O důležitosti vizí, architektuře a umění, o prostoru a světle s Michalem Kutálkem - 2. část

Jana Kazimour Hladíková

Zdroj
Jana Kazimour Hladíková
Vložil
Jan Kratochvíl
10.12.2014 11:00
Michal Kutálek
Next Level Studio

<<  1. část rozhovoru

Realita praxe: parametry limitů, limity parametrů

Vlastní ateliér vedeš od roku 2008. Krátkou praxi jsi absolvoval v ateliéru Evy Jiřičné. Jak Tě na praxi připravila škola?
Skočil jsem do vody a učil se plavat a přitom jsem si několikrát pořádně "lokl". Neměl jsem vůbec představu o tom, jak vedení zakázky funguje, jakou smlouvu mít, co do ní dát, jak moc být tvrdý vůči klientům, vůči řemeslníkům a subdodavatelům. Několik let jsem si vytvářel kontakty na schopné profesanty a spolupracovníky a také zkoušel řemesla. Škola a krátká stáž v zajetém ateliéru mladého člověka do reálné praxe moc nepřipraví. Zjistil jsem, že nejsem typ architekta, který by chtěl rozkreslovat "cizí" projekty, navíc pokud není u jejich zrodu. Asi bych nedokázal být přínosným zaměstnancem.



Na začátku praxe jsi za sebou měl už 35 projektů, jak se to promítlo do toho "opravdového" života mladého architekta?
Určitě mi hodně pomohlo to, že jsem si už během školy začal přivydělávat drobnými zakázkami. Také jsem se účastnil spousty studentských, ale i  několika architektonických soutěží. Občas jsem získal nějaké ocenění, kterým jsem se potom oháněl před klienty. Je těžké si získat důvěru jako "student nedouk", jak mě po divoké výměně názorů nazval jeden investor. A poté samozřejmě nezaplatil. Cítil jsem, že množství projektů, které jsem měl za sebou, mě opravňují vstoupit do světa praktikujícího architekta. Naskočil jsem do již lehce rozjetého vlaku a nemusel se nechat zaměstnávat.

Jedním z  prvních projektů byl interiér obchodu se spodním prádlem. Byl tento projekt "odrazovým můstkem" nebo jedním z více můstků?
I když jsem v průběhu studií pracoval na vlastních projektech, nic z toho, co mohlo být zajímavé se, nezrealizovalo. Silvie Underwear byl první projekt po škole, kde se mi podařilo udržet principy, materiály a tvarosloví tak, jak jsem zamýšlel.

Jak Tě klienti oslovují?
Vesměs přes známosti nebo doporučení. V několika případech jsem byl přizván do interní architektonické soutěže a následně vybrán.

Setkává se Tvůj přístup s pochopením klientů?
Jak u koho. V několika případech investor nevěřil konkrétnímu principu, ale naštěstí věřil mně jako architektovi a nechal mě pracovat. Pro některé jsem nestravitelný tím, že moc nepracuji s tzv. teplými materiály. Obzvláště u bydlení je vždy boj. Všichni jsou zvyklí bydlet v dřevěném interiéru. Mnohdy si výsledek pokazí sami, protože se rozhodnou do stavby začlenit prvek, materiál nebo princip, který viděli na dovolené v  Provence nebo někde u známých, ale přitom úplně v jiných souvislostech. Anebo mají skryté rádce, kteří přicházejí s "přínosnými" nápady, které následně musím odrážet. Řekl bych, že navrhování rodinných domů je obzvláště stresující a náročné na udržení celistvosti. Co se týče bydlení, lidé mají malou představivost.



Do povědomí široké veřejnosti ses v roce 2008 zapsal Cafébarem ve Starém Městě…
Byl to první projekt, kde se nám s Viktorem (Viktor Johanis je blízký spolupracovník, spolužák z FA ČVUT - pozn. aut.) podařilo prosadit návrh vzniklý pomocí parametrického designu. Potřebovali jsme schovat prapodivný betonový kus schodiště, který trčel ze stropu. To byl impuls, proč pracovat s organickým porézním tvarem v  limitovaném, poměrně úzkém prostoru. K projektu jsem se dostal ve fázi, kdy už probíhaly stavební práce na rekonstrukci objektu a musel jsem jednat velmi rychle. Investor měl představu, že bude vše probíhat ještě rychleji, a usoudil, že mu projekt jen komplikujeme a prodlužujeme, tak nás odvolal. Po vypracování "přesného" harmonogramu řemesel nám dal ještě šanci a mohli jsme dál ladit skript, který ale ze začátku ještě moc nefungoval. Ukazoval jsem investorovi podvrhy nakreslené ručně a tvrdil, že "už generujeme". Jakmile skript začal správně fungovat, byli jsme schopní generovat další a další tvarové varianty, které jsme prověřovali ve vizualizacích. Vzhledem k probíhajícímu vývoji na stavbě jsme strukturu mohli rozměrově zpřesňovat a vždy se nám k nové verzi vygenerovaly nové výkresy. To byl hlavní přínos použití parametrického designu. Jednalo se o případ, kdy klient vůbec nevěřil, že někdo dokáže organicky zvlněnou strukturu z lineárních prvků vyrobit a správně sestavit. Stále nám připomínal, že má v záloze ještě sádrokartonáře, kteří to po nás zachrání…

