Do not follow this link, or your host will be blocked from this site. This is a spider trap.
PŘIHLÁSIT SE  (trvale)
Uživatel:
Heslo:
Zapomněli jste heslo?
Registrace nového čtenáře
archiweb

HLEDEJ v sekci     
Regionalismus v současné české architektuře

Dobrým architektům, tvořícím po komunistickém převratu v roce 1948, šlo spíše o vyjádření přináležitosti k Západu než o vyjádření lokální identity. Architekti, kteří pěstují architekturu s regionalistickým nádechem, kladou spíše důraz na "univerzální" rozměr své tvorby. Problém spočívá i v tom, že ve starších tradicích české architektury lze osobitý vernacular těžko rozlišit.

Úvodem
21. února 2006 jsem v Uměleckoprůmyslovém muzeu v Brně pronesl přednášku o architektonickém regionalismu, s důrazem na jeho projevy v současné české architektuře. Šéfredaktor Ery 21 Osamu Okamura přednášku nahrál a požádal mě, abych její písemný záznam zredigoval a zkrátil. Rozhodl jsem se zredukovat její první část, zaměřenou na různé podoby regionalismu 20. století na Západě. U části druhé, věnované české scéně, se naopak pokusím zachovat charakter spatra pronášené řeči a ponechám jí zhruba její rozsah.
Smysl architektonického regionalismu postihl při přednáškách v Brně a v Praze v roce 1995 hlavní teoretik tohoto směru Kenneth Frampton: "Cestuji po všech světadílech, překonávám stovky a tisíce kilometrů, a přece mám dojem, že stále stojím na stejném místě. To proto, že se dnes všude rodí stejná zglobalizovaná architektura. A přece byste z architektury měli poznat, v jaké zemi a v jakém kraji jste se zrovna ocitli." Za dobrý příklad takové lokálně specifické architektury, vyjadřující identitu toho či onoho regionu, označuje Frampton tvorbu Luíse Barragána, Carla Scarpy, Alvara Sizy, Sverra Fehna, Tadaa Anda, Luigiho Snozziho nebo Rafaela Monea. Všichni tito architekti používají prostředky moderní architektury, přizpůsobují je však místním tradicím. Zajímá je, jak stavby na daném místě odedávna čelily klimatu, jak reagovaly na sluneční světlo, jak se usazovaly v krajině a jak tuto krajinu po staletí dotvářela lidská ruka. Nekoncentrují se ani tak na jednotlivé stavby, jako spíše na jejich prostředí, takže jejich tvorba hraničí s architektonickým krajinářstvím.
Architektonický regionalismus má ovšem starší dějiny, které poučně popsali Alexander Tzonis a Liane Lefaivre ve stati, kterou český čtenář nalezne ve sborníku "Regionalismus a internacionalismus v současné architektuře". Pomineme-li nejstarší záblesky zájmu o vyjádření národní identity architektonickým stylem, spjaté například s básníkem J. W. Goethem a jeho oslavou gotiky jakožto projevu ducha němectví, vystoupil regionalismus výrazně na scénu v druhé polovině 19. století, v době formování moderních evropských národů a zrodu moderního nacionalismu. Od "univerzální", národně nevyhraněné neorenesance Semperovy nebo Hansenovy se takto chtěla odlišit "česká" neorenesance Antonína Wiehla. K "univerzální" či imperiální moderně Otto Wagnera se stavěl do opozice organicismus maďarského architekta Ödöna Lechnera, autora Modrého kostela v Bratislavě z roku 1907. Politický či nacionalistický podtext měly nepochybně i rozličné "národní styly" dvacátých a třicátých let 20. století, například Janákův a Gočárův rondokubismus či německý Heimatstil, jehož "starogermánskou" variantu nám předvedl architekt F. G. Winter v budově Hitlerjugendhausu v Jihlavě z let 1940-1941. Nijak se od nich neodlišila ani ona varianta sovětofilního socialistického realismu, která vsadila na studium "pokrokových" národních tradic.
