Do not follow this link, or your host will be blocked from this site. This is a spider trap.
PŘIHLÁSIT SE  (trvale)
Uživatel:
Heslo:
Zapomněli jste heslo?
Registrace nového čtenáře
archiweb

HLEDEJ v sekci     
Pocta ČKA 2007: Alena Šrámková
Pocta ČKA 2007: Alena Šrámková
Pocta České komory architektů je udělována každoročně osobnostem v oboru, které se svou prací a morálním přístupem významně zapsaly do moderní historie české architektury
foto Jan Kuděj
Alena Šrámková patří mezi českými architekty ke generaci seniorů. Většina z nich se již vzdálila od projektové praxe a věnují se, pokud je to baví, drobnějším úlohám. Ne tak Alena Šrámková, jejíž jméno je stále slyšet a stále se setkáváme s jejími žáky z Fakulty architektury ČVUT, kde řídí jako profesorka svůj ateliér, lépe řečeno, „školu Aleny Šrámkové“. A k realizaci v současné době připravuje svůj největší projekt nové budovy ČVUT, vyšlý jako vítězný projekt ze soutěže, ukončené v roce 2004. Její výstavba má být zahájena v letošním roce, takže kancelář Šrámková architekti (Tomáš Koumar, Lukáš Ehl) je nyní přípravou této velké stavby plně zaměstnána.