Následoval Bar Aquarium pro stejného klienta…
V tomto případě jsme měli již zcela jinou pozici. Investor, po předchozí spokojenosti s výsledkem Cafébaru, nám dal volnou ruku a důvěru. Jeden z  jeho požadavků zněl "umístit akvárium." Nechali jsme vyrobit maximální možné rozměry skel. Aby se tabule skel dostaly do interiéru, museli jsme probourat zeď. Po vložení těžkých kamenů bylo akvárium slepeno přímo na místě.
Prostor bez oken bylo potřeba zjemnit a zatraktivnit. K tomu posloužila parametricky navržená struktura ze světlovodných vláken, která představovala gejzír vody a vlákna pak proměnlivou světelnou hladinu. Myšlenka tryskající vody byla odvozena z původního názvu baru "Fontána".



Co Tě na práci "digitálním - parametrickým způsobem zajímá?
Digitální přístup k navrhování otevírá nové možnosti ve způsobu přemýšlení, vytvoření konceptu, který může být založen např. na matematických, fyzikálních či statických principech. Samozřejmě ruku v ruce s  materiálovou a konstrukční optimalizací.
Práce s parametrickým designem je do jisté míry osvobozující. Tvary, které jsme schopni vytvořit, bychom jinak zrealizovat nedokázali, zároveň bychom si je nedokázali vymyslet ani představit. Ale nespočívá to jen v tvarové bohatosti nebo exhibici komplikovaných tvarů či struktur. Hlavní přínos je především ve schopnosti snadněji realizovat neobvyklou morfologii.
Ne v každém projektu je prostor pro užití parametrické metody. Snažím se tento přístup použít tam, kde vidím smysl a přínos v jeho uplatnění. Třeba v projektu Kliniky Medical Plus se parametrický návrh uplatnil při vytvoření dekorativního potisku stěn. Pro vytvoření hexagonálních forem představujících buněčné struktury jsme použili algoritmus Voronoi. Pro každou stěnu tak byl vytvořen unikátní design.

Světlo, bílá barva, monochromatický prostor

Velkou pozornost věnuješ světlu. Světlo používáš jako další a důležitý výrazový prostředek, v některých projektech je nedílnou součástí celku…
Světlo je velmi důležitý a často opomíjený nástroj ať už přirozené nebo umělé. Mám rád kinetiku prostorové kompozice způsobenou posuvem denního světla. Při použití umělého osvětlení zase možnost akcentování konkrétních míst, změnu intenzity jasu či celkovou změnu světelných zdrojů. Interiérová scéna se tak může výrazně měnit, nezevšední.



Jsme u Tvého dalšího zájmu, kterým je monochromatický prostor, vše v bílé…
Prvním a přitom nejpozději dokončeným bytem byl můj vlastní "Bílý byt". Chtěl jsem v něm vyzkoušet principy, nad kterými jsem přemýšlel a nemohl bych je v takové míře nikde uplatnit. Pojal jsem ho jako experimentální monochromatický prostor. Ukázalo se, že v interiéru velmi zajímavě funguje radiozita. Např. ve chvíli, kdy slunce zasvítí na barevné povlečení, celá ložnice získá výrazný nádech stimulující barvy. Funguje to podobně, jakoby se v místnosti rozsvítily skryté barevné LED pásky.

Je zajímavé, jak při zmínce zcela bílého interiéru reagovali běžní lidé. Kompletně bílý interiér pro bydlení si nikdo nedokázal představit. Jejich naprosté nepochopení přecházející až v opovržení se změnilo ve chvíli, kdy byt po dokončení navštívili. Nedůvěra se vesměs proměnila v  uznalý obdiv, i když by v bytě jen málokdo chtěl opravdu bydlet. Ve skutečnosti interiér není tak výrazně bílý, někdo by použil synonymum "chladný". Přes den prostor různě "ztepluje" slunce, které mění jeho chromatičnost. Průběžný celodenní posun světla v prostoru vytváří prostorové, samovolně se pohybující geometrické kompozice s akcentací různých ploch. Prostředí bytu je spíše než bílé daleko více šedé či béžové, i když netrénované lidské oko vnímá i poměrně tmavou šedou stále jako bílou. Je to spíše mozek než oko, které poznamenané zkušenostmi z  vnímání světa ví, o jakou barvu se má jednat. V případě dopadajících slunečních paprsků v odpoledních hodinách se barevnost interiéru mění na okrovou až béžovou a díky barevným plochám vložených předmětů místy až na barvy celého spektra.

