Výstava: Perspectiva artificialis
Knihy o perspektivě a grafické listy ze zámeckých sbírek
Kabinet Místodržitelského paláce Moravské galerie v Brně
Moravské náměstí 1a, Brno
4. května – 5. srpna 2007
Výstava Perspectiva artificialis, pořádaná ve spolupráci s Národním památkovým ústavem v Brně, se zaměřuje na ukázky barokních perspektivních, architektonických a geometrických traktátů a grafických listů. V Kabinetu Místodržitelského paláce MG a současně také ve výstavní síni na zámku Rájec nad Svitavou je presentováno dohromady téměř 30 grafik a přibližně stejný počet knih pocházejících ze 17. a 18. století, které představují svébytné umělecké objekty stojící na pomezí vědy, umění a literatury.
V dějinách umění perspektivu chápeme jako nástroj iluze sloužící k přenesení reálných prostorových vztahů na obrazovou plochu pomocí systému linií popřípadě barev. Renesančnímu „objevu“ a následnému rozvoji lineární perspektivní konstrukce předcházel vývoj antické a posléze středověké optiky a geometrie. Pojmem perspectiva artificialis (perspektiva umělá nebo také umělecká) byl vymezen pouze ten druh perspektivy, který se týkal matematické metody uměleckého zobrazování. Starověká a středověká geometrická optika, zvaná rovněž „perspektiva“ z latinského perspicere – viděti skrze něco, zkoumala především takové fenomény, jako je dráha světelného paprsku – zakřivení, lom, rozptýlení, odraz atd., a zabývala se obecně otázkami vidění (Witelo, Euklides). Neměla tedy s dnešní představou o perspektivě na první pohled mnoho společného. Byla označena jako perspectiva naturalis či communis (perspektiva přírodní či přirozená). Nový perspektivní systém perspectiva artificialis lze tedy vnímat do jisté míry jako aplikaci optické teorie na otázky umělecké reprezentace. Jeho autoři byli vedeni snahou vytvořit strukturu, která by měla praktické využití v umělecké tvorbě (Dubreuil, Vignola, Vredeman de Vries atd.).
Renesanční perspectiva artificialis zahrnovala množství různorodých metod, z nichž dodnes nejvlivnější se ukázalo schéma perspektivní projekce popsané poprvé florentským architektem a teoretikem Leonem Baptistou Albertim v latinsky psaném traktátu De pictura (O malbě, 1435). Během následujících staletí se perspectiva artificialis stala v různých obměnách náplní mnoha teoretických traktátů, které často nabývaly podob nákladně vypravených a bohatě ilustrovaných svazků dedikovaných vznešeným patronům. Z kdysi esoterického učení se zejména v 17. století, které bývá někdy nazýváno „věkem iluze“ a zároveň „věkem perspektivy“, stává široký akademický diskurs praktikovaný a doporučovaný všem architektům, malířům atd. Traktáty řešily otázky týkající se zobrazování (například přenesení daného obrazu na nepravidelně členěné stěny či stropy – tzv. kvadratura) obsahovaly matematické pomůcky na výpočet či sestrojení trojdimenzionálního obrazu a řešení dalších matematických problémů jako byl například výpočet matematického nekonečna. Buď seznamovaly čtenáře s antickými vzory, nebo naopak přinášely nové teorie a jejich obrazové demonstrace.
K tomu v této době přistupuje rozšíření různých zvláštních a excentrických variant – anamorfóz – využívajících absurdních stránek perspektivní konstrukce. Zvláštní druhy perspektiv 17. století pracují s konvencemi lineární perspektivy za účelem dosažení různých důmyslných efektů. Původ těchto „perspektivních kuriozit“ sahá nicméně až do století patnáctého.
Knihy o perspektivě se staly neodmyslitelnou součástí barokního „obrazu světa“, za jehož zmenšený model můžeme metaforicky pokládat reprezentativní knihovnu vzdělaného aristokrata či architekta. Jednu z takových knihoven shromáždil i olomoucký biskup Karel II. z Liechtensteinu – Castelkorna (1637–1695),. církevní aristokrat a mecenáš umění, který byl jako budovatel své kroměřížské rezidence vzdělaný v otázkách stavitelství. Knihovna měla reprezentativní účel – obsahovala díla klasiků architektonické teorie: Vitruvius, Vignola, Vincenzo Scamozzi –, ale také praktický – fortifikační příručky, knihy o stavitelství. Z významných děl zabývajících výhradně perspektivou inventář uvádí například vlivné traktáty Samuela Maroloise a Vredemana de Vriese.
