 |
—— Takhle jsem se ptal několikrát sám sebe. Vybavuji si jenom vír dojmů, ale těžko bych jmenoval „společenské téma“. Do roku 1989 jsou moje vzpomínky mnohem přesnější – na tu dobu, kdy už se to doopravdy nedalo vydržet. Pak mám mezeru, úlevnou mezeru, a společenské dění jsem začal zase hodně prožívat zhruba od dělení státu. Předtím si matně vybavím debaty o lustracích, způsobu privatizace, uvolnění cen. Když jsem se před časem podíval do několika výtisků Informačního servisu a prvních Respektů, přišlo mi to marginální. Ale to je, myslím, samozřejmé a není to nutně chyba tehdejšího psaní. Stejně je to se mnou; přiznávám si svoji tehdejší naivitu v mnoha věcech a nevyčítám si ji. Mimochodem zpětně viděná vlastní neschopnost rozpoznat, co bylo v dění tehdy podstatné a pro dnešek určující, mi pomáhá v jedné věci: zdrženlivěji hodnotím „slepotu“ některých intelektuálů před a po druhé světové válce. S tím souvisí ještě jedna nepříjemná vzpomínka. V létě 1991 probíhala válka v Chorvatsku a následovaly ještě horší věci v Bosně. Není to daleko odsud a jsou to země, se kterými máme kus společné historie. Přesto mi připadalo, že to většinu lidí nezajímá, zato jsme se tady zabývali vlastními politickými pseudotématy.
Pokud ve své úvodní otázce netrváte právě na roce 1990, ale můžeme to o rok dva posunout, pak právě tohle je téma, které si vybavuji. Jenom ho nemohu nazvat společenským.
Vzpomenete si, kterou architektonickou otázku jste považoval v té době za důležitou, případně jakou otázku vám kladla vaše diplomová práce?
—— Nemyslím, že bych se to tehdy snažil explicitně formulovat. Zažil jsem výše zmíněnou úlevu, která se promítla do našich studií alespoň v závěru, na poslední dva roky. Do roku 1989 mi architektonické pokusy, vlastní i ostatních, připadaly rozpačité, nezakotvené. Ze všech prací si teď vybavím jedinou, která se mi líbila. Zlatá škola architektury byla pro mne v této situaci zjevením a nadějí.
Po otevření fakulty architektům zvenčí byla škola nabitá energií. Různé názory si nepřekážely, ale spontánně se na té pozitivní energii podílely. Najednou mělo smysl se ptát, co a s kým chci dělat. Zajímala mě „věcnost“ v architektuře, stavební kultura a to, jakým způsobem, do jaké míry a zda vůbec je možné navázat na výkony československé moderní architektury – záměrně to neomezuji na architekturu předválečnou nebo funkcionalistickou. Tedy to, co předtím na škole chybělo. Švýcarskou architekturu, Katalánce a Portugalce, Rema Koolhaase jsem v roce 1990 znal pochopitelně převážně z časopisů. V tom jsem se nelišil od velké skupiny studentů, vlastně nejen studentů, s podobnými preferencemi.
Jako diplom jsem zpracovával Letní dům Jednoty bratrské, dům na venkově ve starém jabloňovém sadu, navazující na strohou prvorepublikovou budovu sboru. Z podstaty věci nové téma. Mohl jsem si na něm ověřovat to, co mne zajímalo – viz výše.
Ovlivnil některý z učitelů významněji váš náhled na obor?
—— Byli pro mne důležití architekti ze Zlaté školy, paní Šrámková, Tomáš Brix... Bylo skvělé, že jsme je mohli na škole porovnávat s Miroslavem Šikem. Byl pro mne důležitý Vladimír Šlapeta – přestože nevedl ateliér, přinesl do školy povědomí o širším středoevropském kontextu naší architektury. Podstatná pro mne nebyla jednotlivá jména, spíš celkový esprit, uvolněná tvorba, debaty a přednášky. Jsem vděčný za ty necelé dva roky, co jsem si to na škole zažil. První polovinu devadesátých let v Praze mám spojenou s otevřeností a tvůrčí energií; to se netýká jenom architektury.
Uvažujete-li o škole architektury „budoucnosti“, jaký rys by měla (pře)nést ze školy, do které jste chodil?
—— Neuvažuji o škole budoucnosti, ale o škole přítomnosti. Dobrá škola nemusí vzniknout shromážděním skvělých architektů. Mnohem důležitější je aktuální stav společnosti. To umožnilo, aby naše Fakulta byla v devadesátých letech přínosná. Podobnou zkušenost s proměnou škol architektury po politických změnách mají, myslím, ve Španělsku a Portugalsku. Impulsem pro vznik mimořádně dobré školy samozřejmě nemusí být jenom velká společenská změna. V Curychu vznikala kvalita postupně soustředěnou prací dvou, dnes už tří generací architektů a potkala se s kulturním usilováním německy mluvícího Švýcarska.
Škola jako každá jiná instituce má po převratných změnách tendenci ke zklidnění, až nezdravému. Pak jde o to, zda se podaří uvolněná pozitivní energie ve škole udržet a do jaké míry se z ní vyvine obecně přijímaná, každodenní „kvalita stavění“. Je to méně nápadná, zato těžší práce. Tady mohou osobnosti sehrát pozitivní roli, ale skutečně nestačí, aby se na škole dvakrát za semestr objevila mezinárodní hvězda. To je sice dobré, ale výborná škola z toho nevznikne. Nevztahujte to na pražskou fakultu, ale na evropské školy architektury obecně.
Z toho, co jsem zažil v závěru svých studií, bych se snažil do každé další školy architektury přinést otevřenost, pozitivní energii a přidal bych soustředěnou práci a poctivé myšlení. To je jistě velmi obecné. Z konkrétních věcí uvedu důležitost povědomí studentů o společenské situaci, ve které se nacházejí a ve které budou později tvořit. Bez kritické reflexe společnosti, pro niž něco navrhujete, je podle mne univerzitní studium (nejen architektury) neúplné.
