Pokračujeme v rozhovoru s Mgr. Antonínem Vítkem

Znovu na téma česká Národní knihovna
- rozhovor s Prof. Daliborem Veselým
- rozhovor s Mgr. Antonínem Vítkem

Knihovna pro 3. tisíciletí
- úvodní slovo
- rozhovor s Mgr. Janem Pačesem, PhD. (1967)
- rozhovor s Mgr. Antonínem Vítkem, CSc. (1940)
- rozhovor s PhDr. Zdeňkem Vašíčkem (1933)
- rozhovor s Prof. Daliborem Veselým (1934)

---

Archiweb v době konání dnes diskutované soutěže architektů oslovil čtyři uživatele knihovny: profesora architektury Dalibora Veselého, knihovního experta Dalibora Vítka, vědce Dalibora Pačese a spisovatele Zdeňka Vašíčka. K rozhovorům s dvěma z těchto představitelů uživatelské veřejnosti (prof. Veselým a D. Vítkem) se vracíme s námětem: Co v současné veřejné debatě diskutováno dostatečně nebylo…
Interview zveřejňujeme s vědomím, že podle některých názorů jsou veškeré polemiky nadbytečné, neboť vítěz soutěže porušil klíčové, závazné podmínky a porota pochybila, když pustila jeho návrh do 1. kola.

---

Podle konceptu druhého kola rozhovorů s uživateli knihovny dovolte první otázku: Které téma jste v diskusi nad soutěží na Národní knihovnu postrádal?
Těch témat bylo více. Především by mě zajímalo, proč se nediskutovalo o faktu, že nikde nebylo zveřejněno samotné zadání soutěže. Proč nebylo zveřejněno na výstavě a dodnes podklady nenajdete ani na webových stránkách Národní knihovny? Na to by ovšem musel odpovědět zadavatel soutěže. Takto je to podle mého názoru špatně. A ještě něco: když si přečtete protokol - a já jsem ho s prominutím přeglobal - nikde není předloženo striktně dodržení zadaných podmínek. Najdete tam jen všeobecné hodnocení. V této souvislosti je zajímavá jedna věc. Poměrně hodně se tu vypichuje energetická spolehlivost řešení návrhu. Jinými slovy, do jaké míry by bylo vnitřní klima knihovny ovlivněno vysazením dodávky energií. Po mém soudu jde o jeden z velice významných parametrů knihovny, zejména co se týče uchovávání historických fondů, resp. vzácných tisků. Ty totiž vyžadují určité kontrolované prostředí: samozřejmě lidé také - knihovníci i čtenáři. Přestože se hodně diskutovalo, zda nebylo chybou projektu umístění archivních fondů do podzemí, kvůli možné vyšší pravděpodobnosti jejich poškození či zničení, například proniknutím spodních vod. Toto bych nezveličoval. Podle mého názoru ale z této podmínky couvla jury proto, že na kantně letenského kopce těch podzemních vod sis nebude až tak moc. Ale pozor: v nadzemních prostorách existují jiná nebezpečí, se srovnatelnou pravděpodobností. Nicméně, abych se vrátil k hodnocení celého projektu: po mém soudu stojíme před čtyřmi klíčovými diskusními aspekty. Prvním je z hlediska využití knihovny nejméně významný, ale z hlediska běžného obyvatele Prahy nejvíce diskutovaný problém, kterým je vnější vzhled. Po mém soudu jako staršího člověka, spíše konzervativní letory bych si představoval, že v tomto domě, tedy vítězném návrhu se ukrývá spíše přírodovědné muzeum zaměřené na mořský život. Kdyby bylo umístěné někde na kraji Prahy, asi bych neměl námitek, ba naopak, bral bych ho všemi deseti. Ale pod chobotnicí si představit knihovnu, to i mě bude trvat hodně dlouho. Navíc samo umístění - jinak pro českou Národní knihovnu velice dobré, čili v kontextu bezprostřední blízkosti historického jádra města, Hradčan, Malé Strany, atd., bude podle mě jako pěst na oko…

