Pražské UMPRUM už 110 let představuje krásu užitého umění

Zdroj
Jitka Bojanovská
Vložil
ČTK
18.11.2010 10:20
Praha

Budova UPM, fotografie Jindřicha Eckerta, kol. r. 1900
Praha - Spojení užitku s krásou v uměleckých řemeslech ukazuje už 110 let ve svých exponátech pražské Uměleckoprůmyslové muzeum (UMPRUM). Sklo, fotografie, šaty, hračky, plakáty, šperky, porcelán, tapiserie, nábytek i předměty z umělé hmoty. To vše tu defiluje mimo jiné i v pohyblivých vitrínách a v šuplících, které si návštěvníci sami vytahují. Ve vznosné samostatné budově bylo muzeum slavnostně otevřeno 18. listopadu 1900.

    Tkalcovství, košíkářství, vyšívání a krajkářství, platnéřství, zvonařství, cínařství, brusičství, řezbářství, hrnčířství... výrobky dávno zapomenutých řemesel jsou tu pečlivě opatrovány a střeženy i pro budoucí generace.
    Myšlenka na založení muzea, které by shromažďovalo výrobky uměleckých řemesel, klíčila v kritice postupující industrializace na přelomu 19. a 20. století. Ta sebou nesla zhoršení estetické stránky a tím i kvality výrobků.
    Příkladem a inspirací Čechům byl vznik Rakouského muzea umění a průmyslu otevřeného ve Vídni roku 1864. V roce 1868 uspořádala pražská Obchodní a živnostenská komora na Žofíně ve spolupráci s tímto vídeňským muzeem výstavu exponátů získaných ze Světové výstavy v Paříži.
    A příslib výstavní plochy v Rudolfinu věci urychlil. V roce 1885 rozhodlo představenstvo Obchodní a živnostenské komory o zřízení samostatného muzea (komora zůstala jeho majitelem až do zestátnění).
    Architekt Josef Schulz pro ně v letech 1897-1900 navrhl reprezentativní budovu v těsném sousedství židovského hřbitova. Byl to poslední dům ve stylu neorenesance, jinak už v Praze v té době vládla secese. Z jeho pompézního stylu je znát, nakolik bylo muzeum považováno za národní vizitku.
    V jeho sbírkách se začaly hromadit dobové průmyslové výrobky. A také díla, která měla sloužit jako inspirace k pozvednutí úrovně průmyslu a řemesel. Muzeum netrvalo na vlastnictví originálů, sbíralo i repliky.
    Základ světově proslulé sbírky skla poskytl v roce 1906 Vojtěch Lanna spolu s později odkázanou kolekcí Gustava Pazourka.
    Za druhé světové války byla budova muzea v roce 1943 zabrána pro válečné účely a sbírky ukryty mimo Prahu. Po zabrání muzea státem v roce 1949 se začaly budovat expozice i na zestátněných zámcích - Lemberk, Klášterec nad Ohří a Jemniště u Benešova.
    Po rekonstrukci v 70. letech se otevřela nová stálá expozice uměleckého řemesla od renesance do poloviny 19. století. A k ní přibyla na začátku nového milénia výstava Příběhy materiálů a v roce 2005 nový sál Stroje času věnovaný sbírce hodin a hodinek. Ničivé povodně v roce 2002 přečkalo muzeum, sídlící jen přes ulici od povodněmi poškozeného Rudolfina, beze škod. Podle ředitelky Heleny Koenigsmarkové se tak stalo i proto, že budova byla postavena několik let po povodni v roce 1890 a architekt této zkušenosti využil.
    V expozicích existuje i pohyb. Jsou tu vysoké vitríny s pohyblivými policemi ve stylu pater noster. Vejde se do nich několikanásobně více exponátů než do tradičních skleněných kvádrů.
    V muzejní knihovně návštěvník užasne nad jednou z nejkrásnějších pražských veřejných čítáren s původním mobiliářem a barokními skříněmi ze zrušené klášterní knihovny v Benešově.
    Muzeum se v minulosti mělo rozšiřovat. V roce 1913 byla zakoupena parcela, kde je dnes zahrada, byly vyhlašovány různé architektonické soutěže. Nakonec se ale nenašly peníze a dnes se počítá spíše se stavbou moderního depozitáře v Praze.
0 komentářů
přidat komentář