Co oko nevidí?

S velkou vášní se k soutěži na Národní knihovnu a především k jejím výsledkům všichni vyjadřují. Více však ti, kteří by raději měli mlčet, méně ti, kteří by naopak měli co říci. Ve výsledku nevelká zlatavá "vlna" na Letné zvedla velkou vlnu diskuse.
V médiích si všimneme propírání "zeleného flusance", "chobotnice", "šmoulího hradu" atd. snad ve všech pádech, v odbornějších kruzích bylo zmíněno pouze osm finálových návrhů. Co však další návrhy? Nikdo si zatím nevšimnul, jak unikátní a exkluzivní přehlídka všech trendů současné architektury vznikla Pražanům přímo pod nosem.
Co tedy můžeme vysledovat?
Především je to snaha o dekor. Je zcela zřejmé, že minimalismus považují architekti za okoukaný, vyčerpaný. Nový dekor vidí jednoznačně ve struktuře materiálu a jeho proměnách. V návrzích najdeme mnoho odkazů na různě roztříštěné tvary, organické průřezy, bující aplikace. Tvary se někdy až analyticky rozkládají, oproti kubismu však zcela náhodně. Barevnost a rytmizace některých dekorů se nápadně podobá estetice 60. let. Obecně můžeme říci, že většina návrhů se obrací k již vyzkoušeným prvkům, citacím či dokonce retro-stylu. Je pro současnou architekturu živý historismus? V 60. letech 19. století se začalo jako historizující nápodoba uplatňovat pseudobaroko, novorokoko. Byla to doba, kdy neuplynulo od těchto slohů ani 150 let.
V současnosti to bude 100 let od prvních funkcionalistických vlaštovek - roku 1907 Adolf Loos staví kontroverzní obchodní dům s puristickou fasádou Goldmann und Salatch. Ani v Čechách nezůstáváme pozadu: například v roce 1909 staví Josef Gočár funkcionalistické schodiště v Hradci Králové, jímž předběhl svou dobu. Jsme tedy v naprosto srovnatelné situaci, jako dnes tolik opovrhovaní historizující architekti 19. století? Vždyť i vítězný Kaplický musel nejdříve osvětlit své inspirace v minulosti (secesní křivka, barokní barevnost), aby byl mnohými přijat.
Minimalismus a neofunkcionalismus nalezneme v návrzích také hojně, naštěstí v již mírně modifikovaných formách. Často je vertikální strohá konstrukce skla a betonu postmoderně negována; někdy je estetika těchto staveb protkána výraznými dekorativními vertikálami.
Reminiscence 60. let je z návrhů patrná až nebezpečně často. Zavěšená skleněná fasáda, odkrytá konstrukce (jmenujme konkrétně třeba úhlopříčné pilíře, uplatněné také například na kancelářské novostavbě na křižovatce Evropské a Thákurovy), již zmíněný dekor, barevné kombinace bílé se sytou barvou nebo černou, rytmizovaný jednoduchý tvar (především kolečka), užití plastu, oblé mohutné tvary.
V návrzích najdeme také mnohé výstřelky. Jeden populární článek k tématu knihovny napsal, že se někteří architekti snažili být kapličtější než Kaplický. To dokládá například projekt Jiřího Skříteckého z Ateliéru 8000. Hlavní prvek budovy, nevelká věž, je v již charakteristickém falickém Kaplického tvaru, navíc prolomená různě velkými kruhy, za nimiž je patrná sytě červená kruhová spirála.
Projekt Dimitrije Stamatiadise je naprosto ve stylu tzv. okresní postmoderny - konfekčními kachlíky obložená budova velice nenápadité uniformní dispozice. Zmiňme také velice pozoruhodný projekt Pavla Vandase. Do vnějšího půdorysu čtverce umístil spleť uliček s variacemi historických fasád jakoby mnoha běžných činžovních domů. Jde o naprosto originální a veškerým koncepcím vymykající se řešení, které přináší spíše teoretické přispění k současné architektuře, prakticky doufejme není myšleno vážně. Staví zrcadlo právě všem historizujícím tendencím, korunu projektu nasazuje antikizující portál s iónskými sloupy, tympanonem a dokonce sochou trigy na vrcholu.
Kdysi zajímavý, dnes už velice ohraný motiv přináší projekt ateliéru Petrovic & partner architekten, umisťující na korpus budovy monumentální podlouhlý, naležato položený, zploštělý, na obou stranách otevřený-prosklený kvádr. Tento motiv známe především ze švýcarské a německé současné architektury. Monumentalita kvádru byla nepřekonatelně vytyčena v návrhu na estonské Národní muzeum, kde je kilometr dlouhý, snaha vyvolat ohromující dojem z této gigantické hmoty už tedy bude vždy jen slabým odvarem bez jakéhokoli invenčního přispění.
Mnoho architektů vsadilo také na účin půdorysného tvarování po vzoru berlínského Židovského muzea. Za vše jmenujme "skládací" projekt Jamese Reinda, evokující otevírání knihy nebo notebooku, či písmena "ZIS" nebo "S" naležato.
Jak tedy rozlišovat kvalitní a nekvalitní projekty? Předně si uvědomme, má-li to vůbec cenu. Upusťme od toho, představovat si každý projekt na místě Špejcharské točny. Zákonitě se tam ne každý projekt hodí a zbytečně se ochuzujeme o skutečné uchopení konkrétních návrhů. Nehledě na to, že na "Špejcharskou točnu tisíckrát jinak" začneme být po prvních asi padesáti návrzích doslova alergičtí.
Přehled návrhů prezentovaný na výstavě Oko nad Prahou představuje rozmanitou sondu do všech možných tendencí směřování současné architektury. Ne vždy vám z toho bude veselo.