Jiří Kroha: Poznámky o monumentalitě a řadě tvarové

Vložil
Jakub Potůček
07.03.2007 23:35
V kapitolách o prostoru architektonickém (Veraikon) a projevu tvarem (Styl) vyjasnil jsem svůj názor na tvar. Řečeno bylo, že tvar jest partiální hodnotou celkové myšlenky výtvarné; hodnotou živou a proměnnou, jež integrací dle jisté zákonitosti tvořivé dospívá výše myšlenky výtvarné, až k její mezi nejzazší, - k monumentálnosti.
Má tudíž monumentalita svoji tendenci a svůj projev.
Co jest monumentalita? Uvědomiti si pojem monumentality znamená objasniti, co jest tendence monumentální a konečně projev monumentální.
Odpověď: Každá výtvarná myšlenka zdůvodněná imaginací a invencí zrozená uskutečňuje a stělesňuje se z jisté tvárné oblasti; prochází tvary jakožto svými určitými (dočasnými) stadii, život její spojitě udržujícími; myšlenka výtvarná jest funkční silou (ne funkcí) tvaru. Tvary jí žijí, jsou jí napájeny, jsouce ideovým vyloužením. Jsou upraveným korytem, drahou výtvarné tendence (deformace hmoty způsobená pohybem myšlenky).
Pohleďme na potok tekoucí stále týmž směrem; usazením obsahu tekoucí masy upraví si koryto. Pohleďte na krápníky v solných nebo vápencových jeskyních a seznáte praktický význam těchto řádků.
Tvary jsou upravením prostředí, jímž prošla a stále prochází výtvarná tendence, myšlenka.
Již v řečených dřívějších článcích uvedeno bylo, že tvary mohou býti v různém poměru vzájemném. Mohou býti k sobě v poměru zvratném, t. j. tvar vzniká z tvaru odštěpením (tvary dělené, konvenční, jalové) a dále v poměru, řekl bych rodičském, t. j. tvary skutečně stvořené (tvary jedině umělecky opodstatněné).
Projevy tvarové v tendenci monumentální jsou různá tvarová stadia jedné myšlenky; pokud se jich vzájemného poměru týče, jsou nadřazená a podřažená sobě podle polohy v tendenci výtvarné, jež je pojí v řadu; tato řada jest onou dříve zmíněnou integrací. Dokonalým vytušením a stvořením této živé tvarové řady, t. j. stvořením všech stadií projevu dospívá myšlenka výtvarná k projevu monumentality.
Zde však hned budiž uvedeno: Není třeba stvořiti všechna tvarová stadia výtvarné řady. Jest možno k výtvarnému projevu monumentality dojíti stvořením jen několika určitých stavů výtvarné myšlenky; jest však nutno za to určiti jejich směr v této řadě, jest nutno mezi ně vložiti interval, je nutno rozuměti rytmu.
Jest pak tendence monumentální pohybem myšlenky výtvarné v této řadě dočasných stavů (tvarů).
A monumentalita jeví se nám pak jako poslední živý záchvěv myšlenky prošlé touto ztělesněnou cestou tvarovou, v níž složila se sebe všechnu hmotnost. Jest tedy monumentalita uskutečněna tendencí monumentální v té chvíli, kdy idea výtvarná zákonům hmotnosti a prostornosti podrobila vše, co smyslově podrobiti lze; jest tendencí monumentální, očištěnou od smyslové sensace, jest přechodem konkrétna do abstraktna, jest odpoutáním obsahu od formy. Monumentalita jest splynutím dočasné relativnosti s absolutností. Zážitek monumentality jest zážitkem psychologickým, kde myšlenka stává se pochopitelnou i bez dočasného určitého tvaru.
