Zápisky z cesty za newyorskou architekturou

DEN PRVNÍ
Program nám začíná pozvolna, pro každého turistu povinnou návštěvou Ellis a Liberty Island. Ellis Island bylo první místo v Americe, kam vkročilo více než 12 miliónů uprchlíků z celého světa. Dnes ostrov hostí expozici zasvěcenou multikulturnímu původu Ameriky. Na dojemné a hrdé texty si vzpomenu, až mi zase budou na letišti skenovat prsty a zorničky. A Socha svobody na Liberty Island je nějaká malá.
Jestli mě v pondělí dopoledne něco fakt dostalo, tak přivítání s vyučujícími, se kterými jsme se dva dny neviděli. Per Olaf obešel celou skupinku 25 studentů, do jednoho si s námi podal ruku a poplácal po zádech. Rolf nás pro jistotu každého radostně objal.
Odpoledne navštívíme newyorskou pobočku Snohetty. V kancelářích zrovna probíhá rekonstrukce, takže tu panují docela polní podmínky, tj. vysoká koncentrace architektů na velmi malém prostoru. Architektka Elaine Molibar nám představuje probíhající projekty. Současným koněm NY pobočky, a vlastně důvodem jejího vzniku, je nadzemní pavilon Musea 9/11 na Ground Zero. Ačkoli se to podle pohledu do tohoto obrovského staveniště nezdá, stavba je dnes již ve stadiu, z něhož není cesty zpět. Ocelové profily objednány, prováděcí výkresy nakresleny. Dalšími projekty jsou pak především stavby univerzit a knihoven. Všechny Snohetta vyhrála v soutěžích. Velkým zážitkem je samotná budova č. 4 na Broadwayi, kde kancelář sídlí. Okny z místností v prvním patře můžete nahlédnout do rozlehlých prostor foyer, ve kterých se před desetiletími prodávaly vstupenky na zámořské plavby do Evropy a kterými jste prošli a nastoupili do parníku. Nyní se prostory využívají pro natáčení filmů. Duch starého NY z nich přímo čiší.
Večer zakončujeme návštěvou Skandinávského domu, kde přednáší náš vyučující, profesor Per Olaf Fjeld, o Sverre Fehnovi u příležitosti vydání knihy Pattern of Thoughts.

DEN DRUHÝ
Návštěva Pensylvánie a můj největší archiobjev: L. I Kahn. Samozřejmě, že jsem ve škole dávala pozor! To ohromení, co ve vás vyvolá, ovšem musíte zažít na místě. Bohužel pro vás, do Fisher House se jen tak nedostanete.

Prohlídku kampusu University of Pennsylvania začínáme u Meyerson Hall hostící školu umění. Perla na začátek: Kahn odmítl kabinet v budově postavené konkurentem. Sám měl tedy detašovaný kabinet v protější historizující budově.
Kahnova Richards Medical Research Building and Goddard Laboratories je pro uživatele dodnes velmi kontroverzní stavba. Buď ji milujete, nebo nesnášíte. Dnes je vedení školy ve fázi nesnášení. Většina budovy se tedy nevyužívá. Škoda. Budova působí brutálně, zároveň vás ale fascinuje a láká.

Probíháme kolem Annenberg Public Policy Center. Maki? Ten Fumihiko Maki, jehož Investigations in collective form jsme louskali na začátku semestru? Hmm… Zaraženě hledíme na poněkud nenápadnou budovu se skleněným pláštěm, pod kterým se skrývá dřevem obložená kostra. Stavba díky tomu působí jemně a docela přívětivě.

Po obědě prohlídka archivů PennU. V poměrně malinké budově je shromážděné nekonečné množství skic, kreseb, výkresů a modelů, a to nejen Kahnových.
Náš průvodce vyzdvihuje Kahnovy kresby Kimbell Art Musea (tedy spíš čmáranice - ovšem, každá čára má svůj význam!) dokládající Kahnův skvělý smysl pro práci se světlem. Ne dny, ale desetiletí byste strávili studováním všech artefaktů. My už se však nemůžeme dočkat Kahnových domů.