Při práci se světlem se opíráš o své zkušenosti, experimentuješ nebo využíváš odborníky?
Práce se světlem spočívá v dobré představivosti, intuici a také experimentu. I  když nám dnes prodejce světel za pomoci sofistikovaných programů dokáže spočítat požadované osvětlení pracovní desky nebo chodby, při rafinovanějších úkolech výsledné vizualizace nejsou zcela realistické. Dopady paprsků, šířky kuželů, hranice dopadu světla apod. lze vyčíst, takže představu získáme. Realita je ale vždy odlišná. Na některých projektech jsem spolupracoval se světelným designérem, který nám prováděl světelné vizualizace. V projektu Parametrické struktury č. 2 byl neoddělitelnou součástí týmu Filip Müller. Jednotlivé generované struktury byly podrobeny simulaci světelného toku a světelného šíření. Díky parametrickému modelu, jsme mohli poměrně snadno měnit morfologii struktury a každou další verzi použít pro novou simulaci. Nakonec jsme pro realizaci vybrali variantu, kde došlo k nejlepšímu prosvětlení struktury.



Největší světelný experiment jsme prováděli při realizaci Baru Aquarium. Odborníci nám tvrdili, že světlovodná vlákna nelze do softwaru spolehlivě nadefinovat a tedy nasimulovat. Obávali jsme se slabé vyzařovací schopnosti vláken, a s tím související celkové potemnělosti interiéru. Nakonec výsledek předčil naše představy. Zvláště kinetický posun světla přecházející skrze jednotlivá vlákna je pro návštěvníky poutavý. Nedávno jsme dokončili etnografickou expozici Slováckého muzea, kde jsme s Viktorem zrealizovali dosud naši největší parametrickou strukturu. S Filipem Müllerem jsme velmi pečlivě ladili výběr a rozmístění každého svítidla. Dynamické osvětlení je zde naprogramováno do různých světelných scén, které budou použity pro různé příležitosti.

Design, grafika: útěk od reality

Dá se tedy říci, že v Tvé práci propojení architektury s uměním a designem funguje. V roce 2003 jsi za svoji grafiku "Battle for the Wall" dostal cenu Grafika roku - čestné uznání. V roce 2005 pak první cenu za dílo "Analog vs. Digital II."Stále se grafice věnuješ?
S ubývajícím volným časem čím dál méně. Mrzí mě to, protože mě kreslení a grafické práce vždy velmi bavily. Je to osvobozující únik z reality plné restrikcí. Člověk může být alespoň na chvíli svobodný. Jedná se o podobný, ale přitom lehkomyslný útěk jako při architektonických vizionářských projektech. S klasickou grafickou technikou tisku z výšky jsem se seznámil již v dětství díky dědovi, který byl vyhledávaným tiskařem a také čestným členem grafického spolku Hollar. Na FA jsem si u doc. Vilhelmové prošel technikami tisku z  hloubky a u doc. Ševčíka přešel k počítačové technice. Ta mi byla bližší. Zpočátku jsem využíval kresby, které jsem v softwaru upravoval a dopracovával ("Battle for the Wall"). Postupně jsem je dotvářel 3D technikami ("Analog vs. Digital I.") až nakonec zcela přešel k 3D.

Grafika "Turbulentní linearita" vychází z parametrických struktur pro interiéry, které jsi vytvořil.
Ano, byl zde použit stejný skript jako v projektu Parametrickéstruktury č. 2. Následně byla struktura zvizualizována a doladěna v dalším programu. V  práci "Zkrocení"je část generována skriptem, který byl použit v  projektu Philips LED Stand.



Používáš své grafiky v navrhovaných interiérech?
Grafické práce občas využívám ve svých návrzích, ať už se jedná pouze o umístění některé z mých grafik jako "Sžíravost" v Baru Aquarium, Bílém bytě anebo počítám přímo s grafikou na míru konkrétnímu prostoru. Ve zmiňované revmatologické Klinice Medical Plus nebo kosmetickém salonu Darea Beauty jsou některé stěny polepeny na míru vytvořenými tapetami opět za pomocí parametrického návrhu. Tento postup skýtá poměrně snadné vytvoření různých variant vždy odlišných výtvarných kompozic a přitom si interiér zachovává svou výtvarnou celistvost. S Mirkem Dvouletým právě pracujeme na grafickém pojednání stěn v "administračce" v Holešově, která je těsně před dokončením. Pokud to investor posvětí, bude ve stejném duchu řešeno i oplocení areálu a vstupní skulptura na stěně.

Linii architektury, umění a designu tedy doslova dodržuješ. Je něco, co bys chtěl v tomto směru ještě více prohloubit, více nechat rozehrát, více naplnit záměr tohoto přesahu, je-li to možné?
Jde mi především o osvobození z tradičních forem - experimentování s prostorem, světlem, konstruování jiné než klasické ortogonální morfologie, což je vždy výzva. Výsledek mnohdy stojí na pomezí mezí architektonickým prvkem, skulpturou či designovým artefaktem. V mých očích je ideálním zhmotněním propojení těchto odvětví možnost a současně schopnost tvůrců navrhnout budovu včetně kompletního vybavení od nábytkových sestav, přes integrované skulptury až po prvky denní potřeby. Jednalo by se o  "totální architekturu". Dnes je to utopie, ale můžeme se inspirovat dotažeností některých projektů F. L. Wrighta nebo třeba Arne Jacobsena. A nemusíme přitom chodit daleko, máme příklady slavných vil v Praze nebo Brně…

0 komentářů
přidat komentář