Ty druhy architektonického regionalismu, jejichž tvůrci si kladli za úkol vyjádřit architektonickým stylem národní duši nebo národní cit pro formu, se většinou zkompromitovaly svým spojením s totalitními politickými režimy. Demokratický Západ už od čtyřicátých let začal dávat přednost architektuře moderní. Pokud se i poté v západních státech objevily závažné pokusy o regionalistický projev, spočívaly nejčastěji v pokusech přizpůsobit moderní tvarosloví specifickým místním podmínkám - v Brazílii, Japonsku, Skandinávii, ve Středomoří. První pokusy o syntézu modernistického jazyka s místním nářečím či vernakularem, spjaté s dílem Oscara Niemeyera, Kenza Tangeho, Alvara Aalta, Jorna Utzona nebo Ernesta Nathana Rogerse a skupiny BBPR, se pod pojem "moderní regionalismus" pokusil shrnout Sigfried Giedion v novějších vydáních slavné knihy Space, Time and Architecture. Začteme-li se do textů těchto architektů, zjistíme asi, že ohled na národní duši v nich vystřídává zájem o dialog stavby s podnebím, krajinou, místem, kontextem. Všichni mnoho vědí o místních architektonických tradicích a tradičních technologiích a materiálech, vyhýbají se však tradicionalistickému stylovému projevu. Příslušník další generace regionalistů, která se chce stavět do opozice jak k nacionalistickým odrůdám regionalismu, tak i ke zglobalizované architektuře - a proto Frampton tuto generaci nazývá "kritickou" -, Alvaro Siza, postihl vztah moderních regionalistů k tradici a historii často citovanou větou: "Tradice je výzva k inovaci."

Počátky moderního regionalismu u nás
České scény jsme se už dotkli ve výkladu o rondokubismu neboli "národním stylu" jakožto exemplární ukázce nacionalistické odrůdy regionalismu. Krematorium v Pardubicích od Pavla Janáka z roku 1923 chtělo svým tvarem vyjádřit představu staroslovanské svatyně a architekt ho opatřil dekorací odvozenou z lidového ornamentu. Ve stejné chvíli však architekt Bohuslav Fuchs, činný od roku 1923 v Brně, postavil na Šumavě Klostermannovu chatu. I Fuchs tehdy měl nacionalistické sklony. Patřil do spolku Koliba, který si kladl za cíl obnovit Velkomoravské knížectví. U Klostermannovy chaty si však architekt uvědomil, že ji projektuje pro Šumavu, a postavil ji v duchu toho, jak se v těchto horách odedávna stavělo - ze dřeva a z lomového zdiva, s typickou stupňovitou formou střechy. Za důležitý pokládám fakt, že tímto způsobem na Šumavě nestavěli jenom Češi, ale především Němci, takže na Fuchsově šumavském vernakularu není nic nacionalistického - mnohem víc tu myslel na konkrétní místo.
Během dvacátých let se Fuchsův stylový projev změnil, dospěl k funkcionalismu, jak to ukazuje jeho sokolovna v Jihlavě z doby kolem roku 1930. Funkcionalismus můžeme pokládat za ryzí internacionální styl. Národnostní nebo regionální odstíny se na něm projevují jenom nepatrně. Vezměme ovšem v úvahu, že Jihlava byla v té době spíš německé než české město a že čeští Němci tehdy k funkcionalismu netíhli. Když Fuchs tento styl použije v tomto národnostním kontextu, i funkcionalismus tak možná vyzní jako manifestace češství.
Nedlouho po jihlavské sokolovně si Fuchs postavil vlastní chatu u Dolních Louček. Vypadá jako funkcionalismus převedený do dřeva. Nevím, zda architekt považoval stavění dřevěných chat za něco specificky českého, my už ale víme, že opravdu šlo o jakousi národní zálibu, která se jinde v Evropě v takové míře neujala. Mohli bychom dokonce u nás mluvit o chatovém vernakularu, zvlášť když chaty připomínají zlidovělý funkcionalismus. A někteří současní čeští architekti si z něho vzali ponaučení.
