Obhajoba a hledání soudobé teorie architektury

Pátého dubna hostily prostory Českého centra další tématický večer Versus architekt. Cyklus dramaturgicky připravený studiem A1Architects pokračoval tématem Teorie versus architekt.

Jindřich Vybíral zahájil sérií příspěvků s vysvětlením, že není tím, kdo teorii produkuje, ale naopak patří prý do té "nejodpornější kategorie", jež teorii pouze učí. Postupnými krátkými komentáři modeloval podstatu teorie architektury z mnoha stran a nezapřel povahu historika, když tak učinil v podstatě chronologickým průletem příkladů teorie architektury posledních dvou století. Teorii obecně definoval jako zábavu pro každého, jako umění, které mohou dělat opravdu všichni. Každá teorie si podle něj najde své přívržence, některá více, jiná méně a sama teorie architektury má silné soupeře v mnoha jiných oblastech. Prý stále platí že teorie je šedá, ale strom života zelený, což Jindřich Vybíral doložil nespočtem mylných architektonických teorií. Konstrukcí o původu architektury v prachýši připomněl podstatnou část architektonických teorií, jež bujely bez ohledu na empirická fakta archeologických výzkumů. Na příkladu Gottfrieda Sempera a jeho univerzální kulturní teorie v níž se - po příkladu přírodovědných bádání - zabýval vývojem uměleckých forem od jejich zárodku a hledal jednoduché a úsporné tvary vázané na nejzákladnější lidské potřeby, ukázal, že ač moderní archeologie vyvrátila téměř všechny jeho argumenty, abstraktní systém jeho teorie přesto neutrpěl. Generace vykladačů v jeho díle stále nacházejí nové a nové významy. Semper by se nestačil divit.
Úkolem teorie bylo podle J.V. hlavně legitimovat praxi. Studijní perspektivou slunného funkcionalistického města a fotografií anonymního sídliště pak doložil obecně rozšířenou představu o vztahu teorie a praxe - nedůvěru a skepsi. Přesto připomněl, že promítnutá konfrontace neilustruje selhání teorie, ale pouze její nahrazení ideologií. Skutečným pojmenováním promítnuté situace je tedy stav, kam dospěla architektura bez teorie.
Jindřich Vybíral se také vyslovil proti přeceňování teorie v praxi architektury. Připomněl, že je známo, že v dějinách architektury neměly největší ohlas ty nejbystřejší a nejpromyšlenější teorie, ale prostě ty, které měly nejvíce obrázků. A v dějinách oboru přinášeli architektuře nejsilnější impulzy sice všestranně vzdělaní experimentátoři, často však zcela bez vzdělání architektonického.
A proč tedy vůbec vznikla teorie architektury? Podle Jindřicha Vybírala šlo o valorizaci oboru, zhodnocení architektury. Obor, který historicky nepatřil mezi svobodná umění se potřeboval etablovat jako činnost mentální, nikoli manuální, či pouhý obchod. Tento historický odkaz je důležitý i v dnešní situaci. Jindřich Vybíral na závěr odkázal na Jean-François Lyotardovu analýzu postmoderní situace. Podle ní již není vedoucí intelektuální tendencí postmoderního světa kritika současného stavu, ale naopak přizpůsobování se. Současná věda již neslouží k objevování pravdy, ale k hledání praktických výsledků. Podle toho pak samozřejmě vypadá i školství. Pojetí vyučování jako přenosu poznatků bylo sníženo na pouhou tvorbu kompetentnosti. I proto je dnes třeba posílit úlohu neužitečných disciplín, jako je teorie architektury. Teorie by měla vychovat architekta, který je schopen dialogu, protože bez dialogu to nemá žádný smysl.

Společný příspěvek Mariana Zervana a Moniky Mitášové byl o zvláštním fenoménu, kterého si historici všimli, a sice, že ve dvacátém století (a to nejen v architektuře) neexistují komplexní teorie architektury. Je zde málo knih, které nesou název teorie architektury, ale je zde mnoho antologií architektury. Ptali se sami sebe jak to, že neumíme povědět, co to je teorie architektury ani teorie umění. Na jedné straně se rozplývá do filozofie, na druhé do typologie, nemá žádné hranice. Je to veliký nepoměr - přestože neexistuje teorie, tisíce teoretiků vydává knihy s výběry textů o architektuře. U Vitruvia najdeme ještě text velmi heterogenní povahy se všemi žánry - historie, nauka o materiálech, postupech prací atd. Jako vzor traktátů o architektuře tomu tak zůstalo až do 18. století.. V 19. století se to začíná rozpadat na samostatné žánry. Velká teorie architektury přestala mít ve 20. století význam, přestože se tak dvě tři teorie (knihy) připomínají, že prý měly velikou úlohu (Za novou architekturu apod.). Marian Zervan se ovšem ptal, jakouže to měly velikou úlohu ve skutečnosti? Zjišťuje, že zčásti to byla jakási vysvětlení a zčásti manifesty, ale jejich vliv je obecně sporný. Zdá se, že typu obecných teorií jednoduše již nikdo nevěří a nikdo je nepotřebuje. K jednomu problému je vždy mnoho postojů. V dnešních antologiích nacházíme odpovědi na otázky, které již nejsou předkládány jako ve středověkých traktátech jako zjevené pravdy, ale jako dialogické a polemické otázky, reflektující množství pohledů. Jednou z rolí antologií je tedy dostat do středu pozornosti architektů samu diskuzi a pojmenovat témata.
Na základě tohoto úvodu pak Monika Mitášová a Marian Zervan provedli analýzami nejzásadnějších antologií textů o architektuře, jejichž hloubka a informativnost dalece překročila možnosti večera a jednalo se tedy spíše o velmi rychlý přehled jako předpříslib publikování této rozsáhlé práce. Podle informací poskytnutých organizátorům cyklu bude text pravděpodobně publikován v některém z čísel časopisu Stavba.
Marian Zervan na konec poznamenal, že z antologií zjišťujeme, že teorie jsou nějaké psané texty, ale čím se ty texty zabývají a jakou mají obecně povahu, to se v podstatě dozvíme jen obtížně. Antologie nás uvádějí do světa různorodých žánrů a povah ve světě mnoha druhů a postupů, který je jen těžko shrnutelný do něčeho, jako je teorie architektury.