Esherick house: Paní Eshericková krátce po nastěhování zemřela. Od té doby je dům neobydlen. Pro konstrukce použil Kahn levnějšího borového dřeva, pro místa určená k sezení a přímý kontakt pak dřeva tropická. Truhlářské práce a návrh zařízení kuchyně, včetně šíleného měděného dřezu, byly provedeny bratrem majitelky. Obývací pokoj bez jakéhokoli nábytku ztrácí měřítko, díky tomu však více vynikne rastr oken a vestavěných dřevěných knihoven. Naprosto magicky působí komín zakrývající výhled z okna, které je umístěno ve středu obvodové stěny. Skvělé je propojení s exteriérem na východní straně. Členitá stěna se skládá z pevného prosklení a dřevěných ventilačních panelů umístěných v nice nad sebou. Otevíráním či zavíráním panelů můžete dosáhnout libovolného propojení interiéru s nádhernou přírodou kolem a dřevěný parapet těsně nad zemí je nejlepší místo k posezení. Celá stěna působí velmi útulně. Největší vychytávkou tohoto domu je druhý krb umístěný těsně vedle vany zapuštěné do podlahy, a když vás už voda nebaví, vysunete si nad vanou lehátko.
Po cestě zpátky k autobusu, na konci ulice, od Esherick house co by kamenem dohodil, vidíme Vanna Venturi House. I přes naše neskonalé nadšení nám velmi korektní průvodce nepovoluje ani vstup na pozemek. Každý pořizujeme alespoň rychlou fotku ze silnice. K mému překvapení doma zjišťuji, že jsem (jako jediná z celého zájezdu) dům zdokumentovala i s obličejem staré dámy v okně… DUCH VENTURIHO MATKY!

Norman Fisher House: Dům je na rozdíl od Esherick House stále obydlen. Pan Fisher loni zemřel, v domě ale stále bydlí zbytek rodiny. Ta nám zapůjčila klíče od domu. Je to vzrušující zážitek, procházet se jako zloděj všemi pokoji a ložnicemi. Vidíte fotografie na ledničce, dopisy na nástěnce a především neuvěřitelné spousty knih, z nichž je mnoho o architektuře a o Kahnovi. Ze všech těchto drobností cítíte, že rodina si bydlení v domě maximálně užívá a je na svůj dům náležitě hrdá. Dalším toho důkazem je, že rodina každé 3 roky dřevěný obklad ošetřuje a jednou za sedm let nechá dřevo osmirkovat a znovu natřít. Poslední ošetření bylo provedeno před smrtí pána domu. Doufejme, že potomci budou v jeho úsilí pokračovat.
Při pohledu z ulice působí stavba mezi stromy velmi nenápadně. Z východní strany, díky příkrému svahu, vypadá mnohem majestátněji.
Dům je složen ze dvou protínajících se krychlí. Krychli rovnoběžnou se silnicí vyplňuje obývací pokoj s kuchyňským koutem. Zde si Kahn vyšvihl naprosto neuvěřitelné rohové okno, oblíbené ventilační panely, do toho všeho zasazenou lavičku a půlkruhový krb.  Obrovské okno ze severovýchodní strany bylo proraženo dodatečně, několik let po dokončení stavby. Kahn považoval za nejdůležitější místo pokoje prostor před krbem, ale rodina si stěžovala na nedostatek denního světla u jídelního stolu. Tak přibylo toto okno.
Druhá krychle, orientovaná přesně podle os světových stran, obsahuje zázemí s ložnicemi. Ve srovnání s velkorysým obývacím pokojem jsou ložnice tak maličké… Ale také tak útulné.

