Do not follow this link, or your host will be blocked from this site. This is a spider trap.
PŘIHLÁSIT SE  (trvale)
Uživatel:
Heslo:
Zapomněli jste heslo?
Registrace nového čtenáře
archiweb

HLEDEJ v sekci     
Meziválečné výstavy soudobého bydlení
Příčiny vzniku a dobový ohlas
> Slovo úvodem
> Současné české rodinné domy
> Rozhovor s Markétou Cajthamlovou
> Nízkonákladové stavění
> Nízkoenergetické domy kryté zemí
> Sociální bydlení v baťovském Zlíně
> Meziválečné kolonie vzorového bydlení
> 3x Glasshouse


Výstavy moderního bydlení z přelomu 20. a 30. let minulého století nabídly návštěvníkům možnost vidět na vlastní oči představy o bydlení dle tehdy většinou začínajících, nicméně výborných architektů. Šest z třinácti unikátních výstav
organizoval v letech 1927-1933 Werkbund.

Deutscher Werkbund sdružoval od svého založení v roce 1907 nejlepší reprezentanty z oboru umění, průmyslu, řemesel a obchodu s cílem hledat co nejlepší moderní řešení. Dal by se charakterizovat rovněž jako odklon od hnutí arts&crafts. Roku 1918 zaštítil hnutí Neues Bauen, jehož architektonickou teorii v průběhu 20. let postupně přijal za vlastní a prezentoval jí na několika pravidelných výstavách, včetně úspěšné Die Form v létě 1924 a především Die Wohnung v kolonii Weissenhof v roce 1927.