V roce 1996 měla Alena Šrámková soubornou výstavu svého architektonického díla v Galerii Jaroslava Fragnera, kde se jako dominantní dílo, byť spíše komorního rázu, objevila věž pro vědeckého pracovníka (realizace 1994). U té bychom se mohli na chvíli zastavit, protože právě tahle zdánlivě jednoduchá, neobvyklá vertikální dřevěná stavbička představovala jakýsi manifest, v té době poslední slovo architektky, pregnantní výpověď o jejím postoji k architektonické tvorbě vůbec. Již dříve se účastnila velkých veřejných stavebních akcí, jakými byly třeba přestavba a rozšíření Hlavního nádraží v Praze (spolupráce Jan Šrámek, Jan Bočan, Josef Danda, 1977), a před tím budova tehdejší ČKD v Praze Na Můstku (společně s Janem Šrámkem, 1983), tehdy považovaná mladší pražskou generací za první vlašťovku architektonické obrody uvnitř sterilní atmosféry, rozprostírající se v šedé zóně socialistické výstavby. Věži také předcházela silná inspirace: v roce 1991 se v Praze konala výstava amerického architekta, pedagoga a poetického teoretika Johna Hejduka, člověka, který podivuhodným způsobem dokázal proniknout elementární formy hlubokými, působivými významy, sestavovat z nich záhadné objekty, něco mezi velkými hračkami a stavbami a při tom bořit běžné estetické normy, jít proti nim. Z jeho sugestivních poetických hříček (Zhroucení času, Dům sebevraha, Dům matky sebevraha… - poslední dvě jmenované sochy symbolicky připomínají smrt Jana Palacha) se najednou stávala vážná architektura (berlínské domy IBA), která si z nich však uchovávala podstatné znaky. Něco z toho se vtělilo i do věže pro vědeckého pracovníka na Košíku (spíše pro básníka, když je to tak poetická, snad nejpoetičtější stavba Aleny Šrámkové?), jakoby došlo k náhlému spříznění duší s Johnem. Ostatně, proč ne, když John i Alena se narodili oba ve stejném dni stejného roku? V soutěži na Palachovo náměstí umisťovala Alena Šrámková dvě Hejdukovy sochy, které zůstaly v Praze, do jeho středu. Téma věže se vynořovalo i na jiných soutěžních návrzích Aleny Šrámkové, např. vysoká věž nad nárožím návrhu na budovu TUZEX na Karlově náměstí (s Tomášem Novotným, 1973). Nad střechou budovy Myslbeka (soutěžní návrh, spolupráce Jan Kupka, 1993) se tyčila dokonce trojice hranolovitých věží, motiv, který měl tehdy zřejmě pro architektku zvláštní význam.
Rekonstrukce domu na Můstku, Praha, 2002-2005 (rekonstrukce objektu realizovaného podle projektu Aleny Šrámkové a Jana Šrámka v letech 1974-1983); spolupráce: Lukáš Ehl, Tomáš Koumar, foto Lubomír Fuxa.
U příležitosti výstavy v roce 1996 vydala Galerie Jaroslava Fragnera katalog, začínající obšírným rozhovorem, který s Alenou Šrámkovou vedli Jiří a Jana Ševčíkovi. Jiří Ševčík působil v 70. a 80. letech na Fakultě architektury a soustředil pozornost na projevy mladších architektů, kteří se pokoušeli vnést do sterilního prostředí husákovské normalizace nový duch, což bylo považováno za jistou formu architektonického disentu. Postmoderní pokusy byly vnímány nejen jako vzpoura proti vševládnoucímu obrazu typizované architektury, ale i proti režimu. Kupodivu, mezi tyto mladé lidi zapadla starší Alena Šrámková, která vůbec nepodlehla lákavým svodům postmoderny, jež jí byla cizí, a přesto na ně její názory i autorita měly výrazný vliv. Rostislav Švácha zhodnotil v knize Česká architektura a její přísnost (2004) její výjimečné působení na okruh mladých: „Slova jako střídmost, obyčejnost, nebo pokora často užívali ti z nich, kteří opravdu chtěli navrhovat střídmé a obyčejné stavby, tak i ti, kteří se zahleděli do vtipných a ironických hříček západního postmodernismu… nedokázali se zbavit sebekázně, k níž je moralistický obsah rozprav Aleny Šrámkové mimovolně nutil…“. „Touha po prostotě (ji) dováděla k pokusům úplně se od ismů oprostit“, zbavit architekturu… stylového a časového určení… dospět k „modernistickému bezčasí“. Tyto reflexe se rozvíjely ve stísňujících časech tzv. „normalizace“, kdy se lidí zmocňovala totální beznaděj a v takové atmosféře nabýval jejich obsah na výjimečném významu, byl naléhavou výzvou: nepoddávat se a věřit, že lze najít i v téhle bídě východisko, spočívající v uvědomělém uchopení dané situace a podmínek, omezených možností a pokusit se právě z nich vykřesat aktuální hodnotu, vyslovit pravdu. Téma pravdivosti a morálky v architektuře se v moderní historii architektury objevovalo často, ať šlo o reakci na eklektismus, nebo tradicionalismus. Pro Karla Teigeho bylo nemorální všechno, co nebylo moderní a tudíž revoluční. Zde se však tento pojem definuje jinak. Nedá se říci, že by socialistická architektura panelových sídlišť „lhala“, naopak, byla „pravdivá“ až hrůza. Přesto se v době normalizace pojem pravdivosti jevil jako naděje na záchranu před kolapsem, pádem do nicoty. Co znamenal? Zdá se, že šlo tehdy o naléhavou potřebu návratu přirozených významů do architektury, v situaci, kdy se z ní stal diagram, statistický fakt, kvantifikovatelný, industriální objekt. A to si právě Alena Šrámková uvědomovala víc než kdo druhý a pokoušela se vyjádřit ve svých názorech i stavbách. Pojmenovat věci, stanovit elementární prvky stavby tak, aby se z nich dal udělat dobrý „barák“, slovo, které má u ní zvláštní citový náboj, jakoby se jednalo o živý předmět.
Přestože se v devadesátých letech podmínky architektonické tvorby podstatně změnily, uchovala si Alena Šrámková i nadále zásadní postoje, k nimž dospěla v minulých desetiletích. Nemusela je měnit, jsou vskutku svým způsobem nadčasové (nebo v nich vládne Šváchovo „modernistické bezčasí“?), proto také nezastarávají. Ukázalo se, že morální postoje, vyvolané reakcí na poměry totalitního režimu nepozbyly platnost, jak pro Šrámkovou, tak i pro jistý okruh jí blízkých architektů (Ladislav Lábus, Josef Pleskot, Emil Přikryl aj.) ani v podmínkách volného trhu.
Věž pro vědeckého pracovníka, Košík, 1993-1994, realizace.
Výše zmíněný rozhovor manželů Ševčíkových se týkal definování osobitého a jasného postoje Aleny Šrámkové k architektonické tvorbě, k potřebě vymezení pevných principů tvorby tváří v tvář změněné situaci devadesátých let, doprovázené náhlou explozí všech možných proudů a tendencí, přívalem nových materiálů a technologií, které se u nás objevily. Její stabilní postoje a základní, důkladně zažité pojmy se do dnešní doby nezměnily, nanejvýš zpřesnily a prohloubily, jak je patrné z pozdějších rozhovorů (Architekt 2, 1983, nebo můj rozhovor z roku 2008). Cituji: „.. nechci žádné výkřiky, chci nenápadnost, obyčejnost, něco fundamentálního, pravého, chci oslovit, působit jednoduchými a krásnými věcmi… mám blíž ke Kahnovi…“.
Ukazují to zřetelně nepočetné stavby z atelieru Šrámková architekti: přibyly ještě další věže - meteorologické stanice na Šeráku a v Chebu, realizován byl dům s pečovatelskou službou v Horažďovicích v roce 2002 (spolupráce Tomáš Koumar, Lukáš Ehl) a rodinný dům v Jirčanech z téže doby, vesměs pevné, klidné hmotné stavby, „domy s okny“ s čistými geometriemi částí i celku, tíhnoucí k symetrii. Uprostřed dnešní konfúze skýtají tyto domy jakousi „útěchu z architektury“. Nejsou ani moderní, ani klasicizující, spíše by se dalo říci, že jsou svým způsobem moderně archaické v tom, jak vyznívají v elementární síle svých složek.
K nim se druží tentokráte rozsáhlá poslední stavba, Fakulta architektury ČVUT v Praze, připravená k výstavbě, velký kubus, složený ze čtyř drobnějších, z nichž je jeden rohový kubus vypuštěn a nahrazen v samém rohu sloupem-hranicí, vysokým jako sama budova. Na vyvýšené nástupní plošině mají stát dvě Hejdukovy sochy – Dům sebevraha a Dům matky sebevraha. Bude to zase „dům s okny“ (malými a velkými), obložený červenou cihlou, zkrátka budova, reprezentující klasickou školu architektury jakožto „morální disciplíny“, vlídně vyzývající studenty ke studiu.
Nebudeme zde uvádět množství soutěží, jichž se architektka účastnila nejen jako soutěžící ale i odborný porotce. Mezi nejúspěšnější patřily soutěže na lávku pro pěší přes Vltavu, objekt na rohu Spálené a Charvátovy ulice, most v Přerově, vstupní objekt Národní galerie atd.
Na závěr je třeba zmínit pedagogickou činnost profesorky Aleny Šrámkové na FA ČVUT v Praze, kde působí už od roku 1991. „Učím je tomu, co je architektura, nadhledu… jsem jejich hodná bába…“
V současné době se ve všech oblastech umění stupňuje diferenciace, což platí i o architektuře. Uniká do digitálních fantazií, ztrácejících často ze zřetele konstanty lidského chování, kulturní kontext historického prostředí, pohrdajících navyklými společenskými normami a tvářících se jako progresivní avantgarda, která si osobuje právo manipulovat společnost, považovat bloby za vrchol pokroku. Ale je to ještě vůbec architektura, není to už jen design, zvětšený do obřích rozměrů? Být stůj co stůj avantgardní v době, kdy je všechno dovoleno, není zdaleka takovým hrdinstvím jako kdysi, je to spíš zavedená manýra. A právě tady je třeba ocenit vnitřní sílu a důslednost přesvědčení, které do své architektonické tvorby vkládá Alena Šrámková. Její architektura není zaostalá ani ve srovnání s nejradikálnějšími výkřiky. Jde jí o uchovávání trvalých hodnot, vyrůstajících z domácího kulturního prostředí, o architekturu, představující „hlubinu bezpečnosti…“. Je zároveň moderní i archaická, srozumitelná i blízká. Není ani hédonistická, na to je přísná, ani konzervativní, na to je vlídná a možná, že může i vychovávat lidi. Takovou by si ji ráda Alena Šrámková představovala.
Pavel Halík


