Čajový dům - Historie
Na úvod mé stručné rešerše ještě jednou zdůrazním, že v mém pohledu se jedná o vlastní volnou interpretaci tématu minimálního prostoru pro setkání a ne o ortodoxní čajový dům. Ostatně shoda v nezaujatém pohledu na téma mezi mnou a profesorem Fujimorim byla hlavním impulsem v mém rozhodnutí pro návrh a celou realizaci. Náš rozhovor na toto téma je také zaznamenán v písemné formě rozhovoru. V rámci diplomové práce jsem vypracoval stručnou teoretickou část pojednávající o tradičním pojetí čajového obřadu a vůbec cesty čaje na japonský kontinent.
Čajový dům představuje tradiční druh stavby v dřevěné japonské architektuře, který se typologicky ustálil téměř před čtyřmi sty lety. Mimořádná událost návštěvy čajového domu nabízela hostům vždy možnost vychutnat si klidnou atmosféru, nejenom prostoru čajovny jako takové, ale také místa, ve kterém se čajovna nacházela. Právě místo bylo vždy pečlivě vybíráno s ohledem na to, aby měli hosté možnost osvobodit svou mysl od všedních starostí a mohli plně rozjímat nad zeleným čajem. Historie čajových domů a cesta čaje je velmi bohatá a tak se pokusím nabídnout velmi stručný úvod především z oblasti Japonska.
V období Asuka (593-710) byl do Japonska poprvé přivezen z Koreje čaj pěstovaný v Číně. Pití čaje se však tehdy neujalo a tak čaj jako takový z japonských ostrovů velmi rychle zmizel. V roce 1191 se však čaj do Japonska opět vrátil a to díky zenovému mnichovi Eisai, který tehdy studoval v Číně, odkud přivezl několik čajových semínek, z nichž úspěšně vypěstoval čajovníky v okolí svého kláštera v oblasti Kyoto. Toto období lze považovat za počátek čajové kultury v Japonsku.
Účinky teinu obsaženého v zeleném čaji byli nepostradatelné pro mnichy zenových klášterů, kteří se oddávali meditacím a byli v těch časech asi největšími spotřebiteli čajových sklizní z vlastních čajových plantáží. Způsob přípravy čaje byl tehdy v klášterech odlišný od běžných západních způsobů, neboť čajové lístky byli drceny na jemný zelený prášek, který se dodnes nazývá Matcha a který v současnosti představuje nejvyšší sortu zelného čaje. Matcha byla připravována v horké vodě a rituál, který doprovázel celou přípravu byl nazýván "Cha no you" což znamená čajový obřad.
Jako jednoho z hlavních mistrů čajového obřadu lze považovat mistra Sen no Rikyu (1522-1591), který čajový obřad aktivně praktikoval do té doby dokud mu jeho pán vojevůdce Toyotomi Hideyoshi nenařídil spáchat rituální sebevraždu seppuku. O tomto vojevůdcově rozhodnutí se vedou neustálé dohady. Sen No Rikyu ve své době pevně ustanovil nejenom pravidla celého rituálu, ale věnoval se také architektuře a návrhům čajového náčiní, které dovedl k naprosté dokonalosti. Po jeho smrti se čajovému obřadu věnovalo několik škol, z nichž některé přetrvávají až dodnes.
Čajový dům, nebo místnost by se měla podle mistra Sen no Rikyu držet specifických pravidel, jedním z nich je výběr místa, které určuje jeho konstrukci a vzhled, čajový dům je obvykle umístěn v zahradě, která tvoří vstupní partii k samotnému domu, při jejím průchodu po cestičce "rodži" se za hosty symbolicky uzavírá svět všedních starostí. Nezbytnou součástí interiéru čajové místností je ohniště jako symbol života, dále malý vstup, neboť každý návštěvník musí sklonit při vstupu svoji hlavu, odložit svoji výzbroj a vyjádřit tak svoji pokoru. V klasické čajové místnosti by neměla též chybět Tokonama - posvátný výklenek pro umístění uměleckého díla, které může být zdrojem pro následnou konverzaci. Materiály pro stavbu čajového domu jsou vybírány s maximální péčí.
Od dob, kdy v Japonsku začali čaj pěstovat mniši zenových klášterů v oblasti Kyóta do období již zmíněného mistra Sen no Rikyu, se způsob konzumace čaje několikrát proměnil. Asi největší převrat zažil čaj v období Muramachi, kdy se jeho obliba dostala mezi řady samurajů, kteří byli na jedné straně krutými válečníky, ale na straně druhé se také aktivně věnovali umění a poezii.