Weissenhof
Výstava Die Wohnung byla v podstatě reakcí na bytovou krizi, která provázela poválečnou krizi hospodářskou. Již v únoru 1920 bylo vytvořeno křídlo Werkbundu s názvem Württembergische Arbeitsgemeinschaft (ten vydal v roce 1924 a v roce 1926 memoranda Die Wohnung der Neuzeit, která se zabývala ekonomicky úsporným bydlením), nicméně o skutečné pomoci Werkbundu na řešení bytové krize se začalo jednat v roce 1925, kdy bylo na základě příslibu finanční podpory ze stuttgartského fondu na výstavbu obecního bydlení rozhodnuto, že se ve Stuttgartu uskuteční výstava na téma Bydlení. Ludwig Mies van der Rohe a Walter C. Behrendt začali okamžitě pracovat na přípravě zastavovacího plánu výstavní kolonie se 100 byty.
Výstava se měla uskutečnit již v roce 1926, nicméně později byl termín o rok posunut a zároveň byl upřesněn program, podle kterého mělo být v kolonii Weissenhof jen 60 bytů. Miesův plán zástavby byl v roce 1926 přestaven veřejnosti, schválen Werkbundem a nakonec i Stuttgartskou radnicí a Mies byl pověřen řízením celé akce. Proběhla debata o architektech, kteří by se měli na návrhu jednotlivých domů podílet, ze které nakonec vzešlo 17 jmen. Jednalo se v té době většinou o ještě málo známé architekty, kteří byli členy Deutsche Werkbund, Zehnerring nebo Novembergruppe. Většina konkrétních návrhů byla přestavena při příležitosti slavnostního otevření Bauhausu v Desavě.
V kolonii nakonec vzniklo 33 domů s 63 byty. Budovy se vyznačovaly snahou o využití nových stavebních materiálů s cílem zefektivnit případnou masovou produkci podobných objektů. I přesto si však zachovaly velkou různorodost. Jednotliví autoři navrhovali domy dle podmínek, které jim stanovil Mies (většinou určil stavební program, vymyslel popis „typického“ klienta a stanovil náklady), byť si někteří autoři (např. J. J. P. Oud a M. Stam) dokázali prosadit docela zásadní změny.
Sám Mies van der Rohe navrhl řadový dům s 24 byty a zelenou střechou. Asi nejznámějším domem v kolonii je dvojdům Le Corbusiera a Pierre Jeannereta, u kterého Le Corbusier použil svých pět zásad. V době výstavy byla jeho polovina zařízena pro denní a druhá pro noční provoz. V kolonii se nachází ještě další Le Corbusierův dům, který je pro změnu parafrází jeho tehdy deset let starého konceptu Citrohan - levný dům pro vzdělanou střední vrstvu. Určitým paradoxem je, že Le Corbusier, coby Švýcar, původně nebyl zařazen mezi autory, kteří by se na Weissenhofu měli podílet a o jeho zařazení na seznam autorů rozhodl Mies. Dům Victora Bourgeoise měl původně stavět Adolf Loos, který byl však vyškrtnut kvůli urážlivým poznámkám na adresu předešlých výstav Werkbundu, navíc klient nepřijal zrovna nadšeně jeho raumplan. Zvláštní je, že tento dům byl navrhován pro konkrétního klienta, stejně jako dům Adolfa Gustava Schenka, jenž chtěl v kolonii původně postavit dům sám pro sebe, což však stuttgartská radnice jednoznačně odmítla. Architekt si tak počkal, až bude vydáno povolení k zástavbě okolních pozemků a okamžitě na jednom z nich postavil dům, který byl nakonec zařazen jako součást kolonie. Walter Gropius se snažil ukázat využití modulárního systému (modul 1,06x1,06 m). Adolf Rading navrhl dům, který se otevírá velkými prosklenými plochami do exteriéru, přičemž jeden z nejlepších výhledů je z prádelny a žehlírny umístěné v patře. Autor tak upozorňoval na fakt, že služka nemusí pobývat největší část svého pracovního dne v tmavé prádelně někde v suterénu. Bruno Taut se pokusil o velice levný, dle svých slov „proletářský“, rodinný dům, nicméně plánovaný rozpočet z exteriéru velmi barevného domu byl nakonec překročen 3x. Návrhy levných rodinných domů vypracoval i Tautův starší bratr Max a R. Döcker. Josef Frank ukázal ve svém dvojdomě dva energetické koncepty – jedna polovina domu byla plně elektrizována, druhá zase ukazovala využití plynových spotřebičů. Velmi mladý (28 let), nicméně díky svým teoretickým článkům již tehdy známý Mart Stam, nadšený propagátor domu coby stroje na bydlení - byť musel ve svých názorech poněkud ustoupit požadavkům německého životního způsobu - navrhl řadový dům s minimálními byty. Předpokládal, že činnosti jako je úklid nebo příprava jídla, by v budoucnu měly zajišťovat specializované firmy a ne upracované ženy v domácnosti. Peter Behrens, asi nejzkušenější z architektů (za připomínku stojí, že jeho ateliérem prošel Mies, Le Corbusier, Rading a Gropius), řešil problém bytové zástavby v městských centrech s důrazem na tehdy rozšířené onemocnění tuberkulózou. Jeho dům s dvanácti byty a terasami však mezi generačně mladšími spoluautory sklidil spíše kritické ohlasy. Hans Scharoun navrhl dům ve svém stylu Kurvenromantik, který se odlišuje od ostatních pravoúhlých domů svou zaoblenou schodišťovou stěnou. A konečně dům Ludviga Hilberseimera byl navržen pro šestičlennou rodinu tak, aby mohl být postaven ve velmi hustě zastavěné kolonii samostatných rodinných domů. Jeho návrh byl však natolik pozměněn prováděcí firmou, že jej sám autor při návštěvě kolonie na první pohled nepoznal.
Kromě těchto autorů se na akci ještě podílela svým návrhem výstavního pavilónu Lilly Reichová a projektový manager Richard Döcker.
Výstavba jednotlivých domů začala 1. března 1927, v dubnu už na jednotlivých bytech začali pracovat interiéroví architekti. Výstava byla otevřená 23. července 1927. Návštěvníci si mohli ve výstavním pavilonu prohlédnout mobiliář a technické vybavení moderních budov, model realizovaných evropských a amerických budov (zastoupeno bylo více než 60 architektů, mezi kterými nechyběli El Lisickij, Wright, Mendelsohn apod.), samotné domy byly zčásti nedokončené a umožnily tak předvést soudobé stavební konstrukce a vrcholem byly samozřejmě domy hotové. Na nedokončených budovách se pracovalo až do 1. září, výstava nakonec skončila 31. října 1927. První nájemníci se však do domů mohli stěhovat až po 17. únoru 1928.
Návštěva byla velmi úspěšná co do počtu návštěvníků – 500.000 lidí. Ohlasy však už však moc lichotivé nebyly. Sama Rada pro veřejnou výstavbu ve svém posudku z 29. října 1927 konstatovala, že nebylo dosaženo hlavního cíle – řešení finančně dostupného bydlení. Mies byl napadán, že dal „svým“ architektům až příliš volnou ruku, architekti se tak málo zabývali standardizací, což však mohlo být způsobeno i nevyhovujícím svažitým pozemkem.
Většina nájemníků se odmítla nastěhovat do bytů vybavených původním mobiliářem a po roce si stěžovali na vlhkost, nedostatek úložných prostorů apod.
Hlavní dva představitelé tehdy uznávané „Stuttgartské školy“ Paul Bonatz a Paul Schmitthenner, kteří vycházeli více z principů tradicionalismu, výstavu Werkbundu podrobili značné kritice. Miese napadli kvůli jeho návrhu zastavovacího plánu, který údajně vycházel spíše z uměleckých než technických potřeb. Schmitthenner již v roce 1927 přišel s alternativním návrhem kolonie Kochenhofsiedlung, která byla v roce 1933 zrealizována. Místní architekti zde navrhli tradiční dřevostavby se silným nacionalistickým nábojem, celý projekt nakonec svým významem nepřekročil hranice regionu.
V době nástupu Hitlera k moci a otevření Schmitthennerova Kochenhofsiedlungu se nad Weissenhofem začaly stahovat mraky. V roce 1938 se rozhodlo o demolici celé kolonie, kterou mělo nahradit nové Generální velitelství. Demolici zabránilo vypuknutí války, všechny domy však byly vystěhovány a byla v nich zřízena kasárna, velitelství a nemocnice. V roce 1944 byly při náletu zničeny domy Ludwiga Hilberseimera, Bruno a Maxe Tauta, Hanse Poelziga, Richarda Döckera a Adolfa Radlinga. Na jejich místě se po válce většinou postavily konvenční stavby.
Objekty byly dlouho po válce v havarijním stavu. Nepomohlo ani jejich zapsání mezi památky v roce 1956, k částečné opravě došlo až v roce 1968 při příležitosti otevření výstavy Bauhausu, v roce 1977 proběhly oslavy 50. let existence Weissenhofu a byla založena nadace Freunde der Weissenhofsiedlung e.V. a konečně v letech 1981-87 bylo všech 11 zbylých domů pečlivě zrekonstruováno. V roce 1987 proběhla velká výstava u příležitosti 60. let od stavby kolonie. V roce 2002 bylo z přízemí Miesovy řadovky přemístěno muzeum do Le Corbusierova dvojdomu.

