké skulptury v podzemním krytu, sklidil by zřejmě výsměch, pokud by nešlo o řešení vysloveně nouzové. Tady byl "kryt" pro zmíněný účel dokonce nově postaven! Posvátná socha, kdysi zaujímající čestné místo v gotickém či barokním kostele, se ocitne v nízkém betonovém tunelu; kam se ztratily původní významové a vizuální vazby mezi ní, oltářem, ostatními objekty, tvary a materiály v chrámu? Zlacený barokní kočár se zaparkuje v šedivé garáži; plátno Madony, kdysi visící pod zdobeným stropem barokního sálu, se zastrčí hluboko do útrob černé bedny společně s dalšími nešťastnými obrazy, jejichž dadaistická skrumáž má prý evokovat někdejší panelovou instalaci! Jak by mohla - v těchto stísněných rozměrech, na tomto pohřebním pozadí! HŠH převrátili funkce věcí: jejich chodby a boxy neslouží artefaktům, nýbrž se nechávají vystavovanými artefakty ornamentalizovat. Nejpříznivěji tak vyznívá ta část expozice, kde se architekti předvedli nejméně: umění moravského pozdního baroka v sálech prvního patra s průhlednými skleněnými panely a sokly.
Carlo Scarpa - Gipsoteca Canoviana v Possagno, 1955-57
Existují určité osvědčené typy "životního" prostředí pro staré umělecké předměty západní kultury: kostel či palácový sál. Muzejní novostavby se až do počátku 20. století snažily některé z těchto dvou prostředí evokovat, měnilo se v podstatě jen rozmístění věcí a ikonografie rámující výzdoby, nikoli tvarosloví nebo prostorové poměry. Nenapadá mě žádný vynikající příklad expozice starého západního umění, řešené v posledním století zásadně odlišným, inovativním způsobem. Ceněná přístavba Canovovy Gipsoteky v Possagnu od Carla Scarpy (1955-1957) nabízí skvostný prostorový a světelný zážitek, sochy Antonia Canovy tu přesto vypadají jak vycpaniny kdysi hojných zvířat ve studijním depozitáři. Nelze upřít "dobrou víru" a upřímnou snahu poskytnout vystavovaným artefaktům důstojný domov ani Scarpovi, ani HŠH - jejich touha po originalitě je však zavedla do extrému. Nepochopili, že sebevíce vybavená a důmyslná ZOO vždycky zůstane pouhou náhražkou a vězením.
Tato poznámka nemá vést k banálnímu (i když z valné části správnému) konstatování, že uměleckým dílům se nejlépe daří in situ a každé muzeum je tím pádem jen nutným zlem. Konkrétně komplex Arcidiecézního muzea nabízí oba vhodné typy autentického prostředí - kaple včetně ambitu, zdobené palácové komnaty - a instalace na to správně reagovala, s výjimkou galerie středověkého sochařství v přistavěném tunelu. Jistě by se lépe vyjímala například v ambitu bývalého biskupského paláce nebo v kapli sv. Jana Křtitele. To však nelze připisovat na účet architektům a možná ani autorům expoziční koncepce z řad pracovníků muzea, kteří nejspíš chtěli exponátům především zajistit celoroční přístupnost, jež by v kapli a ambitu vzhledem k neexistenci zimního vytápění nebyla možná. (Potom ovšem nechápu, proč se tam vystavuje jeden z vůbec nejcennějších exponátů - pozdně gotické sousoší Olivetské hory z olomouckého kostela sv. Mořice). Mnohotvárnost prostředí osvobodila rovněž autory od možného dilematu (i když nevěřím, že by si ho zrovna HŠH připustili), zda není vhodnější být v obvyklém slova smyslu historizující: je totiž zbytečné stavět pro románské architektonické fragmenty napodobeninu středověkých komnat, když se nabízejí středověké prostory skutečné.
Pochybení netkví v "soudobosti" vstupů, a dokonce ani ne v jejich zvoleném stylu - minimalismu, nýbrž v pojetí tohoto stylu, v specifickém autorském přístupu, přesněji v idejích, s nimiž HŠH k úloze přistoupili. Soudobost v jejich podání je syrová, pravda drsná, vznešenost a elegance (pokud vůbec je) chladná, city přímé a hrubé, řeč rychlá a rázná, gesta prudká. Minulost berou na vědomí, ale nenamáhají se ji pochopit v obavě před možnou sentimentalitou nebo nostalgií. Architekt Jaroslav Wertig (Architekt 2006, č. 9) si s gustem vychutnával erotickou "penetraci" HŠH do letitých zdí kapitulního děkanství. Staré dámy možná snívají o mladých milencích - málokdy však, jak věřím, o nemilosrdném zneuctění v parku při nedělní cestě z ranní bohoslužby.
Architekti připravili exponátům Arcidiecézního muzea i budovám samotným nerovné partnerství. Jemně řezaný a snově giaquintovsky malovaný kočár, v němž se kdysi ve svých spodničkách a rukavičkách natřásal napudrovaný rokokový biskup a který své klidné stáří dlouho trávil s kamarády kočáry v pastorální Arkádii zámku v Náměšti na Hané, nyní prostě nemá šanci - opuštěný a vratký na okraji drsné betonové rampy vedoucí kamsi do vybedněného podzemního pekla. Jaký to má význam? Komu nebo čemu to prospělo? Koho to potěší? A jak to podporuje edukativní funkci muzea?