Jiným příkladem může být takzvaná Grimmova sbírka, kterou získal na konci 18. století kníže a starohrabě Karel Josef ze Salm-Reifferscheidtu (1750–1838) pro svou knihovnu v zámku Rájec nad Svitavou. Zde se setkáváme se sběratelským výsledkem profesionálně motivovaného zájmu inženýra, stavitele a architekta 18. století, kterým byl brněnský František Antonín Grimm (1710―1784). Sbírku, která svým významem, tj. rozsahem a zaměřením, přesahuje rámec moravského i středoevropského prostoru, tvoří konvolut architektonických výkresů, skicáky, rukopisy a knihy o architektuře, stavitelství, matematice, perspektivě a geometrii.
Traktáty, přestože mohly obsahovat různé technické údaje, schematické nákresy atd., zjevně nebyly primárně určeny stavebníkům a jejich cílem nebylo podávat jen praktické návody. Můžeme je mnohem spíše chápat jako určitý nový typ literatury. Staly se součástí obecného kulturního diskursu, sloužily ke vzdělání, zábavě, odrážely a utvářely dobové konvence a sloužily jako platforma pro utřídění názorů na vkus. Sloužily k emancipaci architekta jako nezávislého umělce a autora, dále pak také diletantům z řad aristokratů. To je také důvod, proč mají teoretické traktáty a učebnice geometrie či perspektivy své místo v zámeckých knihovnách.
Příznačnou ukázkou praktické znalosti užití perspektivy jsou ideální architektonické prospekty a veduty, které jsou v dobovém slovníku označovány jako Prospect, Perspectivischer Aufzug, Szenographia, Veue et perspective, Plan perspectif atd. Na začátku 18. století se objevují architekti, kteří vycházejí ve velkoformátových grafických listech ukazují různé návrhy, kterými prezentují svoje dovednosti, aby oslovili potenciálního objednavatele (Paul Decker, Johann Bernhard Fischer von Erlach). Architektonické kresby využívají prostředků scénografie, je věnována pozornost „malířským“ prostředkům jako je stínování a nasvětlení, inscenování stavby.
Právě „archeologické a architektonické veduty“, jejichž příznačným zástupcem jsou grafické listy Giovanniho Battisty Piranesiho (1720–1778), obnovily v 18. století teoretický zájem o perspektivu, protože podléhají pravidlům perspektivního zobrazení více než ostatní druhy krajinomalby.
Dosah perspektivního diskursu se neomezoval jen na příručky a učené traktáty, ale jeho přirozenou součástí byly i ideje ukryté v symbolickém jazyce personifikací a emblémů. Perspektiva rovněž není a nebyla pouhým systémem matematických pouček, či praktickou metodou, ale také zdrojem bohaté ikonografie a rétorickou formulí. Jednobodová lineární perspektiva je například spojována s konstrukcí karteziánského pojmu „já“, klamná perspektiva barokní architektury bývá vnímána jako ekvivalent ilusionismu a tenebrismu v malbě, ale také barokního epigramu a básnického vtipu.
Básníci stejně jako tvůrci optických hříček našli společné téma v anamorfických obrazech, perspektivních skříňkách, ale také zrcadlech, čočkách, v teleskopech a optických hranolech. Jejich tvorba tak zasahuje odlehlé oblasti, jako jsou například scénografie či projektování zahradních krajin. Optické a perspektivní hříčky včetně pomůcek a vynálezů s nimi spojených našly svůj ohlas v básnictví, jako například u Shakespeara, který ve svém 24. sonetu označil perspektivu za „nejdokonalejší malířské umění“.