Brněnská kolonie Nový dům
Jedním z prvních projektů inspirovaným Weissenhofem, byla brněnská kolonie Nový dům.
Jednalo se o soukromou akci stavebních podnikatelů Františka Uherky a Čeňka Rullera, nicméně podpořil jí i tehdejší Svaz čs. díla (díky tomu je uváděna jako jedna z výstav Werkbundu). Kolonie pod Wilsonovým lesem v Žabovřeskách byla zpřístupněna veřejnosti v září 1928, tedy v době, kdy se na nedalekém výstavišti konala velká Výstava soudobé kultury.
Na rozdíl od Stuttgartské kolonie zde představili své koncepty individuálních rodinných domů výhradně domácí architekti (pouze Josef Štěpánek byl architektem pražským). Autoři nebyli příliš limitováni výchozími podmínkami – vycházeli pouze z parcelace, kterou předem vypracoval Bohuslav Fuchs a Jaroslav Grunt, předepsané výšky objektu a požadavkem na úspornou dispozici.
Posledního požadavku se nakonec držel jen B. Fuchs, J. Grunt a Jan Víšek. Tito tři autoři přišli s koncepty úsporných řadových domů, kdy se především u Fuchsova návrhu dala předpokládat i případná budoucí sériová výstavba. Víškův puristický návrh vynikal zajímavě řešenou dispozicí, nicméně byl již konstrukčně nákladnější kvůli řešení posledního uskočeného patra.
Ostatní autoři – Hugo FoltýnMiroslavem Putnou (kteří navrhli až Le Corbusierovsky vypadající dvojdům s pásovými okny), Jiří Kroha, Ernst Wiesner, Jaroslav Syřiště a Josef Štěpánek – navrhli většinou samostatně stojící rodinné domy, nicméně se zaměřili především na ukázku nových konstrukčních a materiálových možností.
Odklonem většiny autorů od požadavku na úspornou dispozici výstava podobně jako Wiessenhof nesplnila jeden ze svých hlavních cílů, nicméně se jednalo především o významnou manifestaci funkcionalismu. V rámci výstavy se nepodařilo žádný z domů prodat.
Většina domů byla později v době komunismu přestavěna, často velice necitlivě.

