Pavel Janák: Proti náladě v architektuře

Zdroj
Umělecký měsíčník I, 1911-1912, s. 78-80, 105-107
Vložil
Jakub Potůček
05.04.2007 14:10
Příčinou podivného a klikatého rozvětvení cest, kterými výtvarné umění našeho věku se bralo, bloudilo a vracelo, jsou kromě přeměn a vývojů i cizí živly, které vzrostly mimo umění v denním životě anebo v jiném snažení a byly vneseny do umění již hotové. Výtvarné umění musilo se s nimi vyrovnávati; buďto ubránilo si alespoň v některých směrech, školách nebo individualitách svou čistotu a samostatnost uměleckou, anebo celé části uměleckých směrů propadly vlivu těchto cizích živlů a zvrhly se v paumění zmatená ne-výtvarnickými myšlenkami. Tyto cizí živly byly nejrůznějšího původu a přicházely i z protichůdných stran: tak v době nijak rozsáhlé objevily se těsně vedle sebe na příklad požadavek, aby umění bylo prudně mravným, nebo naproti tomu názor, že umění má sloužiti právě nezávaznosti mravů; umění bylo zneužíváno k propagandě politických hnutí, mělo podporovati náboženské zájmy, mělo obětovat se vzdělavacím a průměrně osvětovým úkolům, mělo podrobovat se vědeckým výsledkům, mělo oslavovat historii, obrážet pokroky techniky, mít poznatelně a odlišně národní charakter. I dočasné psychické stavy, jimiž veřejný život postupně procházel, národní a společenské myšlenkové nemoce, názorové situace atd. vtíraly se do výtvarného umění, vytiskovaly z jeho popředí zájem čistě výtvarnický a uzpůsobovaly jeho povahu.
    Na neposledním místě v těchto zmatcích objevila se konečně i nálada, nový psychický zjev a objev posledního věku, velmi složitý ve svém vzniku, příčinách i důsledcích pro umění, v němž rozrostla se v celé veliké a nevyvratitelné kmeny náladového umění. V náladě a v náladovosti ztraceny v literatuře celá období a mnohé talenty; zde však nespokojuje se nálada jen přístupnou jí oblastí lyriky, nýbrž rozmělňuje a zaplavuje román, kazí drama a rozkládá vázanou a uzavřenou formu mluvy v jakousi beztvarou náladovost v slovech; v hudbě vznikl celý směr náladové hudby, jemuž přinášejí se nejvážnější úsilí; nálada vnikla i na jeviště, zaměstnává a zcela svádí novodobý tanec, ještě dříve než podařilo se mu nalézti vlastní cestu; v malířství ovládla obratem všechnu průměrnou produkci, zkazila ji až v sentimentální malování a stvořila vedle toho i těžko vykořenitelný blud o náladové barvě.
    Jen dočasným omylem považována jest nyní nálada - shrnujeme-li pod toto slovo všecku řadu příbuzných duševních zjevů - za úkaz až totožně blízký kořenům umění, a tedy za materii, ze které umění se zakládá. Ve skutečnosti však jest nálada svou vlastní povahou, posuzujeme-li ji se stanoviska platných názorů a umění, oproti umění samotnému zjevem nerovné třídy a nižšího rodu. Umění vysvětlujeme a chápeme jako klad života nebo jeho nejvyšší produkt, v němž život dosahuje největšího osvobození od svých hmotných podkladů a pramenů, kde tedy vyrůstá k největší nezávislosti na svých příčinách, z nichž vznikl, a kde stává se něčím absolutním a nejaktivnějším. Nálada naproti tomu jest duševním stavem vyvolaným a těsně závislým na okolnostech, za kterých vznikla: jest zjevem druhotným, objevujícím se nikoli svobodně, nýbrž v úzkém poměru k situaci, a jest okamžitým výstřihem života a stavem passivním, neboť zůstává jen rozpoložením a trvá v nečinnosti. Umění usiluje o věčné, nejšíře platné hodnoty, nálada trvá jako časově omezená a pomíjející bez hodnot; umění směřuje k největší objektivnosti, nálada zůstává zatížena subjektem, v němž vznikla. 1 výsledky, které přináší do života, jsou jiné než dary, které přináší umění: nálada tráví životní síly, spotřebovává je až tak, že působí na život depressivně, berouc mu za chvíle citového vytržení souvislý, pevný a životně důležitý rozvoj sil. Nálada učinila tak již mnoho sil neschopnými k životu, vyčerpávajíc jejich prostředky; naproti tomu umění tím již, že tvoří, a tím, že tvoří zhuštěné a znásobené produkty, dává životu nové hodnoty, spoří a rozšiřuje zásoby jeho sil.