Další host, Marek Pokorný, především položil řadu dotazů přítomným teoretikům. Připomněl oblast interpretace současné architektury, jako referenční rámec interpretace umění obecně. Teorie je podle něj soustava pojmů, které si vzájemně neodporují a má za úkol buďto osvětlit oblast někomu, kdo se v ní neorientuje, nebo přesvědčit toho, kdo se v ní orientuje, že je vše jinak. Případně je teorie pokusem najít co nejjasnější jazyk, který by se vtělil do praxe. Teorie a historie jsou pak vzájemně natolik propletené, že je nelze oddělit, což podle něho doložily předchozí příspěvky. Shrnul předchozí komentáře pocitem, že teorie v podstatě neexistuje a řečnickou otázkou se ptal po potřebě jakékoliv, byť dílčí, teorie vůbec. Naznačil, že při jistém nazírání i samy výkony architektury (stavby) mohou být teorií, která se pak ověřuje praxí jejich užívání. Ptal se po dopadech teorie na interpretaci a na samu sílu teorií ke vztahu k podmínkám, za nichž architektura vzniká. Pokud je "teorie developingu" a "filozofie investorů" tím, co diktuje masovou produkci, jaký je pak jejich vztah k teorii architektury populární v akademických kruzích? Teorie přesto podle něho není pouze psanou záležitostí, ale má i svou věcnou podobu, kterou Marek Pokorný promítl v několika stručných příkladech.



Netrpělivě čekající na svůj prostor, promítl Petr Rezek nejdříve černobílou fotografii pasoucí se Krávy a uvedl se tím, že nebude mluvit dlouho. Upozornil na jeden aspekt, který jak se domnívá, doposud v průběhu večera nezazněl. Dozvěděl se prý kdysi od kolegy Rostislava Šváchy, že všechny renesanční a barokní traktáty o architektuře byly napsány proto, aby se architekti byli schopni domluvit se svými klienty. Aby si osvojili terminologii a mohli se dohadovat. Petr Rezek reprezentoval názor, že postoje a texty, které formulují architekti, jsou v podstatě vyžádány jejich klienty a obecenstvem. Umělecká scéna se prý podle něho dávno dostala do takového předstihu, že už to konzumenti nejsou schopni chápat oč běží. Podle něho je taková situace obdobou potřebnosti renesančních traktátů. Těžištěm jeho příspěvku se tedy stalo upozornění na "teorii", která se drží při zemi, která se dá mapovat jako půdorys chápání klientů, stavitelů.
Postěžoval si rovněž na neplodnost teorie ve výuce. Pokud na dotaz "proč je tahle čára rovná?" dostane odpověď, že "jsou tam garáže", ptá se posléze řečnicky, jaké traktáty o architektuře, jaké antologie četl daný posluchač? Na jaké teorii postaví daný architekt svou budoucí činnost? Podle Petra Rezka nejde o teorii, jde o daleko elementárnější věci, což doložil projekcí postupně abstrahující krávu v avantgardní obraz s argumentací pouze tím že "je tam stále vemeno", jako ukázkou jak zacházet se svým klientem v teoretické oblasti.

Na závěr se zdálo publikum poměrně zaskočeno silně abstraktními vystoupeními a nedošlo na jediný dotaz, takže nejkratší večer v historii setkání nad architekturou Versus architekt skončil dostatečně brzy, aby se po klasickém přípitku značná část přítomných přesunula ještě do nedaleké kavárny k řešení otázek, o nichž autor tohoto textu nemá žádné informace.

Příští večer se bude konat ve čtvrtek 3. května 2007, bude to na téma Učebnicový dům versus architekt a mezi hosty budou Alena Šrámková a Ivan Ruller. Podstatou setkání by mělo být zda a jak je možné reflektovat vlastní tvorbu a poučit se zní.