Praha poroste do výšky

Cyklus se uzavírá: Historie versus architekt
Příspěvek Jiřího Plose
Příspěvek Richarda Biegela

---

Tématem této rozpravy je vztah nové výstavby (mimo jiné též výškových budov) v Praze k památkové péči - obecněji k historii. Nejde toliko o výškové stavby, ale o celostný přístup k urbánnímu vývoji města. Výškové stavby představují pouze jeden z možných segmentů, resp. projevů výstavby. Požadavky památkové péče pak představují ještě další zúžení této podmnožiny: kladou však některé otázky, jejichž zodpovězení má zpětně značné důsledky pro vývoj města. Mezi těmito otázkami se ve vztahu k výšce zástavby jedná především o to, zda je, resp. zda vůbec může být stavební vývoj Prahy v nějaké její části ukončen. Zda vůbec může být ukončen vývoj panoramatu města Prahy. Zda vůbec může být ukončen vývoj výšky zástavby, resp. její výšková "hladina".

Městskost je do značné míry synonymem pro intenzitu. Vyšší koncentrace výstavby zlevňovala například infrastrukturu, zintenzivňovala společenský život a umožňovala bohatší výměnu informací. Město je utvářeno z velmi různorodých prvků a komponent, je sociálním, ekonomickým - kulturně-civilizačním organismem. Jeho vývoj je trvale poznamenáván nejen konkrétními architektonickými a urbanistickými počiny, ale také dobovými teoriemi, z nichž konkrétní výstavba vychází. Evropské město se v určitých vývojových fázích ovšem vyvíjelo - mimo jiné právě v důsledku působení některých teorií urbanistických - do značné míry extenzívně. Jednou z teorií, které vývoj měst významně ovlivnily, byla teorie zeleného města, jinou teorie funkčního zónování. Jimi byl na relativně dlouhou dobu opuštěn model evropského města jako místa funkčně a strukturálně rozmanitého, vrstevnatého - v nejpůvodnějším smyslu toho slova doslova hněteného (podoba slov město a těsto vůbec není náhodná). Místa mimořádně koncentrovaného funkčně i strukturálně, s důrazem na jedné straně na efektivitu využití území a na straně druhé na možnosti z toho plynoucí - zejména vysokou koncentrací společenského života. Obě tyto skutečnosti mají pochopitelně jak pozitivní, tak negativní důsledky. V zájmu dosažení vhodných parametrů obytného prostředí, zejména hygienických, opustily moderní teorie pojetí města jako významně soustředěné a místně koncentrované výstavby. Důsledkem byly rozsáhlé plošné zábory dotud nezastavěných půd při minimální efektivitě využití pozemků, prodražování infrastruktury, prodražování běžné údržby města (zvyšování nákladů na jeho provoz). Památková péče vstupuje do tohoto obecného urbánního prostředí s určitými nároky a podmínkami. Je podstatné si vyjasnit, v čem spočívají, o co se opírají - jinak řečeno, do jaké míry jsou takto vznášené nároky opodstatněné a oprávněné.

CHYBĚJÍCÍ KONCEPCE
Konstatuji, že skutečně vážná koncepční rozprava o charakteru a vývoji města obecně (a se zřetelem k zájmům památkové péče speciálně) se dosud nevedla a nevede. Památková péče, ze své podstaty konzervativní a ochranářská (mluvíme-li o péči, musí být ovšem také aktivní a umožňovat a podporovat současnou výstavbu s porozuměním současnému i předvídavě budoucímu urbánnímu a architektonickému vývoji města a vkládání nových - autentických vrstev), vskutku autentickým urbánním a architektonickým projevům pravidelně spíše brání s poukazem na nedostatek autenticity(?!), nedostatek identity(?!) nebo dokonce na "ukončenost urbánního vývoje"(?!) některých částí města, například Malé Strany, k určitému (často mimořádně subjektivně určenému) datu, pro obnovované části města i novou výstavbu však stanoveného jako určující a nepřekročitelné.

PAMÁTKOVÁ PÉČE JAKO BRZDA?
Památková péče je ovšem jevem historicky podmíněným a její podstatou je společenská smlouva - dohoda. Názor památkové péče je proměnlivý, mnohé z dříve odsuzovaných urbánních a architektonických počinů (za mnohé jiné barok, secese, funkcionalismus) bere postupně na milost a činí je následně předmětem svého zájmu, to jest v lepším případě péče, v horším případě ochrany! Tento veřejný zájem může mít v různých částech města různou váhu, avšak nikdy nestojí osamocen. Vedle tohoto veřejného zájmu existují nejen zájmy soukromé (pravidelně velmi různorodé, a proto také často navzájem rozporné), ale i jiné zájmy veřejné, pro něž platí totéž. Jiný je zájem památkové péče, jiný zájem ochrany přírody a krajiny, jiný zájem požárně bezpečnostní, hygienický či infrastrukturní. Při formulaci svých požadavků musí památková péče vycházet pochopitelně především ze skutečností a zjištění pro ni typických a charakteristických, oborově podmíněných. Nemůže však nedbat též dalších zájmů a širších vzájemných souvislostí mezi nimi. Bez schopnosti vážit intenzitu chráněného zájmu, hierarchizovat jej a dostatečně kvalifikovaně ho popsat a určit - stává se památková péče spíše brzdou vzniku nových autentických vrstev urbánních a architektonických, v čehož důsledku jedná sama proti svým vlastním zájmům budoucí památkové péče.