Pocta České komory architektů 2007
Česká komora architektů uděluje každoročně Poctu významným osobnostem v oboru – architektům, teoretikům či pedagogům, kteří se zapsali nejen svou tvorbou, ale i morálním přístupem do historie moderní české architektury.

Nominace na Poctu ČKA 2007

Žijící architekti - Emil Hlaváček, Jan Kaplický, Emil Přikryl, Viktor Rudiš, Alena Šrámková; in memoriam - Karel Filsak, Jindřich Freiwald, Ladislav Konopka, Jan Sokol.
Osobnosti posuzované porotou v posledním kole: Viktor Rudiš, Alena Šrámková, Karel Filsak a Jan Sokol.

Odborná porota Pocty ČKA 2007

Představenstvo ČKA doporučí každoročně odbornou porotu složenou z vynikajících českých projektujících architektů i teoretiků architektury, kteří vyhodnotí z nominovaných osobností jednu, jíž pak Česká komora architektů udělí Poctu.
V letošním, šestém ročníku v komisi zasedali: Doc. ing. arch. Pavel Halík, Ing. arch. Jan Bočan, prof. Ing. arch. Jiří Suchomel, prof. Ing. arch. Jaroslav Šafer, Ing. arch. Vítězslava Rothbauerová

Historie udělování pocty ČKA

O zavedení tradice Pocty rozhodlo představenstvo ČKA v roce 2000 s cílem ocenit mimořádné osobnosti na poli architektury. Vzhledem k velkému počtu vynikajících architektů, kteří se v minulém režimu nedočkali žádného významnějšího ocenění své práce a životních postojů, bylo v předchozích letech toto ocenění udělováno především in memoriam. ČKA však v roce 2005 mírně pozměnila statut Pocty a projevila zájem oceňovat především žijící osobnosti. Návrhy na nominaci mohou podávat všichni členové ČKA, pedagogové, teoretikové i historikové architektury, spolky architektů, školy a fakulty architektury v České republice.

