Do not follow this link, or your host will be blocked from this site. This is a spider trap.
PŘIHLÁSIT SE  (trvale)
Uživatel:
Heslo:
Zapomněli jste heslo?
Registrace nového čtenáře
archiweb

HLEDEJ v sekci     

Architektonické školství - Alois Nový
Městská knihovna Ostrava, 16. 6. 2006 | Organizátoři: Era 21 a Centrum nové architektury
reakce na diskusi

> Úvodní referát
> Záznam diskuse
Názory diskutujících:
> Yvette Vašourková
> Jakub Kynčl
> Ladislav Lábus
> Emil Přikryl
> František Sedláček
> Aleš Student
> Jiří Suchomel
Reakce vyzvaných osobností:
> Mirko Baum
> Karel Doležel
> Helena Jiskrová
> Ivan Koleček
> Miroslav Masák
> Alois Nový
> Petr Pelčák
> Marian Zervan



Velice vítám debatu o stavu a budoucnosti našeho architektonického školství. Rád bych přidal několik poznámek, které by ji posunuly do konkrétnější, i když možná přízemnější polohy.

1. Duplicita výuky na fakultách architektury a fakultách stavebních

Pro přesnost je nejprve třeba uvést, že prvopočátek zdvojení výuky architektury nebyl provázen koncepčními úvahami o budoucnosti oboru nebo touhou řešit nevyjasněné postavení pozemního stavitelství v evropských souvislostech, nýbrž zcela přízemní směsicí porevolučních osobních sporů, schválnostmi a tradiční řevnivostí obou fakult. První impuls nepochybně vzešel z části učitelů pražské fakulty architektury. Po čase, když si stavební fakulty uvědomily, že "to jde", následovala pražský příklad Bratislava, poté Ostrava a nakonec Brno. Motivy a vlastní porod už ale byly, případ od případu, jiné. Protože jsem se jako kmenový učitel brněnské fakulty architektury účastnil založení studijního programu Architektura pozemních staveb (podle autorizačního řádu ČKA) na FAST, uvádím důvody, které mne vedly k přijetí odborné a personální garance za jeho vznik. Tím nejpodstatnějším byla samozřejmě vzájemná vstřícná dohoda vedení a akademických senátů obou fakult. Obecnější platnost by však mohly mít následující argumenty:
  • Boloňská deklarace předpokládá vytvoření společného prostoru evropské vzdělanosti prostřednictvím mobility studentů i učitelů. Mobilita, tedy možnost poznat jiné prostředí, srovnat odlišné metody práce, je nejlepším prostředkem měření kvality, a tedy evaluace té které školy. Jako taková má svůj význam i uvnitř národních států a v zemích, které mají dlouholetou zkušenost se strukturovaným studiem, je spíše výjimkou (teď mluvím o svých poznatcích z Británie), když student pokračuje v magisterském studiu na téže instituci. Mobilita automaticky vytváří žebříček žádaných škol (pokud odhlédneme od snobské módnosti, která nám však ještě dlouho nebude hrozit). Při třech fakultách u technických univerzit a dvou malých uměleckých školách lze podmínky pro takovou situaci vytvořit stěží.
  • Jsem hluboce přesvědčen, že školám architektury nesvědčí přílišná velikost. Na stáži v Turíně jsem poznal, jak funguje (či spíše nefunguje) cosi, co počítá své studenty v tisících. Ztráta komunikace mezi studenty a učiteli, ztráta kontaktu mezi učiteli navzájem, ztráta souvislostí, dokonce fyzická nemožnost účastnit se výuky jak z důvodů personálních, tak prostorových. Neúměrné prodlužování studia, obrovský odpad a tedy plýtvání. O nějaké inspirativní tvůrčí atmosféře nemohla být řeč. Jisté náznaky tohoto stavu se začínají projevovat i na našich větších fakultách, tedy v Praze a v Brně. Léčit nárůst počtu studentů malým počtem gigantických učilišť by asi nebylo zdravé. Británie má na svůj počet obyvatel 36 škol architektury, Německo několikanásobně více, zdá se tedy, že 8 škol v našich podmínkách je vlastně skromné číslo.
  • Duplicita má ještě jeden rozměr. Při přechodu z jedné školy na druhou přebírá garance za další úroveň vzdělávání přijímající instituce. Ta proto pečlivě posuzuje úroveň předchozí výuky, na kterou má navázat. Má-li být přechod vůbec možný, musí být jistá základní suma absolvovaných disciplín (lépe řečeno získaných vědomostí a dovedností) víceméně shodná. Na půdě EAAE se svého času vedly dosti intenzivní diskuse o rozporu mezi uniformitou vzájemně uznatelného vzdělání a vlastní identitou jednotlivých modelů výuky. Mobilita fakticky zabudovává duplicitu do studijních programů všech škol. Zároveň se však jedná o nejpřirozenější kontrolu úrovně nově vzniklých studijních oborů, které ve svých názvech nesou slovo architektura.