Omlouvám se ale toto téma veřejně diskutováno přece bylo - navíc říkáte, že je to téma nejméně důležité.
Souhlasím. Nediskutovalo se příliš o utilitární stránce věci. O využitelnosti. Podkladů k debatě ale ve zprávě poroty moc není. Ukazuje se, že i sama jury nebrala vnitřní dispozici, tak jak ji vítěz navrhuje, stoprocentně jako správnou. Dokonce šla tak daleko, že, jak píše ve svém hodnocení, bude nutno přidat jedno celé podlaží. Tyto výhrady k vnitřnímu uspořádání budovy měla porota ovšem víceméně ke všem finalistům. Přičemž možná nejlepší řešení z hlediska využití měl bronzový projekt (HŠH - pozn. red.). Připouštím, že soutěž byla architektonická, tedy zabývala se více ztvárněním budovy než vytvořením superdifinitivních provozních střev. V této souvislosti fakt přesunu skladů komplet pod povrch země já osobně považuji za spíš plus projektu. I když to bylo zpochybňováno právě kvůli tomu, že šlo o závaznou podmínku…

Dovolte odbočku: jak vy osobně hodnotíte fakt, že tato soutěžní podmínka byla podmínkou - pro všechny soutěžící architekty závaznou? Přitom vítězný návrh, ani některé jiné návrhy, nebyly z tohoto důvodu vyřazen ze soutěžení? Údajně se mnozí soutěžící dotazovali - písemně - vypisovatele a ten je - opět písemně - přesvědčil, že toto je podmínka "conditio sine qua non"… Otázku, kolem které se točí mimochodem právní spor některých soutěžících, České komory architektů a vypisovatele, kladu s ohledem na širší souvislosti, resp. s ohledem na tak často v české kotlině diskutovaný problém právního vědomí v nové demokratické společnosti.
Můj názor je rozporuplný. Z hlediska korektnosti bych se postavil za názor, že "když jsou jednou pravidla dána, musí se stůj co stůj dodržet". Pokud jsou špatná, regulérně je zruš - to znamená i soutěž - a vytvoř nová a pak soutěž znova. Ale to by znamenalo zdržení, zvýšení nákladů, atd., atd. Takže, když se zjistilo, že nějaká podmínka je v podstatně nesmyslná, pravidla se musela měnit za pochodu, Ale má to samozřejmě negativní dopad na hodnocení soutěže jako takové.

Vraťme se k vašim třem aspektům.
Jde o technologické vybavení. Ve veřejné diskusi se autor - vítěz oháněl tím, že v jeho projektu se počítá s plnou automatizací výběru a vracení knih do skladu. Což ale, mezi námi, není žádným velkým plusem tohoto konkrétního projektu. Proč? Protože takovéto vybavení v moderní knihovně prostě být MUSÍ. Připomenu Szechenyho knihovnu v Budapešti, tedy maďarskou Národní knihovnu, která takový systém používala už někdy v 80. letech!

A aspekt čtvrtý, o kterém se moc veřejně nediskutuje?
Na čtvrtém, ale nikoli posledním místě jsou peníze. Nejsem ani architekt, ani stavitel, ale podle toho, jak vítěz popisuje způsob realizace stavby, nejsem si jist, zda z těch osmi finálních návrhů nepůjde o nejdražší realizaci. Dodám, že tyto mé výhrady se nemusí ztotožňovat s postojem mého zaměstnavatele, tedy Knihovny Akademie věd.

Děkuji. Než se vás zeptám, jakou knížku v současnosti máte rozečtenou - stejně jsem se ptal v prvním kole rozhovorů, dovolte ještě jednu otázku: kdyby nová budova měla odrážet onu veřejnou diskusi, o které se nepřímo bavíme, co by měla zrcadlit? Resp., kterou charakteristiku národní povahy v debatě obsažené? Co by měla především zdůraznit?
Takže popořádku: čtu životopis MacArthura, velitele Tichomořských vojsk.

Co vás na té knize zaujalo?
Zejména jeho postoje v korejské válce. A nakonec jeho neslavný odchod z politických důvodů. Tehdy, jak víme, byl jestřábem, který by neváhal použít proti Číně atomovou zbraň, když se Čína začala míchat do korejského konfliktu.