Laureáti:

2000 – Petr Vaďura, Bedřich Rozehnal, Ladislav Žák (in memoriam)
2001 – Vít Obrtel, Otto Rothmayer, Oldřich Stefan, Zdeněk Vávra (in memoriam)
2002 – Josef Havlíček (in memoriam)
2003 – Josef Polášek (in memoriam)
2004 – Pocta nebyla udělena
2005 – Karel Hubáček
2006 – Miroslav Masák


Akce spojené s udělením POCTY ČKA 2007

Slavnostní ceremoniál

Poctu ČKA 2007 v podobě plastiky od sochaře Richarda Kočího a čestnou listinu Aleně Šrámkové předá předseda České komory architektů Dalibor Borák při slavnostním ceremoniálu v Betlémské kapli v Praze 17. dubna 2008 v 18 hodin. Po ceremoniálu bude zahájena výstava Aleny Šrámkové v Galerii Jaroslava Fragnera.

Výstava

V prostorách Galerie Jaroslava Fragnera v Praze se 18. dubna – 11. května 2008 uskuteční výstava tvorby Aleny Šrámkové, která je nazývána „první dámou české architektury“. Na modelech, skicách, výkresech i fotografiích se představí studie a realizace ateliéru Šrámková architekti od osmdesátých let 20. století do současnosti. Výstava bude doplněna také krátkými „dopisy“ některých významných českých architektů určenými Aleně Šrámkové. Zhlédnout bude možno studie obchodního domu Tuzex (1988), administrativní budovy Myslbek (1993), Hypobanky na náměstí Republiky (1995), Pojišťovny v Brně (1996), lávky přes Vltavu (2000), mostu v Přerově (2003-2007), Sladovny v Olomouci (2007) a také realizované stavby - administrativní budovu na Můstku (realizace 1974-1983), věž pro vědeckého pracovníka (1994), meteorologickou stanici v Chebu (2001), dům s pečovatelskou službou v Horažďovicích (2002), řadu rodinných domů a dalších objektů. Nebude chybět návrh nové budovy Českého vysokého učení v Praze, na jejíž realizaci se právě intenzivně pracuje. Výstava původně sestavená na podzim minulého roku Michalem Škodou, Pavlem Kolíbalem a Petrem Tejem pro Dům umění v Českých Budějovicích byla aktualizována a doplněna a představí se nyní pražské veřejnosti.

Katalog

Při příležitosti udělení Pocty ČKA 2007 a k výstavě konané v Galerii Jaroslava Fragnera bude vydán Českou komorou architektů katalog Aleny Šrámkové. Osmdesátistránková barevná publikace představí především významné studie a realizace Aleny Šrámkové od roku 1996 do současnosti, i když starší práce budou také stručně připomenuty. V roce 1996 totiž vyšel souhrnný katalog tvorby Aleny Šrámkové vydaný u příležitosti autorčiny výstavy v Galerii Jaroslava Fragnera. Nová publikace na katalog volně navazuje.
Autorem úvodního textu je architekt, teoretik architektury a pedagog Pavel Halík, rozhovor s Alenou Šrámkovou zpracoval kunsthistorik a současný ředitel Domu umění města Brna Rostislav Koryčánek. Grafické zpracování pochází ze studia Side2 (Marius Corradini, Tomáš Machek), koncepce a redakce Markéta Pražanová.
Zdroj: Česká komora architektů
Vložil: Tisková zpráva, 10.04.08 12:30
Návštěvnost: 10435 čtenářů
Sdílet: 
Poslat odkaz na tuto stránku e-mailem
Vaše jméno Vaše emailová adresa
Váš vzkaz
Na tyto adresy (oddělte čárkou)   
Komentáře
Předmět Autor Datum
show all comments add comment
Burza práce
Aktuálně
Kalendář akcí
arrow
Říjen 2017
arrow
Denní zprávy
e-SHOP
BLOG - poslední články
Poslední komentáře
BLOG - poslední komentáře
TOPlist © archiweb.cz 1997-2017
Všechny materiály zveřejněné na těchto www stránkách podléhají autorskému zákonu (č.121/2000 Sb.). Publikování nebo šíření obsahu je bez písemného souhlasu provozovatele zakázáno.
archiweb.cz využívá agenturní zpravodajství ČTK, která si vyhrazuje veškerá práva. Publikování nebo další šíření obsahu ze zdrojů ČTK je výslovně zakázáno bez předchozího písemného souhlasu ČTK.