 |
—— Řekla bych, že to nebyl samozřejmě jen rok 68, ale i před tím doba rychle spěla k celkovému uvolnění a ke změnám. Už o prázdninách roku 67 jsme mohli vyjet na stáž, zprostředkovanou přes studentskou organizaci, kterou tenkrát vydupal ze země student architektury Franta Sedláček; sice asi ne sám, ale už si nepamatuji s kým ještě. Pracovala jsem v Německu a potom jsme se sešli se spolužáky v Paříži a jeli se podívat na stavby Le Corbusiera a na současnou architekturu do Francie a Itálie. Bylo to úžasné. Mohli jsme vyjet do světa!
Na jaře 68, mimo jasnou atmosféru pražského jara, kterou, kdo nezažil, tomu se to stejně moc popsat nedá, jsem dodělávala poslední zápočty, zkoušky a diplomku u arch. Cubra a ateliérového vedoucího arch. Jiřího Štursy. Obhájila jsem diplom, abych se stala – i n ž e n á r architekt; tak to mám oficiálně zapsané, takže jsem asi jediný inženár na světě a podle toho to vypadá; asi to bylo předznamenání. Stejně mám pořád pochybnosti, jak je to se ženskými ve světové vrcholové architektuře, kolik jich opravdu uspělo, samotných, ne jako partnerek. Asi se to dá pořád spočítat na prstech jedné ruky.
Hned po diplomu jsem zase odjela s Jiřím Suchomelem na pracovní stáž na katedru architektury prof. Gottfrieda Bohma do Cách.
Takže jsem v srpnu v době okupace nebyla v Praze, ale zato jsem zoufale seděla v Cáchách u rádia a u telefonu. Pokud si vzpomínám, spojení bylo komplikované a první telefon s rodiči jsme celých pět minut beze slova probrečeli. Ten zážitek nikdy nezapomenu. Byli jsme v tu dobu hladoví po nových možnostech. Možná že právě když něco nemůžete, o to víc to chcete, o to víc se o to perete.
Byla to doba, kdy jsme si mysleli, že jsme mladí, chytří a úžasní a že všechno bude ještě úžasnější, že na nás všechno čeká, jen to chytit za pačesy.
Ale všechno bylo brzy samozřejmě jinak.
Vzpomenete si, kterou architektonickou otázku jste považovala v té době za důležitou, případně jakou otázku vám kladla vaše diplomová práce?
—— Naše škola architektury byla tenkrát ještě ve staré budově v Zikovce, kde je dnes rektorát ČVUT, vlastně v nejstarší budově, takže duch minulých století tam jen fičel, ale možná právě ten kontrast nás provokoval, že jsme se snažili, seč jsme mohli, získávat přehled o dění v současné světové architektuře; nebylo to ale vůbec jednoduché. Nejen že nebyl internet, kdy si člověk jen tak klikne a všechno krásně vypadne, ale získat nějaký časopis nebo knihu bylo strašně obtížné a získat informace o novinkách, například o skupině architektů z Archigramu, o architektech Buckminsteru Fullerovi, Yonovi Friedmanovi a mnoha dalších, bylo jako vyhrát v loterii.
Na diplomku jsem dělala divadlo do Mostu, takže jsem se hlavně zajímala o struktury, protože moje představa divadla byla v souladu s tehdejšími trendy. Pokud možno úplně všechno jednoduché, čisté, variabilní, jeviště, hlediště, všechno otočné a vysouvací, posouvací, ze stropu i z podlahy, aby to mohlo být kukátko i volný prostor, kde se sedí na zemi a herci se pohybují mezi diváky. Takový pohyblivý rastr. Jistě to souviselo i s dobou uvolnění, kterou jsme prožívali, s dobou pražského jara, kdy se objevila spousta divadel malých a nových forem, avantgardních představení, nová vlna českých filmů. Bylo tolik nových kulturních impulsů, že se to nedalo ani stihnout. Vždy mě zajímalo všechno možné, víc, než je zdrávo, protože potom člověk neumí nic pořádně, ale s tím se nedá nic dělat, já to tak mám nastavené…
Oponenta mé diplomové práci tehdy dělal architekt Karel Prager a bylo pro mě příjemným šokem, že mě po skončení školy pozval pracovat do svého ateliéru. Možná to bylo kvůli strukturám, čert ví, neměla jsem pocit, že bych byla nějak zvlášť úžasná. Ale já jsem měla úplně jiné plány. Vzhledem k tomu, že jsem architekturu končila ve 23 letech, zdálo se mi, že si ještě zasloužím chodit do školy, a protože také spousta mých spolužáků jako Jiří Suchomel, Dalibor Vokáč, Emil Přikryl nebo Václav Králíček pokračovali ve studiu na AVU, přešla jsem na VŠUP do speciálního ateliéru profesora Josefa Svobody a současně jsem asi dva roky pracovala v právě se zakládajícím Sialu. A tam diskuse o architektuře a porovnávání a hodnocení – a často to bylo velmi tvrdé hodnocení – nebraly konce. Od rána do noci, u snídaně u večeře, u vody i na lyžích.