Těsně před druhou světovou válkou vznikla Fuchsova kolonie dělnických domků pro textilní továrnu, opět u Dolních Louček. Tady už architekt evidentně čerpá z typických znaků venkovské architektury na jihovýchodním okraji Českomoravské vysočiny, a projevuje se tak jako záměrný regionalista. Mnoho vesnických staveb v okolí má konstrukci z kamenných sloupků nebo příčných zdí, na které se zavěšuje dřevěná stěna, a to udělal také Fuchs.
Po druhé světové válce se u nás rozvinula debata o regionalismu, která odpovídala na trendy ve světě. V té době nastupuje v Brazílii Oscar Niemeyer, slavným se stává Aalto, začíná se probouzet japonská scéna s Kenzem Tangem v čele. Architekt Emanuel Hruška vydává roku 1947 knihu Urbanistická forma. Položil si v ní otázku, zdali má u nás regionalismus právo na život, ale dospívá ke skeptickým závěrům. Tvrdí, že takový směr se může zrodit jedině za podmínky, že existuje silná rozlišitelná stavební tradice, a říká, že u nás žádná taková neexistuje, že všechny domácí tradice byly slabé na to, aby daly současné architektuře regionalistický základ. A opravdu, když se sami sebe zeptáme, jaké architektonické znaky jsou specifické pro naše území, tak těžko dospějeme k jasným závěrům. Nemysleme přitom na lidovou, folklórní architekturu, z jaké čerpali Kotěra nebo Jurkovič. Tu sice podle regionů snadno rozlišíme, ale moderní architekt, i regionalista, by její znaky sotva mohl použít. Moderní regionalisty zajímá jako zdroj inspirace spíše jednoduchá architektura maloměsta, nikoli čistý folklór. A právě tento maloměstský vernakular je u nás ve srovnání s jinými evropskými zeměmi obtížně rozlišitelný, nemáme se čeho chytit.
Trochu méně skepticky se na možnosti moderního českého regionalismu díval Karel Honzík, a to ve stati Úvaha o výrazu českého stavebnictví, která vyšla v roce 1948 v Architektuře ČSR. Pro firmu Thonet tehdy mimochodem Honzík postavil výrazně regionalistický obytný dům v Bystřici pod Hostýnem. Podle tohoto tvůrce přece jen existují ve starších tradicích české architektury rozlišitelné rysy. Čím se vyznačuje česká architektura 19. století, ale také český funkcionalismus? Například těžkopádností, tvrdí Honzík, když srovnává české stavby s francouzskými. České architektuře prý dále chybí výrazné napětí mezi horizontálami a vertikálami, je v ní málo výtvarnosti. Jak vidíme, určit specifické rysy české architektury Honzík umí, ale je z nich málo nadšený.
Do debaty se zapojil i Bohuslav Fuchs, který tehdy, asi v roce 1947, napsal o regionalismu článek do brněnského časopisu Blok, a opět hodně skeptický. Přestože sám regionalistické stavby navrhoval, tady říká, že regionalismus má oprávnění pouze tam, kde ve srovnání s Evropou existují výrazné klimatické rozdíly. Brazilský regionalismus se tedy Fuchsovi zdá být legitimní, český ne.

Protiregionalistické sentimenty socialistického období
V údobí sorely, po roce 1948, museli čeští architekti pěstovat regionalismus povinně, v duchu Stalinovy definice socialistického realismu jako umění socialistického svým obsahem a národního svou formou. Lámali si hlavu, jaké "pokrokové" domácí tradice by pro tuto národní formu mohli použít. Jednou se obraceli k renesanční a neorenesanční, jindy k lidové architektuře, jak to předvádí socialistická vesnice Zvírotice u Slapské přehrady od Hany Staškové a Jaroslava Kándla.