HŠH přirozeně nejsou sami mezi architekty, kdo soudobost chápou právě takto. Nejde také, zdůrazněme, výlučně o problém protagonistů minimalismu. Hrubost, živočišná a nekultivovaná, často s žalostnou průhledností maskovaná vágním a černobílým moralizováním na téma "pravda", "přísnost", "asimilace dolů" a další, přežívá a bují jako součást neblahého dědictví desítek let, kdy se v nejrůznějších oborech lidské činnosti programově zesměšňovaly a urážely hodnoty, jež vytvořila západní kultura za staletí svého pomalého a rozporuplného vývoje, kdy se relativizoval, ba popíral rozdíl mezi vysokým a nízkým, krásným a ošklivým, dobrým a špatným. Nesouvisí to výhradně s dědictvím komunismu, i když česká scéna k rozvracení hodnot vykazuje pozoruhodné sklony. U domácí architektury ke všemu navíc přistupuje stále neobratné a nespolehlivé řemeslnické zázemí a nedostatek fantazie, nepodepřené teoretickým školením a neschopné vymyslet jiná řešení než "jasná" nebo "prostá".
Fritz Wotruba - Kostel Nejsvětější Trojice, Vídeň-Mauer, 1974-76
Už při starší a dle mého soudu zdařilejší realizaci HŠH - při úpravě olomouckého Horního náměstí (1995-2001) - projevili autoři náklonnost k siláckým efektům založeným na prvoplánovém tvarovém kontrastu s okolím, když prosazovali elegantní, avšak pro dané místo nevhodné lampy veřejného osvětlení. Tento sklon vystupňovali až k surovosti ve vybraných partiích Arcidiecézního muzea, v kontaktu s převážně zeleným okolím u kvádrového rodinného domu v Berouně (2001-2004) a v kapkovitém návrhu Národní knihovny na Letné (2007). Nebylo by korektní a priori tento druh "nové krásy" odmítat - a v takovém případě je třeba HŠH přiznat přední místo mezi jejími protagonisty, snad i v širším než jen českém měřítku. Nedávno jsem navštívil kostel Nejsvětější Trojice na okraji Vídně od Fritze Wotruby, postavený v 70. letech 20. století v tomtéž betonovém estetickém kánonu. Jeho mimořádně příznivému vyznění určitě napomáhá také okolnost, že se své okolí nesnaží trumfnout, neparazituje na něm, nezneužívá je a neponižuje. Fandím HŠH a jim podobným, bude-li jich málo a budou-li pokládáni druhými i sebou samými za výjimky potvrzující pravidlo, totiž to pravidlo, že "normální" krása je jiná, řekněme klasická, nezaložená na šoku, kontrastu nebo převrácení hodnot, nýbrž na souladu a respektu k hodnotám, které svou legitimitu prokazují dlouhodobě. Architekti vždycky budou zkoušet, zda nejde stavět "jinak", stejně jako prakticky všichni mladí budou vždy rebelovat proti svým rodičům. Časem však zjistí (přesněji: měli by zjistit), že své rodiče zásadně nepřevychovají - a že vytahovat se na ně je nejen zbytečné, ale i nezdvořilé a kruté.
Doufám, že rovněž týmu HŠH časem dojde, že je zbytečné, nezdvořilé a kruté stavět barokní kočáry do šedých garáží a renesanční plátna věšet do černých kontejnerů. Doufám také, že diktátorská estetika a tvůrčí mentalita pozdní moderny, kultivující (domněle) člověka a jeho životní prostředí nietzschovským "kladivem", pozvolna konečně ztratí stoupence v architektonických ateliérech a kritických tribunách. Pokud by však někteří zatvrzelí mohykáni měli přetrvat a neúmorně nabízet syrový architektonický biftek jako alternativu k dobře propečeným steakům, pak bych si přál, aby to u nás byli právě pánové z HŠH.

převzato z časopisu Zprávy památkové péče 4/2007, str. 338-340
Autor: Martin Horáček, 12.05.08 13:20
Návštěvnost: 11801 čtenářů
Sdílet: 
Poslat odkaz na tuto stránku e-mailem
Vaše jméno Vaše emailová adresa
Váš vzkaz
Na tyto adresy (oddělte čárkou)   
Komentáře
Předmět Autor Datum
Dvojlomnost Vích 12.05.08 23:03
To je ten „naprosto neprofesionální blábol" ? pipe 12.05.08 23:52
neni to blabol hetzer 13.05.08 10:51
...!... šakal 13.05.08 13:18
chválení a nelibost šárka 13.05.08 15:14
show all comments add comment
Burza práce
Aktuálně
Kalendář akcí
arrow
Prosinec 2017
arrow
Denní zprávy
e-SHOP
BLOG - poslední články
Poslední komentáře
BLOG - poslední komentáře
TOPlist © archiweb.cz 1997-2017
Všechny materiály zveřejněné na těchto www stránkách podléhají autorskému zákonu (č.121/2000 Sb.). Publikování nebo šíření obsahu je bez písemného souhlasu provozovatele zakázáno.
archiweb.cz využívá agenturní zpravodajství ČTK, která si vyhrazuje veškerá práva. Publikování nebo další šíření obsahu ze zdrojů ČTK je výslovně zakázáno bez předchozího písemného souhlasu ČTK.