Samurajové v tehdejší době pořádali společenská setkání, kterými demonstrovali svůj sociální statut a jejichž nedílnou součástí bylo pití čaje. Pití čaje však díky jeho začlenění do všedních společenských radovánek pomalu pozbývalo svoji spirituálnost a stávala se z něj součást zábavy. Známé je například pořádání tzv. Tocha, což byl druh hazardní hry, které se samurajové též účastnili a při níž opět nechybělo pití čaje. Tímto způsobem se však čaj postupně rozšířil mezi všechny třídy, navíc se tím také popularizovalo umění, protože předmětem sázek v Tocha byly obvykle různé umělecké předměty.
Zároveň začali vznikat na okrajích měst, nebo na osamocených místech malé chýše tzv. Tori (poustevny), ve kterých se věnovala přípravě čaje speciální pozornost a péče. Časem se tyto chýše pomalu začali přesouvat na zahrady panských sídel a jejich rozměr se ustálil na rozměru 4,5 tatami. Přesun Tori na vlastní pozemek byl základním bodem zvratu v historii čajových domů.
SEN NO RIKYU
Právě v období, kdy se čajové domy začínají přesouvat na soukromé zahrady, žil i mistr Sen no Rikyu, který čaji zasvětil celý svůj život a který transformoval čajový obřad do podoby avantgardního vyjádření názorově politického aktu na hony vzdáleného ustáleným konvencím. Když pozval do své čajovny svého pána a tehdejšího vojevůdce Toyotomi Hideyoshi, který se musel před vstupem do čajovny zout a odložit svůj meč, dokázal že při výjimečném setkání při příležitosti pití čaje jsou si oba dva sobě rovni. Tím došlo k potlačení jinak přísné společenské hierarchie.
Sen no Rikyu začal s různými inovacemi čajového prostoru. Jednalo se o hledání prostorové minimalizace s ohledem na udržení jedinečné atmosféry. Malý vstup neměl efekt pouze ve vyjádření pokory, ale dokázal rafinovaně navodit dojem velkého prostoru uvnitř.
Jednou z jeho velmi ceněných minimálních čajových místností je Tai-an Myoki-an v Kyotu. Její prostor tvoří pouze dvě tatami a velmi malý vstupu cca 79x72cm. Rikyu se také věnoval vlastní výrobě čajového náčiní, například chawan uhnětl vlastníma rukama a pojednal jej černou barvou, chashaku nebo-li čajovou lžičku vyrobil z bambusu apod. Mnoho z jeho návrhů považujeme dodnes za dokonalé a téměř nepřekonatelné. Ve své době to byl velmi výjimečný vzor komplexního přístupu v čajové kultuře.
ČAJOVÁ KULTURA A ČAJOVÁ ARCHITEKTURA DNES
Čajový obřad si zachovává svou tradici v několika japonských školách čaje, z nichž nejznámější je asi škola Urasenke, kterou založil jeden z potomků Sen No Rikyu a která má dlouholeté zkušenosti ve výchově čajových mistrů až do současnosti. V 19. století se právo učit se čajovému obřadu dostalo i ženám právě díky progresivní síle školy Urasenke. V průběhu 20. století se vykonávání čajových obřadů přesunulo zejména na ženy, které tvoří v současnosti většinu účastníků a zároveň mistrů čajových obřadů. Čajovému obřadu se však v současné době věnuje pouze úzká skupina obyvatel v Japonsku a mnozí o něm nevědí o mnoho víc než my. Lze říct, že v důsledku všech světových událostí ve 20. století a záplavě západní kultury se začal čajový obřad z japonských ostrovů pomalu vytrácet.
Jeho vliv je však patrný nejenom v architektuře a estetice, ale také ve společenské etiketě. V 70. letech vyvstala nová vlna architektů jako jsou Arata Isozaki, Tadao Ando a Terunobu Fujimori, kteří se opět začali architektuře čajových domů věnovat. V současné době je čajový dům pro japonské,architekty stále velkou výzvou. A to především z pohledu minimalizace prostoru.