???
Prostě mě zaujalo, že ti politici rozhodli asi správně. Protože, jinak bychom tu asi ani vy ani já nebyli. Protože by byla 3. světová válka…
Ale zpět k vaší druhé otázce: Asi - jako všude - při všech debatách, které se vedou k důležitým i malicherným problémům, existují dva téměř nesmiřitelné tábory, s výjimkou několika jedinců, kteří se snaží o věci uvažovat racionálně. Ale naprosté většina lidí je toto téma šumafuk a jsou rádi, když jim nezdražili pivo.
Většina uživatelů si asi myslí: proboha, jak objekt vypadá, je úplně jedno. Hlavně, když bude dobře fungovat a seženou se na stavbu prachy.

Čím to je, že uživatelská veřejnost prakticky nediskutuje? Kromě spisovatelů Vaculíka a Klímy?
Protože se nejedná o podstatném. Jim je jedno, jestli provoz funguje v takovéto příšeře aneb o jde o klasický model z betonu, dostatečně ošklivý…

Pardon, ale nestojí snad česká společnost před zbudováním symbolu nové státnosti? Od listopadu 89 jsme vlastně dům jako národní monument nepostavili… Nezaslouží si snad česká kultura knihovnu jednak krásnou a jednak plně funkční?
Ale uvědomte si jednu věc. Co je krásné? Na to napsal tuším Asimov povídku: do počítače kdosi nacpal všechny ukázky krásy, aby vyextrahoval absolutní pojem krásy. A co vypadlo? Absolutně dokonalá, hladká, bílá koule…. Mluvíte o monumentu. Ale uživatele zajímá hlavně, jestli dostane nebo nedostane svou knížku včas. Osobně jsem rovněž zastáncem především funkčnosti objektu. A až na druhém místo bych řadil vzhled.

Mělo by tedy tvarosloví české Národní knihovny podle vašeho soudu něco charakterizovat?
Kromě literárního obsahu možná skutečně cosi přesaženého. Asi něco, co by zobrazovalo kontinuitu českého národa a kontinuitu jeho kulturních tradic. A to mi tady chybí: jenže, to bych se zase vracel k tvaru chobotnice… Mimochodem, podívejte na vztahy klíčových staveb v centru z tohoto pohledu: Klementinum, Hrad a v tomto okamžiku nový komplex. Tyto tři elementy tvoří rovnoramenný trojúhelník. A ve třetím bodě má náhle stát něco absolutně jiného? Někdo, třeba vy, byste ovšemže mohl namítnout: Právě takhle má třetí hrot trojúhelníku vypadat! Ale podle mě by tu měl stát objekt, který tento trojúhelník nějak spojí…

Skutečně poslední otázka: Do které knihovny jste chodil během studií a co vám v knihovních službách vyhovovalo či nevyhovovalo?
Chodil jsem do Klementina ale také do Městské lidové, jak se říkalo, pokud mi nestačila knihovna přímo na fakultě. Dlouho jsem také chodil do Technické knihovny. Samozřejmě, že mi v těch 50. a 60. letech hlavně nevyhovovalo dlouhé čekání, než se člověk dostal ke knížce, kterou si chtěl vypůjčit. Fungování Národní knihovny mi vyhovovalo méně než její umístění. Knihovna se nacházela se ve středu města a z Albertova z fakulty se sem dalo dojet tramvají nebo dojít snadno pěšky. Když už jsem pak dělal v Dejvicích na Ústavu organické chemie a biochemie - tehdy jsem bydlel na Vinohradech - vozil jsem se třiadvacítkou, která jezdila po nábřeží a přes Mánesův most a dál, takže když jsem se vracel z práce, mohl jsem se snadno zastavit u Rudolfina a došlapat do Klementina přečíst si nové číslo Missiles and Rockets. To byl americký odborný časopis, který se zabývá raketovou technikou a kosmonautikou, která mě vždycky zajímala, a pak jsem pokračoval dál domů na večeři.

Děkuji za rozhovor.
Jiří Horský

---

Antonín Vítek, *1940, Praha. Vystudoval organickou chemii na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy. Pracoval jako vědecký pracovník v Ústavu organické chemie a biochemie ČSAV, později jako vedoucí oddělení automatizace v Základní knihovně-ÚVI ČSAV. Nyní v Knihovně AV ČR, v.v.i. pracuje jako poradce pro otázky IT (=informační technologie). Je také publicistou v oblasti výzkumu vesmíru, především pilotované kosmonautiky.