Trýznivá zkušenost s tímto druhem politicky nadiktovaného regionalismu patří asi k hlavním důvodům, proč pak u nás moderní regionalismus nezapustil kořeny. K ojedinělým výjimkám z tohoto pravidla patří muzeum Kralické bible v Kralicích, opět kupodivu dílo Fuchsovo z roku 1968, ale pro něj bychom našli velmi málo dalších obdob.
Za druhý důležitý důvod netečnosti k regionalismu pokládám fakt, že ti opravdu dobří čeští architekti socialistického údobí se vždycky spíše snažili vyjádřit svými stavbami naši přináležitost k Západu než nějakou lokální identitu. Proto se také nebáli přímočaře citovat slavné západní stavby, jak to udělali Šrámkovi v Praze na Můstku, když se v projektu domu ČKD z roku 1976 okatě inspirovali jednou známou americkou prací Cesara Pelliho.

Devadesátá léta - fenomén "druhého města"
Po Sametové revoluci se tedy výchozí podmínky pro pěstování domácí regionalistické architektury nezdály být příliš dobré. A nijak zvlášť početné nejsou ani snahy o ni. Přesto se na některé z nich pokusím upozornit.
Předem říkám, že za nejslibnější semeniště současného regionalismu u nás pokládám Brno, tedy relativně velké město. Ve světě to ale vždycky fungovalo tak, že samotný venkov by se produktivní líhní regionalistické architektury nedokázal stát. Taková architektura se spíše rodí ve městech, ne však v těch hlavních, centrálních. Vezměme Alvara Sizu v Portugalsku. Nemá kancelář v centru, v Lisabonu, ale v menším portugalském městě Portu. Japonec Tadao Ando nesídlí v Tokiu, ale tvoří v Kjótu a Ósace. Mexičan Luís Barragán nezačínal v Mexico City, nýbrž v sice velkém, ne však centrálním mexickém městě Guadalajara. Luigi Snozzi nesídlí v Bernu nebo Bazileji, ale v Ticinu, na okraji Švýcarska.
Brno v tom ohledu zaujímá podobnou pozici druhého města. Vždycky se chtělo vymezovat proti centru, Praze, a všichni víme, že "Pražáky" nemají "Brňáci" moc rádi. Nemusí to vést jen k neproduktivní zapšklosti, ale i k pozitivním kulturním činům. Vymezení vůči centru ale nestačí. Regionalismus si pro sebe musí najít hlubší důvody, hlubší legitimitu. Proto mě zajímají názory předních brněnských architektů Petra Hrůši a Petra Pelčáka, i důvod, proč regionalismus v praxi sice dělají, ale v teorii ho odmítají.
Pro Hrůšu, Pelčáka i pro širší generační okruh členů brněnského spolku Obecní dům se mi zdá typické, že systematicky zkoumají novější tradice brněnské architektury, co se dělo v Brně v první polovině 20. století. Vyústilo to už v množství pozoruhodných výstav a výstavních katalogů. Když dále čtete texty Petra Pelčáka, zjistíte, že se snaží vymezit širší kulturní okruh, do kterého Brno patří, a dospívá k závěru, že aspoň v první polovině 20. století existovalo něco jako kulturní trojúhelník mezi Vídní, Brnem a Bratislavou. A tento region se vyznačoval zvláštní puristickou tvorbou, jakýmsi zpurizovaným neoklasicismem, který ještě není funkcionalistický. Ve Vídni se tak projevovali Josef Frank nebo Oskar Strnad, v Bratislavě Fridrich Weinwurm, v Brně Ernst Wiesner, Hrůšův a Pelčákův idol. Záliba ve Wiesnerově díle má u Pelčáka protiváhu v kritice jiného velkého brněnského architekta, mnohokrát už uvedeného Bohuslava Fuchse. Když proběhlo sté Fuchsovo výročí narození v roce 1995, na jedné konferenci vystoupil Pelčák s referátem stavícím do protikladu Wiesnerovu a Fuchsovu architekturu. Wiesnerovy stavby jsou prý šité na míru člověku, používají tradiční materiály, jsou robustní a solidní, lépe odolávají času než příliš experimentální funkcionalismus Fuchsův. Wiesner tak dostal šanci stát se inspiračním zdrojem dnešního brněnského regionalismu, a když se podíváte na Burianův a Křivinkův Geodis v Židenicích nebo na některé Hrůšovy a Pelčákovy projekty, wiesnerovské pozadí je na nich dobře znát.