Další výstavy soudobého bydlení v Evropě
Ve stejném roce, kdy probíhá výstava Nový dům, je otevřená výstava soudobého bydlení v Berlíně a v roce 1929 následuje Dammerstock v Karlsruhe. Další výstava Werkbundu ve Wroclavi (WuWA) v roce 1929 byla na téma kolektivního bydlení. Výstavy se zúčastnilo 11 architektů, postaven byl např. penzion Hanse Scharouna nebo kolektivní dům Adolfa Radinga.
Po výstavách v Linci (1929), Stockholmu (1930) a Eglisee v Basileji (1930) se konala další velká výstava Werkbundu Neubühl v Curychu. Jedná se o vůbec nejrozsáhlejší sídliště Werkbundu - 105 rodinných domů se třemi až šesti místnostmi a 90 bytů (35-118 m2). Sídliště zde bylo plánováno kolektivně (architekti M. E. Haefeli, Hubacher & Steiger, W. M. Moser, F. Roth a Artaria & Schmidt), proto je zde dodržen jednotný architektonický charakter.
V roce 1932 se koná výstava ve Winterthuru a ve Vídni. Vídeň byla opět mezinárodní událostí – 70 rodinných domů na minimální ploše navrhovalo 32 architektů, mezi nimi nechyběl Adolf Loos, Gerrit T. Rietveld, Josef Hoffmann, Richard Neutra a další. Výstavu navštívilo 100.000 návštěvníků, kolonie je dodnes udržovaná.
V roce 1933 uzavírá toto období výstavní kolonie v Miláně. Nicméně většinou se uvádí jako poslední významná výstavní kolonie ta, která byla otevřena měsíc po skončení vídeňské výstavy v roce 1932 – kolonie Baba v Praze.

