Odpojeno. Spojeno! 2007 - Architektura a komiks

Výstava Odpojeno. Spojeno! 2007 je výstavním projektem kurátorů Jany Kostelecké, historičky umění, Igora Kovačeviće, architekta a teoretika architektury a Yvette Vošourkové, architektky. Po minulých výstavách, které se zabývaly spojením architektury a animace, architektury a reklamní fotografie a architektury a Dj-ingu, přichází konexe architektury a komiksu.  Pro komiksovou část výstavy byli k projektu přizváni kurátoři Tomáš Prokůpek, architekt a komiksový autor a Tomáš Hibi Matějíček, publicista.
S tímto spojením mají metody dějin a teorie umění problém. A to je dobře. Jednak je problém, jak pojmout spojení výtvarných druhů, a jednak, jak pojednat spojení druhu chápaného po staletí jako "vyšší" a druhu nahlíženého řekněme jako populární, jednoduchý, konzumní.
Naštěstí se teorie komiksu začíná poslední dobou vyrovnávat ostatním výtvarným druhům, vzpomeňme monografii teorie komiksu Thierryho Groenstreena Stavba komiksu, stejně tak diplomovou práci Heleny Žáčkové Český komiks, vývoj žánru do roku 1945 a vzniká mnoho dalších studií. Komiks zkrátka přestává být záležitostí po dobrodružství dychtících dětí a zastydlých puberťáků. V české kotlině má tento žánr tradici, která se pomalu ale jistě začíná porevolučním vývojem blížit úrovni světové. Sebevědomě se zaplňují i témata akčních hrdinů, sci-fi, dobrodružných námětů, posiluje se dětský komiks, který je čím dál rozmanitější, vzniká odvětví komiksů alternativních - "vysmažených", ale rozšiřuje se i výběr komerčních stripových skečů.
Každý představený autor, respektive autorská dvojice (architekt-autor komiksu), představuje úplně jiný druh zpracování, pojetí celého spojení i techniku. Každý je bezesporu velmi originální a kvalitní; je vidět, že jak mezi zvolenými diplomovými pracemi architektonickými, tak mezi komiksovými tvůrci bylo velmi pečlivě vybíráno.
Architektura není do komiksů vsazována samoúčelně. Mnohdy se jí ani prvotně netýká, jako například Zastávka Karlín, k níž přiřazený komiks se od zastávky ubírá směrem k expresionistické a až dadaistické eseji. Naopak může z konkrétní vybrané architektury vzejít daleko obecnější téma, jako třeba vypořádání se s architektonickými a potažmo celými kulturními dějinami a jejich pojetím. Tak je to v případě architektury Petra Horáka Institut Ladislava Klímy; kde je komiks Karla Jerieho technicky i námětově založen na klasickém schématu cesty časem s morálním a etickým ponaučením na konci. Nerušivě je tento komiks doplněn i o fáze jeho vzniku, což podtrhuje zvolené téma plynutí času a vývoje hodnot a materie. Komiks zde může na architekturu reagovat i trochu ironicky, může srážet její vlastní ideu. Projekt Petry Oplatkové Terrain vague je futuristickou prostorovou konstrukcí světelných prvků, majících estetický účinek. Komiks Jiřího Zimčíka popisnou, triviální narací vypráví příběh muže, který jede krajinou, až dojede k budce u elektrárny, kde zapne elektrický spouštěč této architektonické aplikace. Imaginativní, esoterický a velkorysý záměr projektu je kontrastován tímto čistě praktickým, jednoduchým příběhem v nekomplikované formě.
Přístup tedy může být různý. Výstava si na nic nehraje; to ostatně podtrhuje velice jednoduchá instalace s užitím papundeklových instalačních objektů, která ale zároveň působí velice čistě a silnou koncepci výstavy nepřehlušuje.
Spojení architektury a komiksu nevyznívá tendenčně, rozhodně ne samoúčelně ("nějak to kostrbatě poslepovat dohromady, jen abychom ukázali, že to spojit jde") a dějiny umění i kritika na nich vystavěná může zas jen sebekriticky přehodnotit své zkostnatělé dělení na škatulky, do kterých se už nějaký ten pátek současná tvorba prostě nevejde.