 |
—— Rok znamenající počátek samostatnosti České a Slovenské republiky po jejich rozdělení – skutečnost, kterou si většina lidí předtím neuměla reálně představit, významná historická událost našich dějin, která proběhla poměrně rychle a klidně, stav který dnes vnímáme už jako samozřejmý a přirozený.
Vnímal jsem tenkrát rozdílné nálady lidí - na jedné straně velká euforie a velká očekávání na Slovensku, na druhé straně rozpaky a trochu lítost z přetrženého svazku v Čechách.
Moje generace se ocitla v situaci, která byla zcela nová, jiná než měly ty předchozí i ty budoucí. Vystudovali jsme a začínali pracovat. Starý systém padl, nový teprve vznikal. Nemohli jsme počítat s tím, že se o nás někdo postará, již neexistovali novomanželské půjčky a ještě nebyly běžné bankovní úvěry a hypotéky, museli jsme se každý o sebe nějak postarat. Otevíraly se nám hranice a možnosti svobodného podnikání, netušili jsme, jaká úskalí to také přinese, jak velkých úspěchů můžeme dosáhnout.
Vzpomenete si, kterou architektonickou otázku jste považoval v té době za důležitou, případně jakou otázku vám kladla vaše diplomová práce?
—— Díky společenským změnám po roce 1989 přišli na školu učit noví lidé, mezi nimi zkušení architekti z nově vzniklých soukromých architektonických ateliérů. Měli jsme už během studia možnost v nich pracovat (dnes běžná / povinná praxe) na opravdových velkých projektech. Byl to hlavně krok do reálného světa s reálnými klienty, úředníky, stavbou a reálnými problémy.
Mimo jiné vzpomínám na situaci při obhajobě diplomové práce, kdy došlo k názorovému střetu „nových“ a „starých“ pedagogů nad posuzováním studentského projektu. V komisi byli tehdy profesor Emil Hlaváček, odborník na průmyslové stavby a Martin Kubelík z vídeňské university, specialista na renesanční architekturu. Spolužák obhajoval diplomový projekt kostela, navržený v atelieru pod vedením architekta Vladimíra Krátkého v jednoduchém minimalistickém stylu se štíhlou hranatou věží, oponentem projektu pak byl architekt Michal Sborwitz. Pro Hlaváčka bylo samotné téma projektu problémemem, Kubelík zase přirovnával kostel k hasičárně a došlo k ostrému názorovému střetu mezi komisí a ostatními. Výsledkem bylo špatné hodnocení projektu a spolužák málem neprošel. K podobným situacím došlo i u jiných komisí, kde obhajovali své projekty studenti z ateliérů Šrámkové, Lábuse, Pleskota, Šika a dalších. Jako studenti na prahu začínajících kariér jsme to vnímali jako jakési pokračování nebo důsledek porevolučních změn, nástup nové generace podpořený euforií z otevřených možností a jako potvrzení nástupu nových stylů v naší architektuře – neofunkcionalismu, dekonstruktivismu a minimalismu.
Ovlivnil některý z učitelů významněji váš náhled na obor?
—— Nejvíce vzpomínám na architekta Václava Dvořáka, u kterého jsme spolu s dalšími spolužáky zažili ještě během školy první skutečnou práci v jeho soukromém ateliéru, první byť menší realizace, kontakt s klienty a se stavbou, první honoráře. Dalším je architekt Vladimír Krátký, který vedl mou diplomovou práci a který mne následně po skončení školy přivedl do atelieru Omicron-K Martina Kotíka, což pro mě tehdy představovalo jakousi nástavbu studia architektury, svět opravdové velké architektury a dodnes jsem vděčný za zkušeností, které jsem tam získal.
Uvažujete-li o škole architektury „budoucnosti“, jaký rys by měla (pře)nést ze školy, do které jste chodil?
—— Jen podle postřehů ze spolupráce s nynějšími studenty nebo absolventy postrádám u nich schopnosti koncepční tvorby. Myslím, že by škola měla vést studenty k větší pokoře k prostředí, ve kterém tvoří a zároveň se více věnovat schopnosti studentů vést komunikaci a přesvědčivě prezentovat svou práci.
