Do not follow this link, or your host will be blocked from this site. This is a spider trap.
PŘIHLÁSIT SE  (trvale)
Uživatel:
Heslo:
Zapomněli jste heslo?
Registrace nového čtenáře
archiweb

HLEDEJ v sekci     
Tři letošní výročí české architektury 19. století

V červenci 2017 si připomínáme sté výročí úmrtí architekta, profesora České vysoké školy technické Josefa Schulze (11. 4. 1840 se narodil v Praze - 15. 7. 1917 zemřel ve Špindlerově Mlýně). V roce 2017 jsme si mohli připomenout dvousté výročí narození Josefa Niklase (11. března 1817 se narodil ve Volyni), a připomeneme si 140. výročí jeho úmrtí (10. října 1877 zemřel v Praze), prvního profesora architektury na české vysoké škole technické, a Schulzova předchůdce na tomto učitelském místě.

Josef Niklas
vyškolený na pražském polytechnickém ústavu (absolvoval 1836), pracoval po jistou dobu u pražského stavitele Frenzela, přesvědčeného tvůrce stavitelského biedermaieru staveb doby předbřeznové (např. s podílem na architektonické podobě Vítězné třídy na Újezdě v rámci kvarteta Kaura-Frenzel-Wolf-Tredrovský). Poté se Niklas věnoval dráze architekta i stavitele, až roku 1849 přišel na pražský polytechnický ústav jako asistent Bernarda Gruebera, též vyučoval kreslení na české reálce; roku 1864 byl jmenován profesorem pozemního stavitelství na české větvi oboujazyčné (utrakvistické) pražské techniky. Po rozdělení vysoké školy na českou a německou (1869) se stal profesorem pozemního stavitelství na české vysoké škole technické, kde vyškolil řadu příslušníků generace Národního divadla; v letech 1871-1873 byl jeho asistentem Antonín Wiehl. Počátkem studijního roku 1877/1878 se roznemohl a záhy zemřel. Na jeho místo jako zastupující profesor byl povolán Josef Schulz.
Jak jeho díla ukazují, Niklas vycházel z biedermaieru a pokračoval v raném historismu obohaceném některými exotickými vlivy. Asi jeho nejvýznamnější dílo (ve spolupráci s Ignácem Ullmannem) je Španělská synagoga v Praze z roku 1868, vyznačující se maurskou inspirací, největší bylo určitě dřevěné Novoměstské divadlo za Koňskou branou z roku 1858. Z významnějších staveb jmenujme ještě radnici v Netolicích (1869), nové proboštství na Vyšehradě, zámky ve Vráži a Jetřichovicích; podle Niklasova návrhu vznikla rovněž řada uměleckořemeslných návrhů a drobnějších architektonických děl.