DEN TŘETÍ
Středeční pěší obhlídku NY začínáme na 20. ulici procházkou po High Line. High Line čili nadzemka byla postavena v 30. letech, aby osvobodila ulice nejvíce průmyslové části NY od všudypřítomných vlaků. V roce 1980 tudy projel poslední vlak. V devadesátých letech hrozila demolice, což zformovalo skupinu Friends of the High Line, které se nakonec podařilo dráhu zachovat. Rekonstrukce podle návrhu James Corner Field Operations spolu s Diller Scofidio a Renfro začala v roce 2006. První zrekonstruovaná část byla otevřena 1. června letošního roku a týká se asi jedné třetiny celkové délky nadzemky.
Popravdě, nadzemka byla jedna z věcí, na které jsem se fakt těšila. A nezklamala. Jediná škoda, že veškerá zeleň už nabyla podzimní podoby. Celá HL je vystavěna z prefabrikovaných betonových prvků doplněných dřevem. Vše je jednoduché a vtipné. Mobiliář a uspořádání jednotlivých částí vždy reagují na atmosféru okolí. Někde HL nabízí jen posezení na lavičkách, v klidnější části města jsou pohodlnější lehátka. Občas najdete v trávě zachované koleje. Samotná zeleň velmi připomíná newyorské střešní zhuštěné zahrádky. V části, kde HL kříží 10th Avenue, je vystavěné stupňovité posezení v čele s obrovským průhledem na ulici. Sedíte jako v kině. Na programu každodenně: rušný městský život.
Překvapuje mě, že nepotkáváme moc lidí. Vypadá to, že Newyorčané si na HL musí zvyknout, ale věřím, že jim to nebude trvat dlouho.
Mezi Dvanáctou a Třináctou ulicí přímo nad HL letos vyrostl The Standart Hotel od Polshek Partnership Architects. Z High Line se vám naskytne neuvěřitelná podívaná do 337 luxusních hotelových pokojů. A ne všichni zatahují závěs. Skoro jako když rozkrojíte mraveniště.
Pár metrů směrem na jih, u Gansevoort street, High Line končí. Sestupujeme o pár schodů níž do rušných ulic Meet Packing District.
Následuje rychlý přesun na jih do Financial District a návštěva James Carpenter Asociates.
Studiem nás provází poněkud roztržitý a vyplašený architekt. Rychle nám představuje dva projekty, na kterých se studio v poslední době podílelo: vstupní vestibul Hearst Tower a Gucci v Japonsku. Ateliér je naprosto přeplněn skleněnými vzorky všech druhů. Mezi vzorky kovových mřížek poznávám fasádu, kterou jsem v pondělí obdivovala u Ground Zero. Dvouvrstvá perforovaná fasáda vytváří zajímavý efekt překrývajících se tří obrazů. Máte sice problém rozlišit, co je odraz, mřížka a interiér, při chůzi to ale působí nesmírně dynamicky. Architekt navrhuje, že můžeme zkusit, jestli nás do budovy nepustí. Máme štěstí!
Budova World Trade 7 je první dokončenou stavbou na Ground Zero. Ostatní stavby byly kvůli krizi zastaveny nebo zpomaleny. Tato je z důvodů umístění elektrických rozvoden prioritou číslo jedna. Zcela dokončena a užívána jsou jen spodní podlaží. My se vydáváme rovnou do osmačtyřicátého.
Protipožární nástřik na konstrukci stropu, centimetr špíny a prachu, malířský stojan, pohozené kabely a výhled na celičké město. Mám příšerný strach z výšek, pomaličku jdu k jižnímu oknu… Hledím do té neuvěřitelné díry pod sebou a snažím se uvědomit si, že zde zemřely téměř tři tisíce lidí. Nic. Pořád vidím jen rozbagrované staveniště. V budoucnu by se toto místo mělo proměnit v park se stromy a dvěma vodopády nad půdorysem Twin Towers. Na okrajích vodní plochy budou napsána jména obětí. V podzemí bude Museum 9/11 od Michaela Arada a Petera Walkera. Již zmiňovaný vstupní pavilon do muzea navrhla Snohetta.
   
The New York Earth Room: 56 centimetrů silná vrstva zeminy na 335 metrech čtverečních. To je téměř 126 tun! Konceptuální kousek, který si rozhodně neužijete v osmi lidech nacpaných na pár metrech čtverečních podlahy u vstupu. Naplnit místnost tak obrovským mořem hlíny je fakt síla! A krásně to voní. Autorem je Walter de Maria.
Den zakončujeme návštěvou New Museum of Contemporary Art od SANAA. Tak tahle věcička mě naprosto zklamala. Z fotek jsem myslela, že je stavba rozhodně větší. To někdy může dokonale zabít první dojem. Druhý dojem nebyl o nic lepší. Vymyslet systém naprosto nepoužitelných, zmatených schodišť a nutit lidi používat výtah, na který čekáte celou věčnost, a který neustále pípá, je čirá zlomyslnost. Zvuk naprosto zabíjí atmosféru. Interiér je interiérem krabice. Architekti nechtěli konkurovat vystavovaným dílům, ale tohle je už fakt nuda. Fasádu z tahokovu si zevnitř užijete asi jen na čtyřech metrech čtverečních. O zmateném systému, který vyžaduje neztratit a nezlikvidovat vstupenku, se ani nebudu rozepisovat.  
Zpět ke krabicím: koncept vertikálně posunutých krabic více velikostí prý odpovídá tomu, co architekti vidí, když se rozhlédnou ulicí. Krabice. Asi jsem koukala na jinou ulici.