Moravské náměstí 1a, Brno
4. května – 5. srpna 2007
Výstava Perspectiva artificialis, pořádaná ve spolupráci s Národním památkovým ústavem v Brně, se zaměřuje na ukázky barokních perspektivních, architektonických a geometrických traktátů a grafických listů. V Kabinetu Místodržitelského paláce MG a současně také ve výstavní síni na zámku Rájec nad Svitavou je presentováno dohromady téměř 30 grafik a přibližně stejný počet knih pocházejících ze 17. a 18. století, které představují svébytné umělecké objekty stojící na pomezí vědy, umění a literatury.
V dějinách umění perspektivu chápeme jako nástroj iluze sloužící k přenesení reálných prostorových vztahů na obrazovou plochu pomocí systému linií popřípadě barev. Renesančnímu „objevu“ a následnému rozvoji lineární perspektivní konstrukce předcházel vývoj antické a posléze středověké optiky a geometrie. Pojmem perspectiva artificialis (perspektiva umělá nebo také umělecká) byl vymezen pouze ten druh perspektivy, který se týkal matematické metody uměleckého zobrazování. Starověká a středověká geometrická optika, zvaná rovněž „perspektiva“ z latinského perspicere – viděti skrze něco, zkoumala především takové fenomény, jako je dráha světelného paprsku – zakřivení, lom, rozptýlení, odraz atd., a zabývala se obecně otázkami vidění (Witelo, Euklides). Neměla tedy s dnešní představou o perspektivě na první pohled mnoho společného. Byla označena jako perspectiva naturalis či communis (perspektiva přírodní či přirozená). Nový perspektivní systém perspectiva artificialis lze tedy vnímat do jisté míry jako aplikaci optické teorie na otázky umělecké reprezentace. Jeho autoři byli vedeni snahou vytvořit strukturu, která by měla praktické využití v umělecké tvorbě (Dubreuil, Vignola, Vredeman de Vries atd.).
Renesanční perspectiva artificialis zahrnovala množství různorodých metod, z nichž dodnes nejvlivnější se ukázalo schéma perspektivní projekce popsané poprvé florentským architektem a teoretikem Leonem Baptistou Albertim v latinsky psaném traktátu De pictura (O malbě, 1435). Během následujících staletí se perspectiva artificialis stala v různých obměnách náplní mnoha teoretických traktátů, které často nabývaly podob nákladně vypravených a bohatě ilustrovaných svazků dedikovaných vznešeným patronům. Z kdysi esoterického učení se zejména v 17. století, které bývá někdy nazýváno „věkem iluze“ a zároveň „věkem perspektivy“, stává široký akademický diskurs praktikovaný a doporučovaný všem architektům, malířům atd. Traktáty řešily otázky týkající se zobrazování (například přenesení daného obrazu na nepravidelně členěné stěny či stropy – tzv. kvadratura) obsahovaly matematické pomůcky na výpočet či sestrojení trojdimenzionálního obrazu a řešení dalších matematických problémů jako byl například výpočet matematického nekonečna. Buď seznamovaly čtenáře s antickými vzory, nebo naopak přinášely nové teorie a jejich obrazové demonstrace.
K tomu v této době přistupuje rozšíření různých zvláštních a excentrických variant – anamorfóz – využívajících absurdních stránek perspektivní konstrukce. Zvláštní druhy perspektiv 17. století pracují s konvencemi lineární perspektivy za účelem dosažení různých důmyslných efektů. Původ těchto „perspektivních kuriozit“ sahá nicméně až do století patnáctého.
Knihy o perspektivě se staly neodmyslitelnou součástí barokního „obrazu světa“, za jehož zmenšený model můžeme metaforicky pokládat reprezentativní knihovnu vzdělaného aristokrata či architekta. Jednu z takových knihoven shromáždil i olomoucký biskup Karel II. z Liechtensteinu – Castelkorna (1637–1695),. církevní aristokrat a mecenáš umění, který byl jako budovatel své kroměřížské rezidence vzdělaný v otázkách stavitelství. Knihovna měla reprezentativní účel – obsahovala díla klasiků architektonické teorie: Vitruvius, Vignola, Vincenzo Scamozzi –, ale také praktický – fortifikační příručky, knihy o stavitelství. Z významných děl zabývajících výhradně perspektivou inventář uvádí například vlivné traktáty Samuela Maroloise a Vredemana de Vriese.
