KS IV: Architektonické soutěže - Soutěž jako dialog

4. SOUTĚŽ JAKO DIALOG

Hnídková: Slyšeli jsme faktory, které inspirují architekty, aby vstoupili do soutěže. Ale co inspiruje architekty, aby vstoupili do poroty? Jsou tam taky nějaká kritéria, která účast v porotě podmiňují nebo vylučují?

Hradečný: Já se dostanu hned k odpovědi, protože je to zajímavé a souvisí to s širší otázkou, že soutěže obecně odpovídají stavu společnosti a architektura odpovídá stavu společnosti. Nesmíme si myslet, že architekti do společnosti nepatří. Důležité je, jestli je architekt schopný si připustit, že by měla být jeho zakázka vůbec předmětem kritiky. Kolik z nás je schopno, když mu zavolá nějaký investor, říct, hele to mně nedávejte, je potřeba, aby na to byla soutěž, protože bez mandátu, že ta věc je výsledkem soutěže, je to neprosaditelné. To je strašně důležité ten rozměr určité etiky každého architekta, aby byl schopný sebekriticky říct, jestli si na to troufá a připustit, že architekturu, kterou má rád, tak že ji může posunout dál, když zakázka bude předmětem soutěžení. A osobně tohle považuji za jednu z nejdůležitějších věcí a myslím si, že v tom je mezi architekty velká slabina.

Hnídková: A myslíte si, že by vaše odmítnutí nasměrovalo potenciálního investora k tomu, že by se rozhodl uspořádat soutěž?

Hradečný: Myslím si, že pokud člověk vysvětlí klientovi, že pro něj bude architektonická soutěž znamenat přínos, protože sám jako jedinec mu není schopen garantovat, že sebelíp míněný návrh bude ten nejlepší, že mu vysvětlí, že to bude pro něj mít efekt, tak to nutně musí přinést pozitivní výsledky jemu samotnému v budoucnu, protože tím investora kultivuje.

Koukol: Opravdu si myslíme, že dovedeme přesvědčit investora, že když uspořádá architektonickou soutěž, dostane lepší výsledek, než když zadá práci renomovanému architektovi? Jistotu výsledku nemá, má jen jakousi pravděpodobnost, platí za to složitým procesem, a jde o to, jestli ta pravděpodobnost úspěchu bude vysoká nebo nízká. My se setkáváme s tím, že ji investoři považují za relativně nižší, a proto se do soutěže nepouštějí. Kdybychom je byli schopni přesvědčit, třeba upozorňováním na opakované chyby, že pravděpodobnost je vyšší, tak to zakalkulují jako snížení rizika a do soutěže jdou, ale pokud si to myslet nebudou, tak raději sáhnou po jistotě.

Hradečný: Každý si musí zvážit riziko, do kterého je ochoten jít, ale věřím tomu a mám zkušenost, že klient si to nechá vysvětlit a to souvisí s otázkou, co motivuje člověka jít do poroty. Když je architekt schopný ustoupit ze svého ega a jít do poroty a třeba přesvědčit klienta, že je dobré soutěž udělat, tak prospěje nejen ostatním architektům, ale i sobě do budoucna.

Hnídková: To je hrozně hezký postoj, ale nevím, jestli je to úplně ten správný konec. Přesvědčovat individuálního klienta je možná iluze, a spíš si myslím, že tady by bylo asi potřeba nějakým způsobem posílit veřejné mínění, aby praxe soutěží byla zaběhanější a potom by nebylo potřeba přesvědčovat jednoho člověka. Když udělám příměr, že třeba potřebuji ambulantní zubařský zákrok, taky neobejdu pět ambulancí, abych si srovnala výsledky. Pokud člověk je tlačen nějakými mantinely časovými, finančními, tak spíš reaguje spontánně.

Hradečný: S tím se dá těžko polemizovat, myslím že samozřejmě ten přístup se dá nazvat jako naivní, ale řekl bych, že bez schopnosti přesvědčovat nejen soukromého, ale jakéhokoliv klienta nebo potenciálního zadavatele se ta situace dál nepohne.

Borák: Tady opakovaně zaznívají dva mýty, které jsou jenom mýty, a není to pravda. Ivo tady několikrát řekl, že architektonická soutěž je zdlouhavý, nejistý a drahý proces. Podle mé zkušenosti to není pravda. Proces přípravy soutěžních podmínek je dlouhý. Ale to je proces přípravy jakéhokoliv stavebního programu pro seriózně zadanou zakázku. Ale vlastní proces soutěže, to je několikatýdenní záležitost. A není to ani nic drahého, protože když Komora vyžaduje, aby za všechny ceny a odměny v soutěži byla 1-1,5% investičních nákladů, tak je to méně, než cena jedné studie, a těch elaborátů v nejhůře obeslané soutěži jsem viděl 12 a v nejlépe obeslané soutěži několik set. Není to studie, je to třeba 80% nebo 70%, protože tam chybí interakce s vyhlašovatelem, ale stejně za cenu jedné studie dostat 12 sedmdesátiprocentních studií, to je dobrý byznys.

Koukol: Důležité je nezapomenout, že když probíhá soutěž, neprobíhá dialog, a investorovi dialog s architektem chybí. To je čas, jenž mu utíká. Není jisté, jestli za pár týdnů nebo měsíců bude mít s kým začít dialog a zda bude mít nad čím začít dialog. Proto zvažuje, jestli raději neoslovit renomované studio, renomovaného architekta a nezačít dialog hned.

Plos: Otázka od vás zněla, co architekty vede k účasti v porotě. Já nejsem architekt, ale za sebe musím říct, že to, co mě na tom nejvíce láká je právě dialog a to jednak dialog s profesionály architekty, kteří v neuvěřitelné rychlosti rozpoznávají kvalitu návrhů, ale zároveň, je-li to dobrá porota, jednají se zúčastněným vyhlašovatelem. A v jistém smyslu se dialog rodí tady. Porota, architekti a vyhlašovatel se spolu zabývají návrhy a seznamují se s nimi. Za vůbec nejlepší považuji, když se podaří udělat dvoukolovou soutěž, kdy druhé kolo je uzavřeno debatou s architekty a dokonce je skvělé, když například porota v tomto okamžiku otevře prostor i pro další účastníky, například politiky. Nejlepší výsledky přinesly ty soutěže, kdy debaty se zúčastnilo celé zastupitelstvo nebo alespoň ti, kteří o to měli zájem, protože najednou slyšeli ty argumenty. Ono je těžké rozhodnout o věci, když nejpodstatnější část debaty se odehrála úplně někde jinde a já jsem u toho nebyl. Ale v okamžiku, kdy jsem přítomen té debatě, když slyším argumenty odborníků a zároveň mám možnost reagovat, tak se mnohem snáze ztotožním s výsledkem té soutěže.

Hnídková: A jaká je potom v porotě role závislých porotců, kteří jsou zástupci investora?

Plos: Vést dialog, říct představu, zpřesnit program nebo ho vlastně říct, protože se to často nepodaří do podmínek dát. Můžete stokrát popsat metry čtvereční zadání, a přesto z toho pořád ještě nevyčtete, co vlastně klient chce. Debatou se to všechno otvírá, klient může říct, že toto byla jeho představa.

---

> pokračování: 5. Účast v soutěži jako kritika