DEN ČTVRTÝ
Seagram: Mrakáčů s přiznanou konstrukcí a černou fasádou od dob Miese vzniklo v NY nespočet, i veřejných prostranství budovaných na úkor zastavěné plochy přibylo. Ale Mies byl první, a největší pecka je, že je stále nejlepší. Škoda, že kvůli opatřením od 11. září se nám daří vstoupit pouze do foyer a bez focení. I to je však zážitek. Naprosto jednoduchý interiér působí majestátně a nadčasově. Pohled do nitra budovy na nekonečnou řadu výtahů mi evokuje atmosféru kafkovské byrokracie.
Lever house: Nic extra pro nás, pro NY další cenný kousek veřejného prostoru.
Paley park: Nejútulnější místečko v celém NY. Těžko uvěřit, že se parčík nachází sotva pár kroků od rušné 5th Avenue. Zvuk aut a veškerý bzukot velkoměsta je přehlušen šuměním vodopádu, dusný newyorský vzduch je o poznání chladnější. Businessmani dopíjejí kafe z kelímku a zanechávají na stolcích noviny, střídají je turisté…
Hearst Tower: Nejistě vcházíme do foyer. "Smíme fotit?" "Nesmíte! MUSÍTE!" Takového archinadšence v podobě bodyguarda nikdo z nás nečekal. Chlapík se pouští do dvacetiminutové  přednášky o největších vychytávkách budovy. V budově sídlí Hearst Corporation - tedy všechno kolem novin, časopisů, televize, zábavy. Naprostá většina zaměstnanců jsou ženy. Foster navrhl budovu určenou obzvláště jim. Mnohem větší ženské záchody, podlahové vytápění, aby dámám nebyla zima na nohy. Do celé budovy byl navržen speciální nábytek obsahující přihrádky na boty, kosmetiku a další neuvěřitelnosti. Stavba šetří 25% energie oproti jiným srovnatelným budovám a 20% oceli díky trojúhelníkové příhradové konstrukci. Bodyguard navrch přidává pár tipů, co musíme určitě navštívit. Většinu z nich jsme naštěstí už viděli.
MoMA: The Museum of Modern Art. Jednoduché, čisté, chytré. Prostě dokonalé. Muzeum jak má být. Skvělé průhledy budovou a výhledy ven. Není co dodat. Musíte vidět.
Navrch skoro všechna známá díla 20. století, od Slečen z Avignonu přes Kupku až po Campbellovy polévky, plus dočasná expozice designéra Rona Arada. V expozici nábytku jsem pak objevila pět thonetek. Tři z nich byly vyrobeny v ČR, třeba zrovna v Bystřici (jaká pýcha).

DEN PÁTÝ
V pátek vynechávám společný výlet do Dia:Beacon a potuluji se sama po městě. Nasávám atmosféru Times Square a celé Broadway street. Posedím na trávníku v Central Parku, kde poslouchám jazz, kupuji si tričko I LOVE NY, potkávám bláznivého kazatele uprostřed křižovatky a další tisíce drobných věcí, které musíte v NY zažít. Tím nejdůležitějším je cestování metrem. Metro je nejzatuchlejší a nejšpinavější místo ve městě, s hromadou krys a potkanů a teplotou o pět stupňů vyšší než venku v ulicích. Ta atmosféra za to ale rozhodně stojí.

