Klíčové otázky století souvisí s kulturou a ne s ekonomikou

NEW YORK - Není to dávno, co byla ekonomika královnou společenských věd. Lidské bytosti byly považovány za bytosti usilující o co nejvyšší zisk a mající sklon k racionalitě. Čím budou společnosti bohatší a modernější, tím budou i sekulárnější. Čím budou lidé vzdělanější, primitivní vášně jako tribalismus a nacionalismus vymizí a na jejich místo nastoupí mezinárodní instituce. Jak se bude zlepšovat globální komunikace, nastane větší spolupráce a porozumění. Čím budou vzdělanější i voliči, tím více budou směřovat k nezávislému a racionálnímu úsudku.
Žádný z těchto předpokladů se nepotvrdil, napsal komentátor listu The New York Times David Brooks. Svět bohatne a je vzdělanější, ale náboženství nechřadne. Naopak zesílilo a je fundamentalističtější. Nacionalismus a tribalismus nezmizely. Naopak nadnárodní instituce jako OSN a EU jsou slabé a v krizi.
Komunikační technologie k sobě lidi nepřiblížila. Vedla k většímu kulturnímu rozčlenění - ve světě a dokonce i v USA. Vzdělání nevedlo k tomu, že by lidé byli umírněnější a že by uvažovali nezávisleji. V USA jsou vysoce vzdělaní voliči polarizovanější než ti méně vzdělaní a v arabském světě jsou někteří z nejvzdělanějších lidí také nejfanatičtější.
To vše uvrhlo do krize určitý druh materialistické vize. Dnes víme, že globální ekonomické a technologické síly postupně neoslabují místní kultury a hodnoty. Naopak, kultury a hodnoty utvářejí ekonomický vývoj. Navíc, mají-li lidé lepší postavení díky většímu bohatství a lepšímu vzdělání, jsou kulturní rozdíly výraznější a ne menší. Různé skupiny totiž usilují o různé představy o dobrém životě a reagují agresivně na to, co považují za znevažování své kulturní důstojnosti.
Ekonomika předpokládá, že lidé jsou v zásadě rozumní a reagují přímočaře na pobídky. Ale ekonomika již královnou společenských věd není.
Události posledních let nás uvrhly zpět do potemnělých sfér teologie, sociologie, antropologie a historie. Vědí to i ekonomové a používají přístupy, které berou víc v potaz lidské jednání a kulturu.
Zásadní změnou je to, že lidské bytosti se nyní zdají být méně sobeckými individualitami a více společensky ukotvenými produkty rodiny a skupiny. Alan Greenspan řekl, že kdysi považoval kapitalismus za "lidskou přirozenost". Ale poté, co sledoval zhroucení ruské ekonomiky, si začal myslet, že kapitalismus "není vůbec lidská přirozenost, ale kultura".
Během prvních pár let života nám rodiče, komunity a celé společnosti nevědomky vštěpují způsoby jednání a vnímání reality, kterých si nejsme příliš vědomi. Jak moc se liší jedinec od komunity? Směřují dějiny kupředu nebo jsou cyklické? Jak naplním touhu po tom být spravedlivý? Co je možné a co je nemožné?
Odpovědi na tyto otázky jsou ohromně rozličné a v závislosti na vstřebaných světových názorech vytvářejí nesmírně různorodé úrovně a typy společenského a kulturního kapitálu. Třeba lidé z východní Asie a Židé jsou podle všeho úspěšní obchodně, ať se usadí kdekoli.
Ukazuje se, že osudy národů a jednotlivců se těžko mění jen tím, že se nasadí ekonomické páky. V posledních desetiletích Amerika poslala do Afriky velké obnosy na výstavbu továren a na podporu hospodářského rozvoje. Vůbec to nefungovalo. Jak ukázali ekonomové Raghuram Rajan a Arvind Subramanian, mezi pomocí a hospodářským růstem není žádný vztah.
Doma Američané vydávají na vzdělání víc než kterákoli jiná země. Podnikli množství experimentů ve snaze reformovat školy a byrokracii. Ale ti studenti, kteří nemají kulturní a společenský kapitál, protože nepocházejí z úplných a organizovaných rodin, přesto zaostávají. Pokud nepřijdou do styku s výrazným učitelem, který umí nejen učit, ale také měnit hodnoty a jednání.
To vše vede k závěru: události nám kladou jiné otázky. Jestliže se velký souboj 20. století odehrál mezi plánovanou a tržní ekonomikou, velkým úkolem nového století bude pochopení toho, jak kultura mění a jak je možné ji měnit, jak může být společenský kapitál rozvíjen, jak může být destruktivní kulturní konflikt proměněn na prospěšnou kulturní soutěž.