    V historii - je-li třeba dovolávati se jí - nálady jako součinného živlu (omezíme-li se pro jednoduchost otázky na výtvarné umění) téměř neznali. Až do devatenáctého století uskutečňovalo umění své představy nenechávajíc je nikterak křížiti okamžitými rozpoloženími nálady. Není téměř stop, že by umělec byl podléhal náladě, t. j. dočasným vlivům buď prostředí, v němž tvořil, anebo že by vnášel náladu do svého díla jako objekt, který by vědomě chtěl ještě vedle výtvarného obsahu díla zobrazovati. Historie výtvarného umění nezná příkladem fysické změny přírody a času, jež jsou dnes jedním z hlavních vnějších pramenů nálad; překvapí zajisté poznání, že slunce, na němž i u nás založen a ještě do nedávna žil celý směr malířství malující koně, ploty a zvířata jen a jen v slunci a v jeho ostrých stínech, že toto slunce od tisíců let svítící teprve teď stalo se elementem braným v umění pro své fysické vlastnosti v úvahu, a že dokonce nikdy před tím nenazírali na ně tak nízko jako na pouhý světelný zdroj. V nástěnných freskách, v tabulových malbách a v kresbách na vásách antických není nikde v zásadě pozorovatelna přítomnost slunce. I všecky ostatní periody malířství nechávaly v obrazech své představy růsti ve smyšleném, ideálním, nehmotném světle: neznaly proto také obměn slunečního světla, jeho různého optického zabarvení, neznaly západů a východů slunce v jich náladovém nynějším výkladu; jestliže jest kde cokoli z těchto úkazů zobrazeno v pozadích obrazů, jest to tvořeno stejně objektivně jako pouhý předmět a jako všecky ostatní formové součásti obrazů. Ani tam, kde čas a počasí představují se jako souřadé a součinné živly, totiž v krajině, kterou staří Holanďané tolik se zabývali, nepřesahují tyto dočasné fysické stavy mezí celkového výtvarného a objektivního vylíčení v obraze; nikde však není zde obraz založen na citovém rozmaru subjektu. Také romantism z počátku devatenáctého století, který prvně a již jako předchůdce náladou nemocné moderní doby měl pro tyto změny počasí více vnímavosti, zabýval se jimi s hlediska jich krásy a velikosti: uchvacovaly jej jen velkost západu, moře. bouře jako veliké symbolické celky, a protože byly takto v souhlase s jeho niterným životem, zabýval se jimi. Nikde však není v historii věnováno tolik přesnosti hodné meteorologa, jako věnuje naše malířství dešti, větru, světelným odrazům v loužích a struhách, tedy malířství, jež jakoby netušilo nebo nechtělo věděti, že vysoko nad těmito fakty a mimo tyto dočasné změny trvá svět pomyslů o krásných tvarech. Také nikde ve starém malířství není obrazů, které by vyjadřovaly smutek a nešťastnost malíře, nikde - až v novodobém romantismu - nevkládá malíř do obrazů nespokojenost, obavy a touhu. Neboť vše to jsou dočasné, okamžité stavy fysické a duchové, které nemají s uměním, s jeho mimočasovostí a povýšeností nad denním malým životem ničeho společného.
