KS IV: Architektonické soutěže - Soutěž na Národní knihovnu

7. SOUTĚŽ NA NÁRODNÍ KNIHOVNU

Jan Sapák (z publika): Zeptám se pana Kovačevice, jak to myslel s knihovnou, že se mělo využít té nosné rakety, abychom něco někomu sdělili?

Kovačević: Mediální torturou žurnalistů, 150ti články denně, které by měli psát architekti, tzn. 150 článků denně od architektů, kdyby dostávali 150 a ne 3, tak vám garantuji, že by publikovali každý pátý nebo desátý. A protože se znám se žurnalisty, tak dostali na všechny knihovny maximálně 30-40 článků, a pak museli vyzývat pro další, protože byl hlad po článcích a oni museli oslovovat architekty, kunsthistoriky a další. Takže my jako profese jsme nevyužili této příležitosti.

Sapák: Chtěl jsem slyšet, co jsme tím chtěli dosáhnout. Týden před soutěží nebo když to kulminovalo, tak jsem skončil dlouhodobější rozpravu s panem Ondráčkou v Transparency International, kdy jsem ho postupně seznamoval s instrumenty, jaké architektonické soutěže používají. Debata nepokryla právě instrumenty, které už jsou hotové a které jsou velice spolehlivé, tzn. jak se hlasuje, jak jsou stanoveny jednotlivé procesy za sebou, že musí být výstava, že se hlasuje prakticky výlučně jenom po debatě. A to jsou všechno nástroje, které jsou naprosto neznámé a naprosto odlišné tomu, co se odehrává ve výběrových řízeních veřejných obchodních soutěží. V době, kdy jsem to s určitou pýchou Ondráčkovi sděloval, tak přišel tento případ, který mě de facto nechal s rukama naprosto prázdnýma, protože do té doby jsem byl přesvědčen, že to jde velmi těžko ovlivňovat. Čili co s tím, jak toho veřejného zájmu, který tu sice objektivně je, jak ho využít, když toto právě je zpackaná soutěž?

Kovačević: Teoretik Deyan Sudjić použil výraz Monty Python létající cirkus. Létajícím cirkusem pojmenoval 30 architektů, kteří lítají po celém světě a rozhodují v porotách o hlavních zakázkách, kdo je dostává. Takže když jedna z těchto hvězd přiletí do Prahy a je v porotě, tak si musíme být vědomi faktu, že něco takového funguje, a ne po soutěži, ale ve chvíli, když je soutěž vyhlášena. Mediálně využívat té anomálie, pokud ji považujeme za anomálii, a vysvětlovat, co je na tom špatného. Teď se zjišťuje, že soutěž má nějaké problémy s Úřadem pro ochranu hospodářské soutěže, ale v podstatě to všechno zjistíme potom. Takže teď můžeme psát 5000 článků, ale musíme je psát dopředu, musíme připravovat.

Masák: Ten delikt nemůžete přece zjistit dopředu.

Kovačević: Můžete, pokud víte, že přichází tito lidé, tato porota, v podstatě musíte být připravení, musíte vědět, jak fungují velké soutěže. Rem Koolhaas tráví dny v letadle, přesvědčuje starostu Kyjeva, aby mu zadal soutěž přímo. My si musíme být vědomi tohoto faktu a argumentovat.

Masák: S tím souhlasím, ale ten defekt nastal až v určitou chvíli, a pak na něj můžete reagovat.

Jan Kratochvíl (z publika): Bystřejší pochopili, že v knihovně se děje něco nekalého už na začátku. Společnost nezajímají naše interní záležitosti, které se týkají výběru soutěžících, dodržení podmínek, ale zajímá je přesně to, co ze soutěže vyleze, zajímá je forma, to líbivé, a bylo vidět po soutěži, že se otevřel obrovský prostor právě pro architekty, kteří mohli najednou prostřednictvím médií komunikovat. Nejlíp toho využil architekt Martíšek, který napsal nějaký elaborát. Možnost tady určitě byla a všichni zaspali. Architekti nejsou naučeni komunikovat s veřejností nebo nepoznají konkrétní šanci, kdy mohou něco říct a dokonce ani nejsou schopni se z toho poučit. Média zajímala úplně jiná věc. Architekti nedokázali zareagovat a změnit komunikační nástroje nebo jazyk, kterým komunikovali s médii, která řešila pouze otázku líbí/nelíbí. Podle mě je to vina oboru, že nemá elity, které by ihned po vyhlášení soutěže nebo po oznámení výsledků zareagovaly, napsaly nějaké články.

Hnídková: To je paralela s dalšími profesními komorami, protože kdyby měla Komora svého Davida Ratha, tak se nebudou všichni ptát Zdeňka Lukeše.

Plos: Otázka je, jestli má mít Komora svého Davida Ratha. David Rath je osobnost, která se profiluje jako politik, nikoli jako profesní reprezentant a já si myslím, že Komora by měla být velmi zdrženlivá v případě posuzování estetické kvality stavby. Komora se skutečně držela zpátky kromě jiného proto, že v jejich řadách byli jak zastánci té stavby, tak odpůrci. A který z těch názorů má právo Komora reprezentovat?

Kovačević: Ale tam je základní problém. Veřejnost vůbec nezajímá provoz. My jsme neuměli využít veřejnosti srozumitelného jazyka. Najednou se všechny diskuse strhly kolem líbí/nelíbí, ale málokdo z architektů byl schopný se podívat v globální souvislosti, co je dneska ikonická stavba, jestli Praha potřebuje ikonickou stavbu, jaký mají zájem politici atd. My jsme pořád řešili, jestli je to zakopané pod zemí. To můžeme řešit na odborné úrovni, ale ve vztahu k veřejnosti se musíme pohybovat v jednoduchých formulacích.

