Rozhovor s Hani Rashidem, předsedou poroty International VELUX Award 2008

Hani Rashid narozený v Egyptě je ředitelem newyorské společnosti Asymptote Architecture. Působil jako profesor na nejprestižnějších evropských a amerických univerzitách. Jeho tvorba zaujímá přední místo v oblasti technologických inovací v architektuře a designu. Společnost Asymptote v současnosti pracuje na realizaci širokého spektra zakázek v USA, Nizozemí, Maďarsku, České republice a v Mexiku. Od roku 1989 působí Hani Rachid jako docent na oddělení architektury na Graduate School of Architecture Kolumbijské univerzity.

Jak byste popsal všeobecně kvalitu projektů v letošní soutěži International VELUX Award?
Byl jsem překvapen, když jsem viděl studenty z celého světa, jak se postavili k problému světla, to ohromné množství práce a její kvalitu. Způsob, jakým představují své myšlenky na téma „Světlo zítřka,“ je inspirující. V zásadě jsme v soutěži měli dva druhy autorů. Jedni pracovali s privilegiem studentského stavu, vědomi si toho, že mohou rozpracovat nové nápady nad rámec běžné architektonické praxe. Jejich myšlení se drželo mimo zavedené konvence, bylo inovativní a experimentální. A druhá skupina byli studenti se smyslem pro realitu. Obě tyto skupiny se soutěže zúčastnily, což podle mě do určité míry vystihuje ducha vzdělávání ve školách. A je velmi povzbudivé vidět, jak jdou studenti neustále kupředu.

Myslíte si, že jsme v minulosti procházeli horším, méně plodným obdobím?
Od devadesátých let dále panoval hrozný zmatek, který mohl vyplývat z toho, že počítače již „dospěly“ a studenti musí čelit situaci, ve které proti sobě stojí globální a lokální aspekty. Jak globalizace nápadů a teorií, tak i počítače tedy způsobily určitý moment nejistoty. Dnes v této soutěži začínáme vidět zajímavé dospívání na obou frontách. Studenti ukazují, že jsou schopni v architektuře porozumět jednotlivým nuancím globálního a lokálního přístupu k místům a kulturám, a navíc počítače již nejsou jen něčím mimořádným, kde jen mačkáte klávesy a vytváříte hezké tvary, ale konečně se z nich stává prostředek, realistický a pochopitelný nástroj výzkumné práce.

Jak byste popsal vítězné projekty?
Mám z výherců velkou radost, protože představují tři různé směry celého pojetí soutěže. Celkově byly oceněny praktický, vizionářský i poetický přístup, které shrnují, čím se všichni studenti ve svých projektech zabývali. A na podobných soutěžích je podle mě úžasné to, že se tak bez jakýchkoliv bariér dostaneme k duchu doby, ve které žijeme.

Myslíte si, že existuje nějaká souvislost mezi geografickým původem účastníků a vlastním přístupem ke světlu?
Jedinečná je podle mě na této soutěži skutečnost, že trefuje hřebíček přímo na hlavičku: architekti ze všech částí světa se zajímají o světlo. Světlo je metafyzický nástroj, nástroj pro vyjadřování; představuje způsob porozumění tvaru a času. Právě teď pracuji na projektu v Abú Dhabí, při kterém se intenzivně zajímáme o kvalitu světla na poušti. Dochází tam k lomu světla, zejména při písečných bouřích. Při zkoumání světla vlastně zkoumáte kulturní DNA konkrétního místa, což je něco fascinujícího. Když se snažíte použít světlo jako zdroj inspirace, naleznete velmi hluboké a komplexní možnosti. Zajímavé je, že v současnosti dochází k posunu ve vzdělávání: globální situace začíná pronikat na architektonické školy, které se jinak příliš nezajímaly o diskuze na Západě. A je dobře, že se tyto diskuze otevírají i pro ostatní a dochází k nárůstu globálního porozumění. Kdybychom měli v porotě psychologa nebo odborníka na společenské vědy, viděli bychom menší posuny v tom, jak různé kultury přemýšlí o světle. My jako porota jsme se zajímali o architekty využívající světlo jako nástroj bez ohledu na to, odkud pocházejí.

Tato soutěž se liší od ostatních, protože jsou do ní zapojeni i učitelé. Jaký je podle vás důsledek tohoto přístupu?
Často mám pocit, že učím nejlépe, když svým studentům ukazuji, jak se mají sami učit, ne pouze jak mají různé věci dělat. Když se vám podaří někoho naučit, jak položit správnou otázku, jde vaše výuka správným směrem. Zajímavé je, že mezi autonomií studenta a vlivem učitele je velmi tenká hranice. Když se zpětně podíváte na celý tento proces, a to téměř doslova, když projdete jednotlivé místnosti a podíváte se na téměř sedm set projektů, poznáte, kdy studenti naslouchali svým učitelům a zkoušeli různé přístupy a kdy dělali přesně to, co jim učitelé řekli. Jde-li o dobrého učitele, který naučil studenty pokládat správné otázky, pak jsou studenti schopni vytvořit dílo pohybující se mezi autonomií a autorstvím. Základní diskuze založená na spolupráci s učitelem je velmi prospěšná a důležitá. Naučí studenty dostatečně sebekritickému přístupu, aby mohli vytvářet díla, jež se porotě skutečně zalíbí. A porota je v podstatě skupina lidí, kteří v praxi používají nebo vyučují architekturu.

Co byste poradil budoucím účastníkům soutěže?
Moje rada je pořád stejná. Vítězství v soutěži má dvě strany, na jednu stranu nejste-li opatrní a neposloucháte rady ostatních, může dojít k rychlému pádu. Vítězství neznamená, že jste nejlepší; znamená to, že v daný okamžik se vám něco opravdu povedlo. Musíte se ale sami sebe zeptat, jak mám pokračovat, aby tomu tak bylo i nadále? Stejně tak vítězstvím v soutěži potvrzuje, že se vám podařilo překonat určitou překážku a musíte pochopit, co to znamená. Moje základní rada zní: nezapomeňte, že v našem oboru, v architektuře, je trpělivost velká přednost, musíte být dlouhodobě připraveni. Když jsem poprvé četl Louise Kahna, který tvrdil, že architekt nestaví, dokud mu není padesát let, myslel jsem si, že se zbláznil. Nyní, když se přibližuji tomuto věku, si začínám uvědomovat, že se šedivými vlasy přicházejí zkušenosti, i když ve své mysli jste stále mladý a vitální, aktivní a energický. A v té fázi vám začnou zákazníci naslouchat, žádat vás, abyste porušili pravidla, ale s patinou zkušeností.