Programový regionalismus, třeba i wiesnerovský, však Hrůša a hlavně Pelčák výslovně odmítají. Toto ohrazení proti regionalismu má v jejich myšlení hlubší důvod. Pelčák říká, že dobrá architektura musí být dobře vystavěná, nikoli smontovaná a že musí mít univerzální, ba metafyzický rozměr. Regionalismus vás příliš váže ke kontextu, k místu, ale vy musíte tuto vazbu vyvážit univerzálním rozměrem, který by měl být všude stejný. Dobrá architektura se má všude na světě vztahovat k Bohu, říká Pelčák, jako by zrovna dočetl spisy anglických romantiků Pugina nebo Ruskina, zatímco její vztah k místu a k regionu se jeví jako druhořadý. O takový metafyzický rozměr jistě šlo i jinému brněnskému architektovi z okruhu Obecního domu, Ladislavu Kubovi, když navrhoval nesporně regionalistickou stavbičku kaple Panny Marie v Jestřebí.
Když přesto říkám, že i některé Pelčákovy a Hrůšovy stavby vyznívají regionalisticky, jistě to platí o budově Povodí Moravy v Olomouci. Stavba citlivě reaguje na svoje místo, na ohyb řeky Moravy za Olomoucí, je solidně vystavěná z tradičních materiálů a pevně stojí na zemi. Svými cihlovými zdmi a kamennou podnoží připomene staré průmyslové budovy, jaké se stavěly za Rakouska-Uherska i přímo na Olomoucku. Hodně vysunutá římsa spolu s okny vsazenými do líce se zároveň podobá pracím ze školy Otto Wagnera, jak už na to přišel Pavel Zatloukal. Má však v sobě i něco z Ernsta Wiesnera, například v tom, jak cituje sousední wiesnerovský dům z dvacátých let.

Existuje středoevropská architektura?
V roce 1998 proběhla ve Zlíně konference o současné středoevropské architektuře, jejíž závěry najdete ve sborníku vydaném tamější krajskou galerií. Účastníci zkoumali, zdali se v architektuře středoevropských států neprosazují regionalistické tendence a zdali se v tomto regionu neprojevuje sklon vyjádřit středoevropskou identitu. Výsledky ale byly skeptické, snad s výjimkou Maďarska a tamější Makovczovy školy. A nejen to. Pokus o debatu skončil vstupem rakouského historika moderní architektury Jana Tabora, který prohlásil, a Petr Pelčák se k němu hned přidal, že ani Střední Evropa vůbec neexistuje. Střední Evropa je podle Tabora pouhý myšlenkový konstrukt, výmysl autora knihy Dunaj Claudia Magrise a amerických univerzitních intelektuálů. Publikum toto tvrzení zaskočilo a žádná polemika se o něm nerozvinula.
Stopy debaty na téma, zda region Střední Evropy existuje a zdali se vyznačuje specifickou architekturou, bychom však v českých architektonických časopisech přesto našli. S kladnou odpovědí na uvedené otázky například vystoupil Ladislav Lábus. Rozlišitelné rysy středoevropské architektonické tradice podle něho spočívají například ve zvláštní gradaci architektonických objemů, v jejich specifickém natěsnávání a kupení, ve zvláštním vrstvení stylů a různých architektonických jazyků. Když se podíváme na Lábusovu dostavbu paláce Langhans v Praze ve Vodičkově ulici, domeček u Františkánské zahrady vyznívá neofunkcionalisticky, nad ním se vztyčuje skoro wiesnerovský dům s okny, ale na něm se zas usadila průsvitná nástavba v minimalistickém stylu. V jednom architektonickém díle se tak na sebe navrstvily tři architektonické jazyky.