Josef Schulz
po reálce a základním studiu na pražské polytechnice (1857-1861) pokračoval na vídeňské akademii u profesorů Siccardsburga a van der Nülla (1861-1865). Vrátil se do Prahy na asistentské místo na polytechnice u svého předchůdce z vídeňské Akademie Josefa Zítka. V roce 1868 nastoupil dvouletou studijní cestu do Itálie a po návratu z ní po několik let projektoval samostatně. Možná i v souvislosti s hospodářskou recesí po krachu na vídeňské burze r. 1873 přijal v roce 1874 místo učitele kreslení na zlatnické škole v Praze. Po náhlém onemocnění a odchodu Josefa Niklase na počátku studijního roku 1877/1878 byl Schulz na základě doporučení z konkursu na profesuru pozemního stavitelství (1871) o přednosti, až se bude vypisovat konkurs na profesuru architektury, vyzván k suplování a převzetí výuky architektury. V následujícím roce byl pak jmenován profesorem české vysoké školy technické a na tomto místě setrval až do odchodu na odpočinek roku 1911. Za téměř tři a půl desetiletí jeho učitelské dráhy se u Schulze vyškolila řada architektů v širokém názorovém a tvůrčím rozpětí od takových, kteří ve své tvorbě pokračovali zaběhnutým seriozním směrem pro široké vrstvy konzumentů tradicionálního vkusu až po významné osobnosti moderny i funkcionalismu. Studovali u něj pozdější profesoři Rudolf Kříženecký a Antonín Balšánek, průkopník kinematografie a dokumentární fotografie Jan Kříženecký, ale též, pravda, později, jeden z autorů Veletržního paláce Oldřich Tyl nebo Ladislav Machoň.
Rozsah architektonického díla Josefa Schulze je obdivuhodný, protože po většinu svého tvůrčího období zároveň vyučoval, redigoval, psal, věnoval se teoretickým otázkám. Byl velmi aktivní ve Spolku architektův a inženýrů království Českého, po řadu let redigoval spolkové Zprávy, účastnil se práce různých oficiálních i pracovních grémií, na spolkové půdě přednášel. Spolu s Josefem Zítkem byl po dokončení Rudolfina vyznamenán Řádem Františka Josefa a s ukončením učitelské dráhy byl jmenován dvorním radou. Po odchodu na odpočinek roku 1911 zůstával Josef Schulz nadále činný v České akademii a ve správním výboru Uměleckoprůmyslového muzea.
Do povodní roku 2002 dávala Schulzova pozůstalost v archivu architektury a stavitelství NTM impozantní obraz o jeho díle, zčásti i o jeho životě. Je uznáván za druhého nejvýznamnějšího architekta generace Národního divadla po Josefu Zítkovi; na druhou stranu mu bývá vytýkán akademismus, pedanterie a jistá dávka dogmatismu. Nelze mu v žádném případě upřít všestrannost a na rozdíl od dalších výkonných a nadaných tvůrců též zásluhy o výchovu nejméně dvou dalších generací českých architektů. Ve svých dílech využíval nápaditých půdorysných řešení v duchu nejnovějších poznatků (možná i za jistého vlivu Zítkova), a dokázal navrhnout monumentální budovy, jejichž okolí teprve muselo „dorůst“ jejich měřítku v budoucnosti. Právě ze Schulzovy ruky pocházejí návrhy dvou významných a specializovaných muzejních budov v Praze – Národního a Uměleckoprůmyslového muzea.
Byť Josef Schulz obdržel v Praze stavitelskou koncesi s prominutím zkoušky, této koncese nevyužil, působil i v době samostatné práce jako projektant, nikoli dodavatel stavebních prací. Navrhoval v širokém rozpětí typů i velikostí staveb a jejich částí či doplňků, a to jak pro konkrétní stavby, tak do nejrůznějších soutěží, a krom toho si kopíroval díla jiných autorů. Na svých stavbách se nebál užívat moderních technik a materiálů, zejména železných konstrukcí pro vylehčení stavebního tělesa. Ani využití betonu se nevyhýbal, zejména při zakládání budov.
Dílo Josefa Schulze zahrnuje divadla, koncertní a výstavní síně, muzea, paláce, zámky, romantické zahrady, činžovní domy, individuální obytné stavby (vily), rodová pohřebiště, vše do posledního detailu. Kromě novostaveb se věnoval i rekonstrukcím zámků, historických paláců a kostelů. V převážné většině Schulzovy stavby nesou slohové znaky vědecky propracované novorenesance, na sklonku tvůrčí dráhy však navrhl i dva novogotické kostely; v rekonstrukcích upravoval i barokní nebo rokokové stavby. Specifické místo v jeho díle zaujímá dostavba a obnova zámku, spíše hrádku ve Stránově na ostrohu nad údolím Jizery pod Mladou Boleslaví. Z hlediska památkové péče v pojetí počátku 21. století jeho rekonstrukce nepatří k nejšetrnějším, místo konzervační metody s uchováním co nejvyšší vypovídací hodnoty díla vycházel vstříc požadavkům stavebníka, vyhovění dobovým estetickým kritériím a nárokům na restaurování památek.
Josef Schulz zemřel 15. července 1917, čtvrt roku po dovršení 77 let svého věku, při letním pobytu ve Špindlerově Mlýně, pohřben je na Vyšehradském hřbitově.
Zdroj: PhDr. Jindřich Noll
Vložil: Petr Šmídek, 15.07.17 08:00
Návštěvnost: 43417 čtenářů
Sdílet: 
Poslat odkaz na tuto stránku e-mailem
Vaše jméno Vaše emailová adresa
Váš vzkaz
Na tyto adresy (oddělte čárkou)   
Související články
Související architekti
Komentáře
Předmět Autor Datum
show all comments add comment
Burza práce
Aktuálně
Kalendář akcí
arrow
Červenec 2017
arrow
Denní zprávy
e-SHOP
BLOG - poslední články
Poslední komentáře
BLOG - poslední komentáře
TOPlist © archiweb.cz 1997-2017
Všechny materiály zveřejněné na těchto www stránkách podléhají autorskému zákonu (č.121/2000 Sb.). Publikování nebo šíření obsahu je bez písemného souhlasu provozovatele zakázáno.
archiweb.cz využívá agenturní zpravodajství ČTK, která si vyhrazuje veškerá práva. Publikování nebo další šíření obsahu ze zdrojů ČTK je výslovně zakázáno bez předchozího písemného souhlasu ČTK.