Kolonie Baba v Praze
Český Werkbund - Svaz českého díla vzniknul v roce 1913. O rok později již vystavoval na výstavě Werkbundu v Kolíně nad Rýnem, nicméně zde byla velice zajímavá expozice českého kubismu umístěna v rakouském pavilonu. Válka samozřejmě znamenala zastavení činnosti.
V roce 1920 je založen Svaz československého díla, který se účastní výstavy v Monze a v Paříži, kde již přichází s českou reakcí na mezinárodní styl. Jeho činnost je v té době spjata s vydáváním časopisů Výtvarná práce a Výtvarné snahy. V roce 1928 podporuje Svaz kolonii Nový dům a na Výstavě soudobé kultury vystavuje dům Josefa Havlíčka.
Již na konci roku 1928, kdy skončila výstava Nový dům, je rozhodnuto o vybudování osady Svazu čs. díla v Praze.
V té době již v Praze jeden plán na podobnou kolonii typových moderních rodinných domů existoval – Jaroslav Frágner jej navrhl v roce 1927 pro stavebníka Vácslava Havla. Na Barrandově měl vzniknout český Hollywood – čtvrť pro filmaře. Havel však Frágnerův koncept tří typových funkcionalistických vil odmítl, zakázku předal v roce 1929 architektům M. Urbanovi a V. Grégrovi, nakonec se stejně realizovaly pouhé dvě vily.
Záhy po rozhodnutí o vybudování Pražské osady Svazu čs. díla je nalezen vhodný pozemek v Dejvicích. Pavel Janák odmítá již vypracovaný zastavovací plán na tuto lokalitu a rychle zpracovává nový – na pozemku, který se svažuje jižním směrem k Vltavě, navrhuje síť komunikací vedených po vrstevnici, zástavba je rozmístěna šachovnicově aby byl zajištěn co nejlepší výhled. Zastavovací plán je přijat až za tři roky, nicméně to nebránilo tomu, aby se dle něj již naplánovaly jednotlivé domy.
Celý projekt začíná v době vrcholící světové hospodářské krize, která se samozřejmě projevila i v Československu. Po dvacátých letech, kdy se k nelibosti tehdejší levice v čele s Karlem Teigem stále více dařilo prosazovat moderní architekturu až do té míry, že byla Teigem kritizována jako „buržoazní státní moderna“, se začíná pozornost obracet stále více k sociálnímu bydlení, které by mohlo pomoct vyřešit bytovou krizi. V této souvislosti se v plánované kolonii Baba uvažovalo o  samostatně stojících a řadových minimálních domech.
Až do této chvíle je zde možno vysledovat paralelu mezi osadami Baba a Weissenhof. Zatímco ale ve Stuttgartu (a podobně i třeba v Brně) nejsou domy navrhovány pro konkrétní stavebníky a odklon od původního námětu výstavy – levného bydlení – lze možná opravdu vytýkat Miesovi, který dal architektům přílišnou volnost, v Praze jsou domy navrhovány pro konkrétní stavebníky – všichni jsou členy Svazu čs. díla. A ti jsou v případě Baby především z řad umělců, podnikatelů, profesorů, čili bohatších vrstev a zcela pochopitelně po minimálních typových domech netouží. A tak, i když je na téma minimální dům vypsána v prosinci 1929 soutěž, na modelu osady z ledna 1930 žádný minimální dům není. Stavebníci a návrhy se průběžně mění až do roku 1931, kdy výsledné návrhy koupí Svaz čs. díla, měsíc poté je schválen regulační plán a od 25. dubna do 7. září 1932 je postaveno 20 domů. V roce 1933-1940 pak vzniká ještě celá řada dalších vil.
7. září 1932 je výstava otevřena. Zájem byl obrovský, slavnostnímu otevření přihlíželo 12.000 lidí. Podzimní výstava musela být dokonce o měsíc prodloužená.
Podobně jako u Weissenhofu, zde mohla své návrhy realizovat řada mladých architektů. Všichni architekti byli domácí – až na jednu výjimku, holanďana Marta Stama, který měl svou realizaci i ve Stuttgartu a zde vytvořil velice subtilní konstruktivistickou Paličkovu vilu.
V porovnání s ostatními koloniemi zde při navrhování autoři nebyli nijak výrazně omezeni. Stavebníci si nepřáli konstrukční experimenty (nosná konstrukce je buď železobetonový skelet, nebo ještě častěji kombinovaná či klasická cihlová, žádný dům nemá nosný skelet ocelový). Poněkud více se experimentovalo se soudobým technickým vybavením.
Všechny vily se otevírají svou obytnou částí na jih – do údolí Vltavy - a jsou funkcionalistické, nalezneme zde ale funkcionalismus v různých podobách.
Na jedné straně je zde klasický funkcionalismus Gočárův (4 vily). Autor zastavovacího plánu Pavel Janák si navrhl vlastní vilu s ateliérem, ve které můžeme najít náznak Loosova raumplanu nebo členění prostorů dle Le Corbusiera, podobně jako u jednoho z pěti domů Františka Kerharta. Oldřich Starý navrhl dva ateliérové domy, jeden z nich pro známého grafika a designéra Ladislava Sutnara. Evžen Linhart u domu redaktora Lisého ustupuje od návrhu klasické dvoutraktové dispozice, podobně jako autoři několika dalších domů, postavených až po roce 1932 (např. Kerhartův dům Bělehrádek).
Přísně dvoutraktové jsou ale asi nejznámější domy v kolonii, postavené podle návrhů mladého a tehdy teprve začínajícího architekta Ladislava Žáka. Tento původně student malířství, vnesl do pravoúhlého funkcionalismu dynamizující prvky. Často pracoval s protikladně ostrými a oblými tvary. Při navrhování využívá lodní tvarosloví – výraznou horizontalitu, oblé tvary, nadstavby apod. (je za to později napadán architektem Losenickým, který to označuje za formální fetišismus). Lodními kabinami se inspiruje i v dispozicích – zatímco přízemí jeho domu vždy obsahuje velkoryse řešený obytný prostor s přímým vstupem na terasu, v patře se nachází úzká chodba a několik velmi malých ložnic – kabin - sloužících pouze ke spaní nebo jako útočiště pro člověka, jenž chce být sám. Jedná se vlastně o jakési zmenšené kolektivní domy, ve kterých tráví obyvatelé většinu dne společně a pouze na noc se přesouvají do soukromí; Žák se mimochodem tématem kolektivního domu celý život zabýval, byť se mu ani jeden nakonec nepodařilo zrealizovat. Dům Zaorálek má v patře terasu, přístupnou pouze z koupelny. Z pravoúhlého objemu domu Herain vystupuje válec schodiště, který navíc navazuje na střechu terasy. Podobně krytou střešní terasu nalezneme i u domu Čeněk.
Osada vyvolala lepší ohlas, než její Stuttgartský předchůdce, především mezi návštěvníky a dobovým tiskem. Velmi kritičtí samozřejmě byli představitelé levicové „vědecké“ architektury. Nejvíce byl slyšet Karel Teige, který o Babě, coby kolonii domů pro konkrétní stavebníky, odmítal hovořit jako o výstavě. Díky úzkému vztahu mezi architektem a konkrétním stavebníkem nezbylo místo na experimenty v oblasti konstrukce a na uplatnění v té době tolik žádaných společensko-politických aspektů. Tito architekti nakonec označují celou osadu jen za maloměšťáckou idylu.
Svaz čs. díla završil svou činnost výstavbou výstavního domu na Národní třídě v Praze v roce 1936. V desetiletí mezi Mnichovem a neslavným rokem 1948 opět užívá názvu Svaz českého díla, poté byl začleněn do Ústředí lidové a umělecké tvorby.
Doba nepřála ani samotné kolonii. Několik obyvatel muselo osadu opustit již před válkou, po únoru 1948 jsou domy přestavovány na vícegenerační, několik obyvatel odchází do emigrace i po roce 1968. Řada domů je více či méně přestavěna, k některým jsou nešetrně přidány garáže, nicméně do současnosti se kolonie zachovala ještě v docela dobrém stavu Nechybí ani domy, které se zachovaly bez výraznějších zásahů.