DEN ŠESTÝ
V sobotu se vydávám do slovutného Salomon Guggenheim Museum. I přes vydatný déšť se před muzeem vine nekonečná fronta na vstupenky vyplňující i celé foyer. Po Louvru druhé nejpřelidněnější výstavní prostory, co jsem kdy zažila (večerní návštěva MET posunula Guggenheim na třetí pozici). Díky spirále je výstava krásně plynulá, tedy dokud se v místě zúžení, kam jsou "chytře" umístěny texty, nezašpuntují američtí důchodci. Stavba je plná skvělých a chytrých detailů. Vtipné, ale ne už tak praktické, jsou záchodky. Na každém podlaží je oválná kabinka velikosti toalety v letadle. Z WC tak vypadnete přímo mezi dav nadšenců Kandinského. Co mě při návštěvě muzea notně znervózňovalo, bylo chvění vnějšího obvodu vykonzolované podlahy.
Odpoledne vyrážím směr Downtown shlédnout doporučenou Cooper Union. Škola stojí na Cooper Square, jen kousíček od barevných obchůdků a restaurací SOHO. Zvenku tenhle kousek od Morphosis vypadá fakt dobře. Vtipné prolomení fasády směrem do ulice a díra z druhé strany působí jako průstřel. Šikmé betonové sloupy v parteru jsou zábavné. Vstupní foyer s organickým schodištěm je velmi působivé. Přes vrátnici bohužel nemůžu. Tímto dnes má návštěva končí. Večer se dozvídám, že v neděli CU navštívíme znovu. Tentokrát s propustkou a průvodcem v podobě Nora studujícího zde architekturu.
Na ulici před budovou potkávám fotografa Richarda Schulmana. Zaujalo jej, proč fotím CU. O jeho focení slavných architektů, výuce na Parsons The New School for Design a mém studiu architektury jsme si povídali asi půl hodiny. Odcházím s pocitem, že tohle se může stát jen v NY.
Večer se celá naše skupina potkává na střeše The Metropolitan Museum of Art, kde máme neoficiálně zakončit výlet. MET stojí jen kousek jižně od Guggenheim a jako jedna z mála staveb je na západní straně ulice, tedy v Central parku. Ze střechy se nám nabízí až děsivý pohled na nekonečné koruny stromů v parku a v dáli se tyčící hradbu mrakodrapů. Říkám si, že takhle by vypadal okraj země, kdyby byla placatá.
 
DEN SEDMÝ
V neděli se marně snažíme najít kostel. Vyrážíme do Harlemu na pořádný černošský gospel. Chvílemi jsme jediní bílí široko daleko. Schovávám hlavu pod kapuci. Trochu jsme zaspali, zabloudili v metru, prší a kostel se schoval. Celá promočená oceňuji pekelnou výheň v NY podzemí. Oblečení je za pět minut suché.
Kostel není. Jedu se raději schovat do muzea. Richard mi včera doporučil výstavu Roberta Franka The Americans v MET. Večer nebyl čas, tak se vracím. Výstava je dokonalá. Frank v cyklu 83 fotografií zachycuje problémy Spojených států padesátých let. Prostory výstavy jsou nacpány k prasknutí a celou výstavu absolvuji ve frontě na další fotografii. Rozhodně to ale stojí za to.
Navečer se vracím znovu obhlédnout dílko Morphosis. Napodruhé už tak nadšená nejsem. Hlavním tématem celého prostoru je atrium plynule přecházející v trojúhelníkové schodiště, které se nepravidelně kroutí přes devět pater a je ovinuto obrovskou sítí. Bohužel, síť je zde čistě pro efekt. Cílem bylo přilákat studenty na schodiště, která v USA příliš populární nebývají. Studenti stejně jezdí výtahem, alespoň co jsem viděla. Jednotlivé třídy vypadají jako jakékoli jiné třídy kdekoli jinde na světě. Nezachraňuje to ani těžce ekologický koncept celé stavby. Budova strhuje hodně pozornosti, ale čekala jsem, že nabídne víc než jen krásné schodiště.
Stará budova CU naproti přes ulici je z roku 1859. V roce 1974 byla přestavěna podle návrhu Johna Hejduka, děkana školy architektury při Cooper Union. Hejduk do původně pětipodlažní budovy vestavěl podlaží víc, zatímco fasáda zůstala stejná. Procházíte budovou a okna s patry se míjejí. Někdy vidíte jen části segmentových oken, které mizí pod vámi.
Z každé zdi a rohu je cítit atmosféra umělecké školy. Ateliéry jsou plné studentů  (v neděli večer!). Jako vetřelci procházíme uzoučkými uličkami mezi obrovskými stoly a máme pocit, jako bychom se vloupali k někomu do obýváku.
Poslední velký archizážitek. 
Následuje už jen společná večeře, pár hodin spánku, poslední jízda metrem, nekonečné hodiny nudy na letišti a v letadle. Ze vzduchu vypadá Manhattan jako jehelníček uprostřed nekonečných polí. Nikdy mě nenapadlo, že kolem osmimilionového NY koncentrovaném na tak malém ostrově může být taková pustina. A že může být let nad Atlantikem taková nuda. I přesto… snad se nad ním nenudím naposledy.