"ARCHITEKTI CHTĚLI SOUTĚŽ. MAJÍ SMŮLU."

Smůlu nemají architekti ale společnost. Smůlu má věc sama - televizní studio. Smůlu mají daňoví poplatníci a veřejný zájem o dobré stavby. Smůlu má naděje na dobrou architekturu.

       Titulek vypůjčený ze známého deníku by měl pomoci k pochopení, o co tu běží. Denně jsou slyšet nářky na neprůhlednost veřejných soutěží, švindly při zadávání veřejných zakázek, klientelismus a tak podobně. Stejně často se žehrá na úroveň současné architektury. Místo aby se sáhlo po něčem, kde to nejde tak snadno.

       Když ale přijde konkrétní událost, ti co ovládají veřejnou scénu jako by ani neznali abecedu. Místo aby architektonická soutěž na tak významnou veřejnou záležitost dotovanou tak významným balíkem peněz, byla první, co kohokoliv napadne, i žurnalisté podléhají dojmu, že to je jen vnitřní záležitostí (privilegium) architektů.

       Když se řekne příprava nového televizního studia, v normální civilizované a vyspělé zemi skoro každému vytane na mysli architektonická soutěž. Těžko si lze představit přiléhavější téma pro takový postup. Čestní politici dávno objevili tento způsob, jak vyprovokovat zápolení a tím vytvořit šanci, že z toho vzejde nejlepší možný výsledek. Je potřeba opakovat, že skutečné soutěžení mobilizuje co nejvíce sil a provokuje a rozvíjí um? A aby nebyla mýlka, neříkám tím, že každá jednotlivá architektonická soutěž končí úspěchem.

       Architektonická soutěž byla v reakcích na podnět k soutěži představena bezmála jako milost, výsada, či úlitba architektům. Úplně zůstává přehlédnuto, že především má sloužit věci samé. Architektonickou soutěž objevili členové prokuracií ve středověké Florencii. Když si nevěděli rady jak sklenout gigantickou katedrálu, čili pozřít obrovské sousto, "které si předtím ukousli". Soutěž je věru zachránila, vyprovokovala největší talenty k nevídanému nasazení a světlo světa spatřilo jedno z nejúchvatnějších děl architektury v dějinách. Snad asi nikdo nebude pochybovat o tom, že to je nejen nebývalá krása ale i vrchol technické i organizační kreativity. Komu snad nepřijde krásná spodní část stavby (loď), u kopule to nepřipadá v úvahu.

       Architektonickou soutěž tedy nevymysleli architekti, ale ti, kteří chtěli prospět své obci, obecnému a veřejnému zájmu. Architekti se na tuto skutečnost jen adaptovali, a tak vznikla užitečná symbióza. Od té doby bylo zorganizováno v celém světě přibližně sto tisíc architektonických soutěží.

       V argumentaci, proč není vypsána na nové brněnské studio ČT architektonická soutěž, zazněla slova o výsostně technickém profilu televizního studia. Mluvčí ČT Hana Orošová se nechala slyšet, že jde o průmyslovou stavbu. Architektonická soutěž tak měla být vykázána jen do pozice dekoratérství, něčeho jako okrašlování kostelních fasád. Je to fatální nepochopení smyslu, možností a cílů architektonických soutěží. Ještě tento týden budou na tiskové konferenci ČKA  jmenovány příklady, kolik architektonických soutěží proběhlo na televizní a jim podobná studia u nás i ve světě. Možná, že mnozí budou překvapeni. To v lepším případě. Obávám se však, že to byla jenom momentální výmluva jak se soutěži vyhnout a nějak zdůvodnit její absenci. ČT před několika měsíci, kdy byla společnost poprvé upozorněna na bídu soutěží, projevila velký zájem o téma a slovy své elitní reportérky se ptala, proč je jich tak málo. Sledujme, zda si tuto důslednost ČT uchová, i pokud jde o její vlastní management. Bude to skvělý test tohoto vlivného veřejnoprávního média.

       "Architekti" si architektonickou soutěž nevynucují. Ti, kdo to mají z jejich řad na starosti jenom upozorňují, co je ve veřejném zájmu. Co skýtá lepší naději na výtěžnost. Toť vše. Zaostávání počtu architektonických soutěží za vyspělými zeměmi, kterým bychom se rádi vyrovnali, je průkazné a stále se bohužel prohlubuje. Čekám jen, kdy si toho všimne někdo mimo některé architekty. Takový stav není zapříčiněn tím, kde je motivace ale tím, že zde panuje hluboká bezradnost nad tím jak neprůhlednost a klientelismus řešit. Netýká se to jenom architektonických soutěží.