Zásadní význam těchto výstav můžeme hodnotit až s odstupem několika desetiletí. Dnes zní až neuvěřitelně, že v krátkém čase vznikly soubory mimořádně kvalitních a různorodých staveb, které mnohdy navrhovali začínající architekti. Svědčí to především o tom, jaké měl tehdy postavení samotný Werkbund. Je zajímavé pozorovat, jak především v případě Stuttgartského Weissenhofu architekti nereagovali na aktuální problémy a zadání, ale využili této příležitosti k ověření vlastních teorií (nejmarkantnější je to pravděpodobně u Le Corbusiera a Stama). Proto není divu, že téměř všechny kolonie, i když zaznamenaly velký návštěvnický ohlas, vzbudily v odborných kruzích velkou kritiku, na kterou ale dnes nahlížíme spíše jako na diskusi dvou názorových proudů, podloženou zajímavými teoretickými i praktickými argumenty.
Dnes, třičtvrtěstoletí po jejich vzniku, stále můžeme na tyto často již znetvořené soubory staveb nahlížet jako na naprosto unikátní příklady toho nejlepšího ze své doby a řada zde aplikovaných myšlenek je stále inspirativní i pro generaci současných architektů.

Nabízí se otázka, jak by asi musel v dnešní době vypadat profesní svaz, kterému by dala relativně volnou ruku a finanční prostředky městská samospráva, jako to bylo v případě Weissenhofu? Jak by asi vypadala realizovaná díla a dostali by také šanci mladí architekti, kteří by se sice nemohli prokázat dostatkem zkušeností, ale naopak nekonvenčním myšlením?


Baba - Osada Svazu Čs. díla Praha
Stephan Templ
Běžná cena 380 Kč, naše cena 350 Kč

Publikace o pražské osadě Baba, která byla vystavěna v letech 1928-1932 v Dejvicích. Jsou zde představeny jednotlivé domy a s nimi jejich majitelé - osobnosti kulturního a společenského dění 1. republiky. Kniha obsahuje úvodní studii, katalog 34 domů, životopisy architektů, životní data stavebníků, bibliografii, rejstříky.






Autor: Martin Rosa, 24.10.06 00:20
Návštěvnost: 33966 čtenářů
Sdílet: 
Poslat odkaz na tuto stránku e-mailem
Vaše jméno Vaše emailová adresa
Váš vzkaz
Na tyto adresy (oddělte čárkou)   
Komentáře
Předmět Autor Datum
show all comments add comment
Burza práce
Aktuálně
Kalendář akcí
arrow
Prosinec 2017
arrow
Denní zprávy
e-SHOP
BLOG - poslední články
Poslední komentáře
BLOG - poslední komentáře
TOPlist © archiweb.cz 1997-2017
Všechny materiály zveřejněné na těchto www stránkách podléhají autorskému zákonu (č.121/2000 Sb.). Publikování nebo šíření obsahu je bez písemného souhlasu provozovatele zakázáno.
archiweb.cz využívá agenturní zpravodajství ČTK, která si vyhrazuje veškerá práva. Publikování nebo další šíření obsahu ze zdrojů ČTK je výslovně zakázáno bez předchozího písemného souhlasu ČTK.