Se zajímavým příspěvkem vstoupil nedávno do debaty Alexandr Skalický. V knize Megastore najdete jeho názor, že současný regionalismus má smysl, ale jen tehdy, když příslušný region dokáže být tvořivý. Když tamější kultura pouze přijímá podněty z centra, tak takový regionalismus vede jenom k zápecnictví a to nemá cenu pěstovat.

Techniky české regionalistické architektury
Domeček od Skalického a náchodského Archteamu ve vesnici Mořina u Karlštejna asi není úplně regionalistická stavba. Autorům tady šlo spíš o archetypálnost, o nejjednodušší dům se střechou a s okny. Když se však projdete po Mořině, uvidíte tam několik velice podobných starých stodol. A v tom asi spočívá jedna cesta, jak u nás architekti regionalisté definují lokálně specifický vernakular. Hledají, co je typické na venkovské nebo přímo vesnické architektuře.
Z typického obrazu vesnické architektury jistě čerpá i Kubova kaplička v Jestřebí nebo například rodinný dům v Dobřejovicích u Prahy od architektů Poláčka a Škardy, jehož pultová střecha připomene přístavky kolem dvorků vesnických stavení. Dům od Markéty Cajthamlové v Počernicích u Prahy stojí na půdorysu zaniklého statku, kopíruje jeho proporce i půdorys, jeho styl však vychází spíše z tradic moderního evropského regionalismu než českého vesnického vernakularu.
Zvláštní pokus o vesnickou architekturu představuje rodinný dům v Hodoníně od Zdeňka Fránka. Autorovi tady nešlo ani tak o evokaci vesnických staveb, jako spíše typických předmětů vesnického života. Někomu může dům připomenout džbán, sám Fránek mluví rovnou o pytli.
Ale proč bychom se při hledání vernakularu měli inspirovat pouze starými vesnickými stavbami? Typický obraz českého venkova přece utvářejí i daleko mladší budovy. Myslím tady na takzvané ocelokolny, které se v posledních třiceti letech rozlezly po venkovské krajině skoro ve stejné míře jako paneláky ve městech. Nebudu asi daleko od pravdy, když řeknu, že vzorem pro Hrůšův a Pelčákův tenisový klub na periferii Litomyšle se stala taková ocelokolna.
Za druhou možnost, jak dospět k regionálnímu českému vernakularu, pokládám napodobování chat a chatiček. Znovu opakuji, že nikde jinde v Evropě nenajdete tolik dřevěných chat jako u nás. Když Svatopluk Sládeček a Luděk del Maschio navrhovali obecní úřad ve vesnici Šarovy u Zlína, tak se evidentně chatovým nářečím řídili. Něco podobného platí i o Sládečkově rodinném domě v Rajhradě u Brna nebo o dřevěných stavbách kopřivnického architekta Kamila Mrvy.

Figurky a barbaři
U Sládečka musím odbočit. Zdá se mi důležité, že některé své domy Sládeček označuje za figurkativní. O figurativní architektuře psali američtí postmodernisté, například Michael Graves, a mínili tím, že stavbě prospěje, když nám připomene nějakého živočicha nebo věc. Domku v Rajhradě Sládeček říká "televize" nebo "obrazovka", a za chvilku od něj uvidíme "sysla". Mě tu ale zajímá ta ironická zdrobnělina - "figurkativní" místo "figurativní". Myslím, že se tady Sváťa dotýká něčeho hluboce českého, co už přesahuje oblast architektury: typicky českých lidských typů, takových typicky neheroických, nehrdinských, jaké ve svých prózách zobrazili Neruda, Hašek nebo Hrabal. Možná i odtud, od Povídek malostranských nebo od Švejka, může vést cesta k českému regionalismu.