Nová výstavba, výškové stavby zejména, s sebou nese pochopitelně řadu chtěných i nechtěných externalit. Je obvykle velmi efektivním urbanistickým řešením hospodárným zejména k území a zpravidla také zajímavým architektonickým úkolem. Bereme-li vážně pojem města v jeho podstatě, pak se v městských strukturách jedná o mimořádné nakupení či soustředění života a hmotného světa, jehož důsledkem je větší životní tempo, jistě hluk a mnohonásobně vyšší provozní zátěž, určitá omezení bezpečnostní, ale také vyšší koncentrace sociálních interakcí a kulturně-civilizačních aktivit. Tématem je skloubení a harmonizace různorodých zájmů v území, maximalizace či optimalizace externalit pozitivních a minimalizace externalit negativních.



NEDOSTATEČNÉ VYMEZENÍ
Základní problémy ve vztahu současné památkové péče k problematice pražského urbánního vývoje spatřuji v následujícím:

• jednak v nedostatečném konkrétním vymezení podmínek péče (nejen ochrany, ale dokonce i té!) v samém historickém prostředí (například PPR),
• jednak ve zcela nedostatečném vymezení podmínek v ochranných pásmech (ochranné pásmo PPR je toho typickou ukázkou) a podmínek rozhodování.

Obě tyto skutečnosti jsou důsledkem ne zcela ujasněného přístupu jak odborných, tak správních složek k roli památkové péče v procesu výstavby, v nedostatečné stratifikaci prostorové a funkční, v nedostatečné významovém rozlišení (hierarchizaci) kognitivních hodnot města ve vztahu k této stratifikaci. Toto je obecněji důsledkem ne zcela funkčního systému památkové péče jako celku, v němž je dosud vytvořeno jen málo prostoru pro uplatnění vysoce kvalifikovaných osobností s plnou osobní odpovědností.

UZAVŘENOST (JAKO VÝMLUVA)
Nikdo z nás jistě nepochybuje o tom, že různé části města mají z různých pohledů hodnocení různou kvalitu. Nikdo z nás asi nebude zpochybňovat význam péče o dochované doklady kulturně-civilizačního vývoje města. To však nelze ztotožňovat pouze s jakýmsi staromilstvím, jemuž jsou jakékoliv projevy současného (a budoucnost předvídajícího) urbánního a architektonického vývoje cizí, nesrozumitelné, z podstaty nepřátelské. Které nejen nerozumí, ale - a to je mnohem závažnější - ze zásady rozumět nechce! Nikdo z nás jistě nebude zpochybňovat význam jednotlivých kulturně-civilizačních vrstev; přesto se v konkrétním rozhodování stále znovu objevují tytéž výhrady, jimiž se novým projevům brání s poukazem na jakousi uzavřenost. Ta se obvykle skrývá do hávu ne zcela ujasněných a konzistentních pojmů, jako například autenticita, identita a podobně. Leč, není snad současný urbanismus, není současná architektura projevem výsostně autentickým?

PRÁVO NA NOVOU VRSTVU
Má-li být zájem památkové péče obecně respektován, pak ovšem musí být formulován, odůvodněn a týkat se jen těch skutečností, které jsou předmětem památkové péče. V případě chráněných území musí skýtat prostor pro vznik nových urbánních i architektonických vrstev, v případě ochranných pásem pak stanovovat jen takové podmínky, které se bezprostředně váží k předmětu péče. Konkrétní podoba této péče však v žádném případě nesmí být míněna jako zákaz nové výstavby nejen v ochranném pásmu, ale i v samotném přímo památkově chráněném území. Přestože nelze vliv osobního vkusu a osobnostních kvalit zcela eliminovat, nesmí být naopak celý systém postaven na subjektivním osobním vkusu a na názoru, který je procesně nekorigovaný a nekorigovatelný.

Vývoj Prahy není a nesmí být ukončen, jinak bude městem mrtvých - městem mrtvým. Vývoj Prahy bude, dle mého názoru, směřovat zpět k větší intenzifikaci využití území, zpět k polyfunkčnosti a vrstevnatosti, k větší rozmanitosti, k větší hospodárnosti, ba dokonce i k revizi některých požadavků na péči o krajinu či požadavků péče o veřejné zdraví (hygienických), pokud seznáme, že jejich nepřiměřená aplikace se nakonec obrací proti městskosti Prahy, proti její bohatosti a rozmanitosti, jejímž jedním z výrazných prvků bude i proměna výškové hladiny zástavby, jak tomu ostatně v historii tohoto města opakovaně bylo. Srovnáváme-li veduty města přes staletí, ale v posledním století přes desítky let, vidíme zřetelnou proměnu krajiny i městských struktur a vidíme i nárůst výšky zástavby. Hodnotíme-li urbánní vývoj Prahy, měli bychom také poctivě přiznat, že omezení výšky zástavby v určitých obdobích nebylo ani zdaleka vedeno jen "citem pro harmonii a estetiku města jako celku i jeho částí", jako spíše ohledy technickými, provozními a bezpečnostními (dosah hasebních prostředků například), u nichž jsme následně a někdy trochu násilně tyto estetické hodnoty teprve "přečetli".

Jiří Plos
Praha 07. 06. 2007
(kráceno redakcí, obrazový doprovod redakce, repro Manchester Hulme převzato z prezentace Jakuba Ciglera)