Jiným příkladem může být takzvaná Grimmova sbírka, kterou získal na konci 18. století kníže a starohrabě Karel Josef ze Salm-Reifferscheidtu (1750–1838) pro svou knihovnu v zámku Rájec nad Svitavou. Zde se setkáváme se sběratelským výsledkem profesionálně motivovaného zájmu inženýra, stavitele a architekta 18. století, kterým byl brněnský František Antonín Grimm (1710―1784). Sbírku, která svým významem, tj. rozsahem a zaměřením, přesahuje rámec moravského i středoevropského prostoru, tvoří konvolut architektonických výkresů, skicáky, rukopisy a knihy o architektuře, stavitelství, matematice, perspektivě a geometrii.
Traktáty, přestože mohly obsahovat různé technické údaje, schematické nákresy atd., zjevně nebyly primárně určeny stavebníkům a jejich cílem nebylo podávat jen praktické návody. Můžeme je mnohem spíše chápat jako určitý nový typ literatury. Staly se součástí obecného kulturního diskursu, sloužily ke vzdělání, zábavě, odrážely a utvářely dobové konvence a sloužily jako platforma pro utřídění názorů na vkus. Sloužily k emancipaci architekta jako nezávislého umělce a autora, dále pak také diletantům z řad aristokratů. To je také důvod, proč mají teoretické traktáty a učebnice geometrie či perspektivy své místo v zámeckých knihovnách.
Příznačnou ukázkou praktické znalosti užití perspektivy jsou ideální architektonické prospekty a veduty, které jsou v dobovém slovníku označovány jako Prospect, Perspectivischer Aufzug, Szenographia, Veue et perspective, Plan perspectif atd. Na začátku 18. století se objevují architekti, kteří vycházejí ve velkoformátových grafických listech ukazují různé návrhy, kterými prezentují svoje dovednosti, aby oslovili potenciálního objednavatele (Paul Decker, Johann Bernhard Fischer von Erlach). Architektonické kresby využívají prostředků scénografie, je věnována pozornost „malířským“ prostředkům jako je stínování a nasvětlení, inscenování stavby.
Právě „archeologické a architektonické veduty“, jejichž příznačným zástupcem jsou grafické listy Giovanniho Battisty Piranesiho (1720–1778), obnovily v 18. století teoretický zájem o perspektivu, protože podléhají pravidlům perspektivního zobrazení více než ostatní druhy krajinomalby.
Dosah perspektivního diskursu se neomezoval jen na příručky a učené traktáty, ale jeho přirozenou součástí byly i ideje ukryté v symbolickém jazyce personifikací a emblémů. Perspektiva rovněž není a nebyla pouhým systémem matematických pouček, či praktickou metodou, ale také zdrojem bohaté ikonografie a rétorickou formulí. Jednobodová lineární perspektiva je například spojována s konstrukcí karteziánského pojmu „já“, klamná perspektiva barokní architektury bývá vnímána jako ekvivalent ilusionismu a tenebrismu v malbě, ale také barokního epigramu a básnického vtipu.
Básníci stejně jako tvůrci optických hříček našli společné téma v anamorfických obrazech, perspektivních skříňkách, ale také zrcadlech, čočkách, v teleskopech a optických hranolech. Jejich tvorba tak zasahuje odlehlé oblasti, jako jsou například scénografie či projektování zahradních krajin. Optické a perspektivní hříčky včetně pomůcek a vynálezů s nimi spojených našly svůj ohlas v básnictví, jako například u Shakespeara, který ve svém 24. sonetu označil perspektivu za „nejdokonalejší malířské umění“.
Petr Ingerle
POŘADATELÉ VÝSTAVY
Moravská galerie v Brně
Národní památkový ústav v Brně
Státní zámek Rájec nad Svitavou
KURÁTOR VÝSTAVY
Petr Ingerle, Lenka Kalábová
GRAFICKÉ ŘEŠENÍ TISKOVIN
Jiří Maška
PRODUKCE
Miroslava Pluháčková
PROPAGACE
Hana Doležalová, Simona Juračková, Eva Maňasová
0 komentářů
přidat komentář