    Architektura historická, tak jako staré výtvarné umění, neznala nálad. Naopak veškerá architektura, prohlížena s tohoto stanoviska, jeví se jako souvislé, dlouhé, ničím krom výtvarných úmyslů se nezabývající řady staveb s význačným společným výrazem: nenáladovostí; jeť právě architektura svým snažením o trvalé hodnoty nejdiametrálněji vzdálena povaze psychické nálady. Dále i ta podmínka, že architektonické dílo vzniká nikoli okamžitě nebo bezprostředně, jak je to možno v jiných uměních, ale že má zapotřebí i velkých časových lhůt, než dojde od architektovy myšlenky k postavení díla, a to ještě za spolupůsobení pomáhajících pracujících, tedy nenáladových sil, jest okolností, jež vylučuje uskutečnění pouhé nálady okamžiku. Architektura vytváří vůbec díla na podkladě ideálních nebo hmotných životních účelů a potřeb, a tyto vesměs jsou tak trvalých hodnot, že architektura, chce-li takovéto potřeby ve svém umění splniti, musí docházeti k produktům rovněž trvalých, ovšem vyšších hodnot. Vůbec architektura mezi uměními má nejvíce charakter opposice náladě: její díla, chrámy, věže, mosty, hradby a města jsou vědomě budovány z materiálu co nejvzdornějšího a tyčí se do vzduchu a v přírodě, vzdorujíce jejím změnám a počasím. Jest také jisto, že nálada, kterou nyní v charakteru jednotlivých období domníváme se shledávati, na př. nálada gotických kathedrál, jest především naším názorem, povaze doby vzdáleným, do nich vkládána; v době, kdy vznikaly, vyjadřovaly zcela kladně a nestranně stavební ideály doby a byly vzdáleny jakýchkoli odstíněných disposic myšlenkových.                                                                                  
    Teprve počátkem devatenáctého století - souběžně s obdobnými úkazy v druhých uměních - vstupuje nálada jako uplatňující se živel do architektury; jest však stále ještě doprovázena vytváření schopnou tradicí, setrvačně silnou z předchozích, umělecky samostatnějších období; možno vsak v celku definovati již situaci architektury jako ovládanou ne již výhradně myšlenkami výtvarnými ale myšlenkou spíše ethické a kulturní povahy (znovuzrození antiky). Zde prvně architektura upadá pod vliv nevlastních myšlenek, rozvíjí se závisle od nich a nemajíc dostatek vlastních zájmů výtvarných pracuje pod dojmem hotové myšlenky, tedy v náladě.
    Bylo jíž vedeno více logických důkazů o pochybenosti po empiru následujících období architektury novoklassické, novogotické a novobarokní. je možno jejich poblouzení dokázati ještě pronikavěji uvedením těchto úkazů na náladu: skutečně architektura v těchto dobách, kdy vracela se k historické architektuře, nečinila to proto, že byly by ji vedly zájmy výtvarné, neboť ono opakování hlavic, říms a sloupů nedokazuje nikterak výtvarnické společenství s historickými slohy, jež byly tu vzorem, když vedle této povrchové činnosti nebylo nijakého těsného spojení s myšlenkovou podstatou staré gotiky nebo renaissance. Skutečně architektura byla jen pod vlivem "obrození renaissance", tedy pod vlivem a v závislosti na myšlence opětně jen kulturní nebo literární povahy: renaissance a gotika nebyla vlastně znovuzrozována, poněvadž základní principy těchto slohů zůstávaly nedotknuty a nepřemyšleny novorenaissancí a novogotikou; vše bylo jen náladou pro tyto historické slohy, a díla, která tu vznikala, byla co do hodnoty dočasná a pomíjející ceny, jakmile přešla i nálada, jež je vyvolala. Jen tak ke vysvětliti, proč všecky stavby těchto období, i ty, jež vytvořeny byly významnými umělci, zdají se byt dnes tak němými.
    I všecky menší slohové horečky, jež se v architektuře po těchto obdobích dostavily, lze odhadnouti, a jejich nicotnost možno oceniti důvodem, že byly to přecházející nálady, jež architektura pod vlivem cizích myšlenek a bez vnitřního výtvarnického zájmu prodělávala. Čistě vědecká práce v národopise upozornila národní sebevědomí na tuto část staré národní kultury; byl vzbuzen zájem pro věc, a přes to, že výtvarnicky lidové umění představuje v souboru kultury jednostrannou jen část, architektura nechala si vnutiti heslo obrození lidového umění a šla opět - nemajíc jinak výtvarného zájmu - naladěna za touto nearchitektonickou myšlénkou. Jak zde zejména jednalo se jen o národopisnou náladu a nikoliv o výtvarné zájmy, pro to je usvědčujícím vzhled oněch národních tehdy vznikajících interieurů: byly v nich prostě nastavěny opakované nábytky, nakupeny keramiky a rozvěšeny výšivky, aniž by šlo o ducha a zásady, dle nichž i lidový interieur byl tvořen; zde šlo jen o docílení nálady, a sice tamtéž aranžujícím způsobem, jaký vznikl v atelierních interieurech z dob akademického umění: tatáž macha neladu a skladu cenných a bezcenných předmětů, z nichž všech sestavena náladová zákoutí, na př. orientální nebo čínská; moderní člověk pohyboval se těmito prostory bez skutečného vnitřního vztahu a podléhal nanejvýše dočasně této místní náladě, aby vycházeje odtud, žil zase dřívějším svým způsobem.