2. Učitelé a systém

Je všeobecně známo, že pedagogický sbor našich škol architektury je zoufale přestárlý. Z porevolučních bouřliváků jsou dnes mírně konzervativní asistenti padesátníci, v lepším případě čtyřicátníci, otitulovaní členové v drtivé většině dávno dosáhli penzijního věku. Profesoři, přes svůj důstojný věk, jsou stále žádaným zbožím, protože se k nim váže akreditace studijních programů. Tuto situaci se dlouhodobě nedaří měnit. Příčin bude asi více, ale nepochybně k nim patří konjunktura v oboru, nízká prestiž vysokoškolského učitele-architekta a nevyhovující platové podmínky. Výsledky řady konkurzů dokládají, že ti lidé, o které by fakulty měly zájem, si ke škole raději zachovávají jakýsi nezávazný vztah externistů, a naopak uchazeči, kteří by se chtěli stát profesionálními učiteli, zase většinou neprokazují, že by byli schopni generovat nějaký posun. V tomto stavu má systém, tedy jakýsi rámec vymezený rozumnými pravidly, svůj význam, neboť je garancí jakés takés kvality. Koneckonců je to i podmínka akreditace. Ideální stav ovšem nastane, bude-li tento rámec vyplněn kvalitními učiteli.

V personální oblasti však zároveň přetrvávají jisté mýty, které se nezakládají na pravdě:
  • Dlouhodobě panuje názor, že školy jsou nevlídné vůči žadatelům o habilitace a profesorská jmenovací řízení a mají spíše tendenci vytvářet překážky. Není tomu tak, nikdy nebyl přístup k docenturám a profesurám tak otevřený jako v současnosti. To lze doložit i tím, že obávaná autoevaluační kriteria jsou dnes vnímána jako pomocné měřítko pro samotného žadatele, Vědecká rada VUT v Brně přímo zakázala přikládat je k závěrečnému jednání o udělení profesury, aby nezkreslovala její nezávislý názor. Kritéria, která tak mají svůj význam jen na úrovni fakulty, tedy v prostředí odborné komunity, jsou také přizpůsobena specifikům oboru. Rektor VUT navíc vypsal prémii 100 000 Kč pro toho, kdo získá profesuru před 45 rokem. Zřejmě proto, aby snad uchazeči nevznikla újma (!) ze ztráty času, věnovaného přípravě řízení. O nevstřícnosti tedy hovořit nelze.
  • Z nějakých důvodů se stále traduje, že v zahraničí jsou profesury udělovány jaksi samy od sebe. Není tomu tak a mohu to doložit vlastní zkušeností, když jsem se jako "academic referee", tedy jeden ze tří oponentů, měl vyjádřit k profesuře na Univerzitě v Brightonu. Posuzovali jsme materiál, který se velice podobal tomu, co náš zákon o vysokých školách nazývá "souborem prací s komentářem" a samotný posudek se ve své předepsané struktuře víceméně shodoval s formou našich domácích posudků. Kolegové v zahraničí, přinejmenším ve východním Sussexu, tedy podstupují stejný proces, který také trvá přibližně stejnou dobu. Jediný rozdíl je v tom, že u nás jsou jak celé řízení, tak dokumenty s ním související veřejně přístupné, v Anglii jsou pokládány za důvěrné.

3. Řemeslo a kreativita

Domnívám se, že klást do jakési protipolohy stavební umění a umění stavět je chybné. Všichni víme, že proces navrhování je schizofrenní, že architekt musí být schopen ve stejné chvíli obsáhnout široké pozadí tématu v jemných souvislostech i stavební detail 1:1, že musí být připraven čerpat z iracionálních, emocionálních zdrojů a v tomtéž okamžiku je transformovat do fyzického světa. V tom také tkví podstata výuky k architektonické tvorbě, proto musí být vyučování architektuře "learning by doing", proto jsou ateliéry nosným prostředkem studia. Proto také musí obě oblasti tvořit navzájem se doplňující shodu. Proporce jednotlivých přísad této směsi jsou ovšem odvislé od osobnosti učitele, který je vědomě i podvědomě přenáší na svého studenta (k jeho prospěchu nebo škodě).
Co je nicméně jisté - základy kreativního myšlení musí být položeny již ve škole, zpětně se získat nedají, zatímco řemeslu se lze "doučit" výkonem profese. To je zřejmé ze srovnání metod práce architekta a stavebního inženýra, které jsou důsledkem předchozího školení. Rozhodující je způsobilost nalézt osobitý koncept budoucího díla.


Prof. Ing. arch. Alois Nový, CSc. působí jako pedagog v Ateliéru výrobních staveb FA VUT v Brně. Je dále vedoucím Ústavu architektury FAST VUT v Brně a prorektorem pro strategický rozvoj VUT v Brně.
Autor: Rostislav Koryčánek, 25.09.06 00:40
Návštěvnost: 9863 čtenářů
Sdílet: 
Poslat odkaz na tuto stránku e-mailem
Vaše jméno Vaše emailová adresa
Váš vzkaz
Na tyto adresy (oddělte čárkou)   
Komentáře
Předmět Autor Datum
show all comments add comment
Burza práce
Aktuálně
Kalendář akcí
arrow
Říjen 2017
arrow
Denní zprávy
e-SHOP
BLOG - poslední články
Poslední komentáře
BLOG - poslední komentáře
TOPlist © archiweb.cz 1997-2017
Všechny materiály zveřejněné na těchto www stránkách podléhají autorskému zákonu (č.121/2000 Sb.). Publikování nebo šíření obsahu je bez písemného souhlasu provozovatele zakázáno.
archiweb.cz využívá agenturní zpravodajství ČTK, která si vyhrazuje veškerá práva. Publikování nebo další šíření obsahu ze zdrojů ČTK je výslovně zakázáno bez předchozího písemného souhlasu ČTK.