Otázku po něčem typicky českém si položil i David Kraus, autor dřevěného rodinného domu v Říčanech u Prahy. On se zamýšlel, v čem se česká kultura liší od západní, a usoudil, že to tkví v míře kultivovanosti. Západní kultivovanosti už my Češi, ani čeští architekti, nebudeme umět nikdy dosáhnout. Nezbývá nám proto nic než pěstovat v sobě české barbarství a obrátit ho v klad.

České slunce
Chceme-li vědět, co je na české či středoevropské architektonické tradici specifické, vyplatí se ptát se na to cizinců, zahraničních architektů a historiků architektury. My sami jsme se svým prostředím příliš sžití a nemáme k němu dostatečný odstup. Kdysi jsem četl rozhovor s norským historikem architektury Christianem Norbergem-Schulzem, autorem knihy Genius loci, a slyšel jsem také, co říká o středoevropské nebo přímo pražské architektuře Frank Gehry. Oba se shodli, že česká či středoevropská architektura se skoro odjakživa vyznačovala tím, že je omítaná a že si její tvůrci uměli jemně pohrávat se světlem a stíny na omítaných fasádách.
Myslím, že stejného poznatku využil Josef Pleskot při přestavbě benešovské radnice. U zadního křídla si vyhrál s rozdílnou hloubkou průčelních otvorů, temných u podloubí a světlejších v horních patrech. Nejvyšší patro radnice obrácené do náměstí pak prohnul dozadu, aby mu tam stín udělal jemnou křivku.

Zpátky k technikám: zídky, dlažby
Pleskot, stejně jako Lábus nebo Jan Línek, rád připouští, že část jeho tvorby má regionalistický ráz. U Línka bychom dokonce vystopovali inspiraci vesnickou architekturou, o níž jsem už mluvil. Nepravidelný půdorys obytné usedlosti v Kostelci nad Černými lesy například Línek obkreslil z jednoho statku na Strakonicku, jehož obrázky našel v knize Václava Mencla Česká lidová architektura. Mě teď ale budou zajímat pečlivě vyskládané kamenné zídky, jimiž Línek obkroužil zahradu kostelecké usedlosti.
Říkal jsem, že slavní západní regionalisté jsou napůl architekti a napůl krajináři a že je zajímá, jakým způsobem lidé krajinu po staletí přetvářeli. Snozzi tak zapojuje do svých staveb starobylé terasy na úpatí švýcarských hor, Benátčan Scarpa rád používal vodní kanály a kanálky.
Jeden z takových starobylých způsobů přetváření krajiny bychom našli i u nás. Když se podíváte na staré mapy českých městeček a vesnic, zjistíte, že z každého domu vybíhá úzká a dlouhá parcela či zahrada. Odedávna se u nás takové parcely oddělovaly od sebe kamennými zdmi.
Troska takové zídky stála i za obytnou usedlostí v Kostelci nad Černými lesy. Línek ji dal vzorně obnovit, protože ji pokládal za důležitou pro svůj koncept. Na domě se startovními byty v Horažďovicích od Josefa Pleskota není nic regionalistického - právě až na pečlivou rekonstrukci kamenné zídky vymezující jeho parcelu. Zídkou Pleskot opatřil i vilu v Lipencích u Zbraslavi, s nástavbou v duchu chatového vernakularu na rozlehlé ploché střeše.