Ovlivnil některý z učitelů významněji váš náhled na obor?
—— Přestože např. profesor Cubr byl nesporně velká osobnost a určitě byl pro mě důležitý a doktorka Benešová, kterou jsem znala ze Hřebenek, kde bydlela, byl vztah studentů a profesorů vzhledem k počtu studentů na ČVUT trochu jiný, než jak jsem měla možnost poznat na VŠUP. Prof. Josef Svoboda, světový scénograf, měl jen několik studentů, které všechny znal a měl na každého dost času, pokud jsme ovšem stihli přijít ráno mezi 8 a 11 hodinou do školy, protože potom už odcházel do divadla. Čímž nám vymezil řád a ukázal pevný osobní pracovní řád. Určitě bylo obrovskou inspirací, že jsme mohli sledovat jeho práci, jeho nepřetržitý tok myšlenek nejen většinou samozřejmě vůbec nesouvisela se scénografií… Jednou to byl laser, který vymručel ze Siemensu na Kouzelnou flétnu v Mnichově, potom vyprávěl, jak nabíjí rozprášené kapky vody na jevišti, které jsou buď plus nebo mínus, tak aby vytvořily oponu z mlhy, která zmizí, když je potřeba. Napadlo ho udělat zrcadlo z fólie jako vývěvu, takže se obraz podle potřeby změní, ve Faustovi řešil problém udržet hedvábnou nebo jakou spirálu, aby visela rovně, než na konci shoří... Prostě nám předváděl, že se nikdy nevzdá a že jeho nadšení pro práci je nekonečné. Nebo když vytvářel prostor vlastně už jenom světlem, pracoval se světelnou prostupností, se světelnou iluzí, jak mi kdysi poradil: Pokuste se chytit světlo, snažte se ho pochopit a dejte mu program! To se mi asi v mé diplomové práci v lednu 1973 nepodařilo, ale zato to byla realizace Moliérova Amfitryona v Národním divadle s režisérem Miroslavem Macháčkem a hercem Josefem Kemrem, který mi přinesl na premiéru kytičku… Opravdu nevím, co všechno o Svobodovi je a není pravda, ale jako umělec byl geniální a nadčasový. Když každá nová inscenace nesla novou výbornou myšlenku, nikdy nic neudělal stejně, ačkoliv by klidně mohl čerpat jen ze zkušeností... Stalo se mi, že jsem potkala v Americe studenty, kteří na mě zírali, když zjistili, že jsem mohla vidět Svobodu ve škole každý den, protože oni jeli na jednu jeho přenášku 400 km. To je ten impuls, který může nejen profesor, ale kdokoliv, s kým se člověk setká, předat svým žákům, posedlost prací, nespokojenost s výsledkem, protože je úplně jedno, jak daleko nové technologie postoupí a jak převratné jsou. Důležité je zaujetí. A je jedno, zda jde o výtvarné umění, scénografii, sklo, architekturu nebo jinou tvůrčí činnost.
Stejné to bylo v Liberci v Sialu s Karlem Hubáčkem a s Mírou Masákem, stejná důvěra k začínajícím architektům, stejné zaujetí, které uměli předat dál, oba byli ovšem úžasní i v pevnosti svých postojů, a proto asi uměli vychovat celou další generaci, jako je John Eisler a dnešní profesoři jako Emil Přikryl, Martin Rajniš, Jiří Suchomel a Zdeněk Zavřel.
Mimochodem, přes různé práce v architektuře a scénografii, nejvíce ze všeho jsem pracovala se sklem, ať už to byly projekty do architektury, například budova Mercedesu v Praze, nebo výstavy a workshopy po celém světě. Určitě mně dělá potěšení, že mimo zastoupení v různých muzeích, je má práce vystavena i v Metropolitním Muzeu v New Yorku… Teď už mě zase zajímá Plexiglas. Tak snad nějaké stopy na mně studia zanechala.
Uvažujete-li o škole architektury „budoucnosti“, jaký rys by měla (pře)nést ze školy, do které jste chodila?
—— Mimo nutnost naučit se základní technickou odbornost – a platí v jakémkoliv oboru – jde o inspiraci osobnostmi! Mít to štěstí potkat se s nimi a pochopit, co je důležité. Ale tohle platí celá staletí, je to pořád stejné. A myslím, že je velká pravda, co mi napsal Svoboda jako dedikaci do monografie: „Nejen kantor ovlivňuje své posluchače, ale i posluchači ovlivňují své kantory.“