Plos: V líbí/nelíbí není vítězů.

Kovačević: Myslím si, že ne. Kdybych vysvětlil, že Bilbao efekt už má problémy, protože turisti už tam nechodí. To jsou argumenty, které jsme mohli jako odborníci používat. Problém je, že většina lidí se vyjadřovala z osobního názoru líbí/nelíbí anebo z osobního poškození, a to je to nejhorší, to poškozuje profesi. Já jsem taky soutěžil, ale ani jednu chvíli mě nenapadlo nějakým způsobem kritizovat soutěž. Viděl jsem, že Honza Kratochvíl na internetu zveřejnil 3 měsíce před soutěží fotku Jana Kaplického, ale i přesto jsem do soutěže šel a chtěl jsem vyjádřit svůj názor.

Plos: Znám celou řadu architektů, kteří měli podobné výhrady a nezúčastnili se. A obávám se, že se to dokonce stalo i některým členům poroty, kteří byli přizváni a rezignovali, protože věděli nebo se obávali, že ta věc je nějakým způsobem monopolovaná. Politici říkají, když nám dáte návrh, který bude mít víc než půl stránky, tak se jím prostě nebudeme zabývat. To znamená přistoupit na absurdní zjednodušování, které je možná mediálně živé, ale do budoucna zničující.

Kovačević: Musím vás opravit. Na Berlage Institutu vás učí, že musíte svůj návrh vysvětlit jednou větou tak, aby to pochopila i vaše babička.

Hnídková: Kdyby architekti mluvili jednou větou, tak by kunsthistorici neměli o čem psát, což by byla škoda. Ale každopádně si myslím, že by bylo fajn, kdyby skutečně existoval v profesní komoře nějaký reprezentant, nechci to zlehčovat osobou Davida Ratha, ale nějaký skutečný tiskový mluvčí, na kterého by se média mohla obracet, protože kdyby taková deklarovaná role byla, tak nemusí vyhledávat jakoby fundované odborníky na každém rohu, ale bude tady skutečně osoba, která je k tomu určená, a bude stanovovat mínění, která nejsou jen subjektivním vjemem nějakého architekta.

Borák: Myslíte, jakože by měl být guru, který by říkal, co je architektura a jak má vypadat.

Hnídková: Guru může být k tomu, ale chtěla bych tiskového mluvčího, protože já si skutečně myslím že spousta novinářů tápe, na koho se v nějaké věci rychle obrátit, a kdyby Komora byla schopna toto pokrýt, tak by se možná předešlo problémům.

Borák: Komora tiskového mluvčího má. Je to Markéta Pražanová. Ale musím říct jednu věc, ve společnosti jsou role, a Komora je samosprávnou institucí s přeneseným výkonem státní správy. Zní to šíleně, ale je to tak a není to instituce, která se může zabývat architekturou. To je prostředí, ve kterém mohou jednotliví architekti tvořit a architekturu musí komentovat kritici. Takže chybí konsolidovaná kritika, osobnosti, které by byly schopny jasně vystoupit a zaujmout pozici k estetice, k souvislostem architektury. Nechybí, jsou tady, ale je jich málo.

Masák: Jestli je jich málo nebo hodně nevíme, ale rozhodně musí architekti vstoupit do hry, nejen kritici a teoretici, architekti musí psát. Bylo to tak v historii, je to tak jinde, měli bychom se k tomu taky dohrabat.

Nasadil: Podle mě měla Národní knihovně předcházet šílená diskuse ohledně jejího umístění a vůbec o koncepci Letné. Jestli tam knihovna má stát, jestli Letná potřebuje Bilbao efekt. Možná měla být soutěž na lokalitu. To, co následovalo potom, byly petice a to už se nedá nazvat diskusí. Takže jsme zaspali ještě předtím.

Borák: Ono se málo ví, že o přípravě soutěže Komora věděla a nabídla své služby a zkušenosti. Vyhlašovatel neměl zájem, měl odborníky, autorizované osoby, připravoval to podle vzoru UIA a říkal, že Komoru nepotřebuje. My jsme bohužel v té době měli takto nastavenou legislativu, to se po tomto zážitku podařilo změnit a už to tak není, ale v té době jsme neměli nejmenší možnosti do procesu přípravy soutěže vstoupit, když naši nabídku vyhlašovatel odmítl.

Kovačević: To byl čas na poplach, to byl moment, kdy se Komora měla ozvat.

Borák: Je těžké bít na poplach, když je věc legální.

Kovačević: To je to základní, legální a morální. Pokud se budeme jako architekti bavit jenom o legálním, tak svou profesi nebudeme reprezentovat dobře, my se musíme bavit o morálním, legální ať řeší právníci.

Masák: Úplně jsme nezaspali. Asi rok jsme se hádali, jak by ta soutěž měla být, prosazovali jsme, aby byla nejdřív soutěž na Letenskou pláň, aby se vůbec objasnila poloha Letenské pláně v Praze, a pak jsme nesouhlasili s umístěním na rohu na Špejchaře. O čem mluvíš jako o morálním, to je pravda. Důvod, proč já jsem odmítl být v porotě je právě tento, já jsem na tu nabídku prostě rezignoval.

---

> pokračování: 8. Medializace