PRAMENY
Jiří Škabrada, Lidové stavby, Argo, 1999
Maric Macubara - Traditional Japanese architecture and design, Brutus Casa, 2006, str. 063-074
Heino Engel, Measure and construction of the Japanese house, Tuttle publishing, 1985
Arata Isozaki, Tadao Ando, Terunobu Fujimori, The contemporary tea house, Kodansha International, 2007
Soňa, Zdeněk a Michal Thomovi, Příběh čaje, Argo, 2005
Sóšicu Sen, Čadó Japonská cesta čaje, Pragma, 1999
Stacey B. Day, Kijoši Inokuči, Moudrost samurajů, 1998
Kakuzó Okakura, Kniha o čaji, nakladatelství Brody, 1998
H. Byron Earhart, Náboženství Japonska, Prostor, 1998
Mistr Lu Ju, Klasická kniha o čaji, DharmaGaia, 2002
Hirai Kiyosi, The Japanese house than and now, Ichgaya Publications, 1998
Manjóšú, Deset tisíc listů ze starého Japonska, Brody, 2003 - překlad Antonín Líman
Čajový dům představuje tradiční druh stavby v dřevěné japonské architektuře, který se typologicky ustálil téměř před čtyřmi sty lety. Mimořádná událost návštěvy čajového domu nabízela hostům vždy možnost vychutnat si klidnou atmosféru, nejenom prostoru čajovny jako takové, ale také místa, ve kterém se čajovna nacházela. Právě místo bylo vždy pečlivě vybíráno s ohledem na to, aby měli hosté možnost osvobodit svou mysl od všedních starostí a mohli plně rozjímat nad zeleným čajem. Historie čajových domů a cesta čaje je velmi bohatá a tak se pokusím nabídnout velmi stručný úvod především z oblasti Japonska.
V období Asuka (593-710) byl do Japonska poprvé přivezen z Koreje čaj pěstovaný v Číně. Pití čaje se však tehdy neujalo a tak čaj jako takový z japonských ostrovů velmi rychle zmizel. V roce 1191 se však čaj do Japonska opět vrátil a to díky zenovému mnichovi Eisai, který tehdy studoval v Číně, odkud přivezl několik čajových semínek, z nichž úspěšně vypěstoval čajovníky v okolí svého kláštera v oblasti Kyoto. Toto období lze považovat za počátek čajové kultury v Japonsku.
Účinky teinu obsaženého v zeleném čaji byli nepostradatelné pro mnichy zenových klášterů, kteří se oddávali meditacím a byli v těch časech asi největšími spotřebiteli čajových sklizní z vlastních čajových plantáží. Způsob přípravy čaje byl tehdy v klášterech odlišný od běžných západních způsobů, neboť čajové lístky byli drceny na jemný zelený prášek, který se dodnes nazývá Matcha a který v současnosti představuje nejvyšší sortu zelného čaje. Matcha byla připravována v horké vodě a rituál, který doprovázel celou přípravu byl nazýván "Cha no you" což znamená čajový obřad.
Jako jednoho z hlavních mistrů čajového obřadu lze považovat mistra Sen no Rikyu (1522-1591), který čajový obřad aktivně praktikoval do té doby dokud mu jeho pán vojevůdce Toyotomi Hideyoshi nenařídil spáchat rituální sebevraždu seppuku. O tomto vojevůdcově rozhodnutí se vedou neustálé dohady. Sen No Rikyu ve své době pevně ustanovil nejenom pravidla celého rituálu, ale věnoval se také architektuře a návrhům čajového náčiní, které dovedl k naprosté dokonalosti. Po jeho smrti se čajovému obřadu věnovalo několik škol, z nichž některé přetrvávají až dodnes.
Čajový dům, nebo místnost by se měla podle mistra Sen no Rikyu držet specifických pravidel, jedním z nich je výběr místa, které určuje jeho konstrukci a vzhled, čajový dům je obvykle umístěn v zahradě, která tvoří vstupní partii k samotnému domu, při jejím průchodu po cestičce "rodži" se za hosty symbolicky uzavírá svět všedních starostí. Nezbytnou součástí interiéru čajové místností je ohniště jako symbol života, dále malý vstup, neboť každý návštěvník musí sklonit při vstupu svoji hlavu, odložit svoji výzbroj a vyjádřit tak svoji pokoru. V klasické čajové místnosti by neměla též chybět Tokonama - posvátný výklenek pro umístění uměleckého díla, které může být zdrojem pro následnou konverzaci. Materiály pro stavbu čajového domu jsou vybírány s maximální péčí.
Od dob, kdy v Japonsku začali čaj pěstovat mniši zenových klášterů v oblasti Kyóta do období již zmíněného mistra Sen no Rikyu, se způsob konzumace čaje několikrát proměnil. Asi největší převrat zažil čaj v období Muramachi, kdy se jeho obliba dostala mezi řady samurajů, kteří byli na jedné straně krutými válečníky, ale na straně druhé se také aktivně věnovali umění a poezii.
Samurajové v tehdejší době pořádali společenská setkání, kterými demonstrovali svůj sociální statut a jejichž nedílnou součástí bylo pití čaje. Pití čaje však díky jeho začlenění do všedních společenských radovánek pomalu pozbývalo svoji spirituálnost a stávala se z něj součást zábavy. Známé je například pořádání tzv. Tocha, což byl druh hazardní hry, které se samurajové též účastnili a při níž opět nechybělo pití čaje. Tímto způsobem se však čaj postupně rozšířil mezi všechny třídy, navíc se tím také popularizovalo umění, protože předmětem sázek v Tocha byly obvykle různé umělecké předměty.
