 |
—— Rok znamenající počátek samostatnosti České a Slovenské republiky po jejich rozdělení – skutečnost, kterou si většina lidí předtím neuměla reálně představit, významná historická událost našich dějin, která proběhla poměrně rychle a klidně, stav který dnes vnímáme už jako samozřejmý a přirozený.
Vnímal jsem tenkrát rozdílné nálady lidí - na jedné straně velká euforie a velká očekávání na Slovensku, na druhé straně rozpaky a trochu lítost z přetrženého svazku v Čechách.
Moje generace se ocitla v situaci, která byla zcela nová, jiná než měly ty předchozí i ty budoucí. Vystudovali jsme a začínali pracovat. Starý systém padl, nový teprve vznikal. Nemohli jsme počítat s tím, že se o nás někdo postará, již neexistovali novomanželské půjčky a ještě nebyly běžné bankovní úvěry a hypotéky, museli jsme se každý o sebe nějak postarat. Otevíraly se nám hranice a možnosti svobodného podnikání, netušili jsme, jaká úskalí to také přinese, jak velkých úspěchů můžeme dosáhnout.
Vzpomenete si, kterou architektonickou otázku jste považoval v té době za důležitou, případně jakou otázku vám kladla vaše diplomová práce?
—— Díky společenským změnám po roce 1989 přišli na školu učit noví lidé, mezi nimi zkušení architekti z nově vzniklých soukromých architektonických ateliérů. Měli jsme už během studia možnost v nich pracovat (dnes běžná / povinná praxe) na opravdových velkých projektech. Byl to hlavně krok do reálného světa s reálnými klienty, úředníky, stavbou a reálnými problémy.
Mimo jiné vzpomínám na situaci při obhajobě diplomové práce, kdy došlo k názorovému střetu „nových“ a „starých“ pedagogů nad posuzováním studentského projektu. V komisi byli tehdy profesor Emil Hlaváček, odborník na průmyslové stavby a Martin Kubelík z vídeňské university, specialista na renesanční architekturu. Spolužák obhajoval diplomový projekt kostela, navržený v atelieru pod vedením architekta Vladimíra Krátkého v jednoduchém minimalistickém stylu se štíhlou hranatou věží, oponentem projektu pak byl architekt Michal Sborwitz. Pro Hlaváčka bylo samotné téma projektu problémemem, Kubelík zase přirovnával kostel k hasičárně a došlo k ostrému názorovému střetu mezi komisí a ostatními. Výsledkem bylo špatné hodnocení projektu a spolužák málem neprošel. K podobným situacím došlo i u jiných komisí, kde obhajovali své projekty studenti z ateliérů Šrámkové, Lábuse, Pleskota, Šika a dalších. Jako studenti na prahu začínajících kariér jsme to vnímali jako jakési pokračování nebo důsledek porevolučních změn, nástup nové generace podpořený euforií z otevřených možností a jako potvrzení nástupu nových stylů v naší architektuře – neofunkcionalismu, dekonstruktivismu a minimalismu.
Ovlivnil některý z učitelů významněji váš náhled na obor?
—— Nejvíce vzpomínám na architekta Václava Dvořáka, u kterého jsme spolu s dalšími spolužáky zažili ještě během školy první skutečnou práci v jeho soukromém ateliéru, první byť menší realizace, kontakt s klienty a se stavbou, první honoráře. Dalším je architekt Vladimír Krátký, který vedl mou diplomovou práci a který mne následně po skončení školy přivedl do atelieru Omicron-K Martina Kotíka, což pro mě tehdy představovalo jakousi nástavbu studia architektury, svět opravdové velké architektury a dodnes jsem vděčný za zkušeností, které jsem tam získal.
Uvažujete-li o škole architektury „budoucnosti“, jaký rys by měla (pře)nést ze školy, do které jste chodil?
—— Jen podle postřehů ze spolupráce s nynějšími studenty nebo absolventy postrádám u nich schopnosti koncepční tvorby. Myslím, že by škola měla vést studenty k větší pokoře k prostředí, ve kterém tvoří a zároveň se více věnovat schopnosti studentů vést komunikaci a přesvědčivě prezentovat svou práci.
Redakce archiweb.cz ctí v maximální možné míře svobodu slova, nicméně ve výjimečných případech si vyhrazuje právo smazat nebo opatřit komentářem příspěvek, který se netýká tématu diskuse, porušuje platné zákony ČR nebo dobré jméno portálu, obsahuje vulgarismy nebo má reklamní charakter.