    Nemoc nálady, která musí být skutečně již považována za nemoc doby, však vzrůstá a přijímá na sebe nejrůznější tvary a zdání zásad. Jestliže dřívější poblouzení po historických slozích možno vytknouti jako náladu pod vlivem cizích idejí, v současné architektuře již rozmáhají se nálady čistého, nezkaženého rodu. Tak když před dvěma desítiletími vzkřísila se architektura a vrátila se k vědomí, že musí být živým uměním své doby, vnikla i sem nemoc nálady: byl tehdy obnoven a znovu objeven význam barvy - a zejména barvy v interieuru - a ihned zmocnila se jí nálada s heslem náladového interieuru a opustila všecky zdravé, pevné zásady, aby hověla okamžiku. Tehdy byly s nejvážnější tváří tvořeny náladové interieury laděné do dvojic a trojic sentimentálních barev; bylo zde mnoho energie a vynalézavosti vymrháno, než bylo shledáno a doznáno, že takto sentimentálně sladěné interieury jednou do smava, podruhé vážně smutně či ironicky trpí jedinou disharmonií: člověkem, který, vstupuje-li z jednoho z nich do druhého, nemůže změniti mezi dveřmi svou citovou disposici, aby od nálady místnosti příkře se neodrážel. Toto zklamání však nepřineslo přece ještě vykoupení: stále ještě a neodbytně udržují se požadavky po náladě dále. Jeden z nich zve se útulností, intimitou domova, a má následkem, že opětně nepřemýšlí se o tom, co umělecky znamená úloha vytvořiti interieur novodobé představy. Staví se krby s umělým ohněm intimity, staví se k němu lenošky v prostorách s nízkým, přehnaně intimním stropem, aby člověk ve vážných chvílích svého života shledal, vstupuje do této intimity, jak je strojená a prázdná.
    Nemoc intimity okupuje však již i zevnějšek: domy, které dříve vždy byly vážnými ne-náladovými projevy své doby a svého slohu; nepovažují se - jde-li na př. o rodinný dům v popředí zájmu stojící - za úkol vážného slohu; pro obyčejné průměrné měšťáky a sosáky staví dnes celé Německo po svém venkově (a brzy i my!) domy pohádkově intimní s perníkovými střechami, mžourajícími okénky, malovanými okenicemi se srdéčky a květinkami; celá zahradní města, tato čistě novodobá a novodobě ustavená instituce, jsou stavěna jako selské vísky (Hellerau) a přece uvnitř bydlí lidé s nitrem zcela nového rázu.
    Obdobné stopy nákazy náladou vyskytují se vždy hustěji: dětským pokojům a školním světnicím dostává se dětské nálady malovanými vlysy s dětmi, muchomůrkami a kuřaty; pro vnitřky nových - třeba předměstských - kostelů vyžaduje se mystické šero, pro krematoria truchlivá plačtivá nálada, i pivnice a vinárny uměle se zveselují po stěnách malovanými literárními žerty, a kabaret musí mít v dekoraci a barvách ironisující náladu. Vedle tohoto stálého zapadání do psychologických nálad zachvacována je však architektura i většími náladami z idejí. Jednou z těchto je heslo o účelnosti architektury, jež vychází z předpokladu, že architekturu lze vyvoditi z účelu a materiálu; i tato idea, zcela filosofického charakteru a bez jakékoli možnosti vyvoditi z ní pro architekturu další a hmatatelné direktivy výtvarnické, strhla a způsobila svým obsahem novou náladu a sen o účelné architektuře; jak bylo ono slovo o účelnosti jen náladou, dokazuje pokročilý vývoj téže architektury kdysi vyšedší od čisté účelovosti a ukazující jisté úspěchy, jež vesměs jsou - jsou-li uměním - daleko nad všechen účel a dokonce proti všemu účelu.
    Nemoc nálady i v architektuře jest rozšířená a mnohotvárná. Nebyla dosud proklamována, ale škodí již. Béře silám - dávajíc jim prchavé okamžiky snění - schopnost, aby uvedeny byly s kázní v pohyb a docházely ku kladným, trvalým výsledkům díla; odvrací jich pozornost od pravdy, že architektura jest záležitostí hmoty prostoru a jejich výtvarných zákonů.

Umělecký měsíčník I, 1911-1912, s. 78-80, 105-107

0 komentářů
přidat komentář