Zároveň začali vznikat na okrajích měst, nebo na osamocených místech malé chýše tzv. Tori (poustevny), ve kterých se věnovala přípravě čaje speciální pozornost a péče. Časem se tyto chýše pomalu začali přesouvat na zahrady panských sídel a jejich rozměr se ustálil na rozměru 4,5 tatami. Přesun Tori na vlastní pozemek byl základním bodem zvratu v historii čajových domů.
SEN NO RIKYU
Právě v období, kdy se čajové domy začínají přesouvat na soukromé zahrady, žil i mistr Sen no Rikyu, který čaji zasvětil celý svůj život a který transformoval čajový obřad do podoby avantgardního vyjádření názorově politického aktu na hony vzdáleného ustáleným konvencím. Když pozval do své čajovny svého pána a tehdejšího vojevůdce Toyotomi Hideyoshi, který se musel před vstupem do čajovny zout a odložit svůj meč, dokázal že při výjimečném setkání při příležitosti pití čaje jsou si oba dva sobě rovni. Tím došlo k potlačení jinak přísné společenské hierarchie.
Sen no Rikyu začal s různými inovacemi čajového prostoru. Jednalo se o hledání prostorové minimalizace s ohledem na udržení jedinečné atmosféry. Malý vstup neměl efekt pouze ve vyjádření pokory, ale dokázal rafinovaně navodit dojem velkého prostoru uvnitř.
Jednou z jeho velmi ceněných minimálních čajových místností je Tai-an Myoki-an v Kyotu. Její prostor tvoří pouze dvě tatami a velmi malý vstupu cca 79x72cm. Rikyu se také věnoval vlastní výrobě čajového náčiní, například chawan uhnětl vlastníma rukama a pojednal jej černou barvou, chashaku nebo-li čajovou lžičku vyrobil z bambusu apod. Mnoho z jeho návrhů považujeme dodnes za dokonalé a téměř nepřekonatelné. Ve své době to byl velmi výjimečný vzor komplexního přístupu v čajové kultuře.
ČAJOVÁ KULTURA A ČAJOVÁ ARCHITEKTURA DNES
Čajový obřad si zachovává svou tradici v několika japonských školách čaje, z nichž nejznámější je asi škola Urasenke, kterou založil jeden z potomků Sen No Rikyu a která má dlouholeté zkušenosti ve výchově čajových mistrů až do současnosti. V 19. století se právo učit se čajovému obřadu dostalo i ženám právě díky progresivní síle školy Urasenke. V průběhu 20. století se vykonávání čajových obřadů přesunulo zejména na ženy, které tvoří v současnosti většinu účastníků a zároveň mistrů čajových obřadů. Čajovému obřadu se však v současné době věnuje pouze úzká skupina obyvatel v Japonsku a mnozí o něm nevědí o mnoho víc než my. Lze říct, že v důsledku všech světových událostí ve 20. století a záplavě západní kultury se začal čajový obřad z japonských ostrovů pomalu vytrácet.
Jeho vliv je však patrný nejenom v architektuře a estetice, ale také ve společenské etiketě. V 70. letech vyvstala nová vlna architektů jako jsou Arata Isozaki, Tadao Ando a Terunobu Fujimori, kteří se opět začali architektuře čajových domů věnovat. V současné době je čajový dům pro japonské,architekty stále velkou výzvou. A to především z pohledu minimalizace prostoru.
PRAMENY
Jiří Škabrada, Lidové stavby, Argo, 1999
Maric Macubara - Traditional Japanese architecture and design, Brutus Casa, 2006, str. 063-074
Heino Engel, Measure and construction of the Japanese house, Tuttle publishing, 1985
Arata Isozaki, Tadao Ando, Terunobu Fujimori, The contemporary tea house, Kodansha International, 2007
Soňa, Zdeněk a Michal Thomovi, Příběh čaje, Argo, 2005
Sóšicu Sen, Čadó Japonská cesta čaje, Pragma, 1999
Stacey B. Day, Kijoši Inokuči, Moudrost samurajů, 1998
Kakuzó Okakura, Kniha o čaji, nakladatelství Brody, 1998
H. Byron Earhart, Náboženství Japonska, Prostor, 1998
Mistr Lu Ju, Klasická kniha o čaji, DharmaGaia, 2002
Hirai Kiyosi, The Japanese house than and now, Ichgaya Publications, 1998
Manjóšú, Deset tisíc listů ze starého Japonska, Brody, 2003 - překlad Antonín Líman
0 komentářů
přidat komentář