Někdy se zásah architekta může omezit na zídku samu, obejde se bez střechy. Za takovou spíše krajinářskou než ryze architektonickou úpravu vděčí Zdence Vydrové podzámčí v Litomyšli, spojovací cesta mezi parkovištěm a zámkem, kterou architektka obestavěla zídkami a pečlivě ji vydláždila. Myslím si vůbec, že k velmi typickým regionalistickým úkolům patří úprava veřejných prostorů, například taková, jakou Petr Hrůša a Petr Pelčák předvedli v parku pod brněnským Petrovem. Za produkt regionalismu konečně můžeme považovat i dláždění, a to zvlášť takové, jaké se snaží dosáhnout tradičního a časově nezařaditelného vzhledu. U dlažeb Hany Zachové v Českém Krumlově si nemůžeme být jisti, kdy vlastně vznikly, a tím vyznívají regionalisticky, kdežto dlažba na nádvoří Arcidiecézního muzea v Olomouci od týmu Hájek-Hradečný-Šépka nezakrývá zálibu svých autorů v moderním abstraktním umění, a do rámce regionalismu proto nepatří.

Citace regionalismu odjinud
Techniky českého regionalismu zatím nejsou dostatečně vyvinuté. I ti architekti, kteří se příslušnosti k tomuto směru nebojí, často dobře nevědí, jak mají svou regionalistickou ambici projevit. Není proto divu, že někteří z nich nezakrytě citují stavby slavných regionalistických architektů ze Západu. Rodinný dům v Míkovicích u Uherského Hradiště označuje Svatopluk Sládeček za "sysla". Já mu však říkám "Alvaro Siza", protože vypadá jako zjednodušenina jedné z věží v areálu Sizovy fakulty architektury v Portu. Detaily výborného regionalistického domu v Praze-Hlubočepích od Barbory Rossi a Jana Mrázka pak připomenou výtvory italských představitelů tohoto směru, například Scarpovu úpravu kláštera Tolentini v Benátkách nebo dům Gina Zucchciho na benátském ostrově Guidecca.

Závěrem
Nemyslím si, že regionalismus by měl být jedinou cestou současné architektury. Ať klidně zůstane na okraji. Důvody, které mu dávají oprávnění k životu, však existují, a proto se ani u nás regionalistická tvorba ze scény nevytratí. Především mám na mysli odpor ke zglobalizované architektuře.
Při pohledu na hlubočepský dům od týmu Rossi-Mrázek se nám však vybaví ještě jedna nepominutelná kvalita regionalistické architektury, zvlášť důležitá pro české země s tak velkým počtem dochovaných historických sídel. Regionalistické stavby zkrátka dobře zapadají do historického prostředí. Třebaže tento směr nemusí nabízet jedinou správnou metodu, jak má dnešní architektura vstoupit do historického města, poskytuje přesto záruku, že při tom neuděláte velkou chybu.


ERA 21 - Nízkorozpočtová architektura a identita místa
odborný architektonický dvouměsíčník
Era 21 si během své pětileté existence stačila získat renomé kvalitního odborného časopisu, jehož jednotlivá čísla jsou tematicky propracována. Zásluhu na velmi pozitivní čtenářské odezvě má pečlivý výběr profilových témat, která otevírají i problémy, jež doposud zůstávaly v „oborovém nevědomí“.
> obsah čísla 3/2006
> objednávka předplatného
Autor: Rostislav Švácha, 01.08.06 23:10
Návštěvnost: 16898 čtenářů
Sdílet: 
Poslat odkaz na tuto stránku e-mailem
Vaše jméno Vaše emailová adresa
Váš vzkaz
Na tyto adresy (oddělte čárkou)   
Komentáře
Předmět Autor Datum
show all comments add comment
Burza práce
Aktuálně
Kalendář akcí
arrow
Prosinec 2017
arrow
Denní zprávy
e-SHOP
BLOG - poslední články
Poslední komentáře
BLOG - poslední komentáře
TOPlist © archiweb.cz 1997-2017
Všechny materiály zveřejněné na těchto www stránkách podléhají autorskému zákonu (č.121/2000 Sb.). Publikování nebo šíření obsahu je bez písemného souhlasu provozovatele zakázáno.
archiweb.cz využívá agenturní zpravodajství ČTK, která si vyhrazuje veškerá práva. Publikování nebo další šíření obsahu ze zdrojů ČTK je výslovně zakázáno bez předchozího písemného souhlasu ČTK.