Právě tak, jako když roztočíme kotouč z barevných výseků, vyplyne nejprve barva šedavá a posléze zazáří bílá, tak i z této řady tvarové pohybem a usměrněním vzniká nový zážitek, kde není však již patrný intervalový náraz síly výtvarné, kde mizí tak tvar i interval, (zážitek dočasný) proporce i poměry, kde vzchází stvoření monumentální.
Souhrn: Je-li umělecké dílo výtvarné průchodnou řadou, usměrňující myšlenku výtvarnou a současně ji obnažující, až k zážitku psychologickému, jest dílem monumentálním.
Dílo, jež myšlenku výtvarnou nepřivádí do tohoto stavu, není monumentálním; jest neklidným.
Již dříve bylo řečeno, že každý tvarový projev je článkem výtvarné řady.
Přicházíme k tomu, že tvar jako hodnota absolutní, neproměnná o vlastnostech stálých (proporce), neexistuje.
Celá dosavadní nauka o určitých statických poměrech, na něž nutno dbáti a jimž stvoření umělecké nutno podrobiti či přizpůsobiti, jest velmi pochybná; požadavek t. zv. proporcielnosti.
Statické poměry tvarové jeví se spornými, uvedeme-li jej ve skutečnost.
Prostá perspektiva, jako skutečnost, o jejíž existenci sice mnoho lze debatovati, ale kterou jakožto trvající charakter lidského vidění neodstraníme, změní nám každý skutečný tvar; známe jak. Tudíž kdybychom sebe jemněji a odůvodněněji vytvořili určitý tvar (třeba pilíř), jeho sestavením a podrobením skutečnosti přemění nám ho prostorová perspektivnost v tvar, odlišný některými příznaky.
Toto tvrzení neseslabuje faktu, že víme celkem, kterak se tento tvar "poměrově změní."
My však víme, že tato změna jest pouhým optickým klamem, který nám oddiferencuje a odstupňuje stejné tvarové jedince, jakmile je sestavíme v jisté vzájemné společenství (prakticky: řada pilířů, sloupů atd.)
10 pilířů či sloupů, o poměru šířky k výšce 1:10 sestavených v řadu, změní se nám v deset nových zážitků tvarových, kde onen původní tvar 1:10 stane se ilusorním ; skutečnost nám zmnoží původní zážitek tvarový v mnohonásobný zážitek řady výtvarné.
A zde se naskýtá otázka. Nejsme vlastně i my oprávněni hned v prvopočátku tvoření zabývati se tímto zážitkem řadového, řekl bych kolektivního působení jednoho tvarového projevu?
To vše dokazuje, že neexistuje ve skutečnosti zážitek jediného tvaru z jakýchkoliv důvodů uměleckých opakovaného; existuje naproti tomu zážitek kolektivní proměny jeho, t. j. vzniká zážitek z výtvarné řady.
Pochopíme-li pak, že zážitek tento, třeba že způsoben jest v tomto případě optickým klamem, přece jen jest projevem oné živé řady tvarových proměn, o nichž již dříve bylo mluveno, uznáme oprávněnost tvořiti již od prvopočátku ve smyslu tohoto zažitku t. j. ve smyslu proměnlivých proporcí.
Uznáme-li však proměnlivost proporcí, není možno mluviti o poměrech v nynějším slova smyslu.
Tím bylo řečeno, že tak zvaný tentýž tvar neexistuje pro nás jako jediný výraz, nýbrž jako řada tvarových výrazů o jisté společné výtvarné tendenci, objasňující tvarovou skutečnost.
Tedy statická proporcielnost (nárys, půdorys, boční pohledy) skutečností přechází v proporcielnost dynamickou.
Tato dynamická proporcielnost vnášena byla dosavade do architektury perspektivností.
Jsme-li srozuměni s tímto skutečnostním perspektivním přepisem architektonického díla, jsme oprávněni tento dodatečný přepis změniti ve vědomý princip, t. j. nevázati se na řadovou gradaci tvarovou způsobenou perspektivním klamem, nýbrž vědomě vytvářeti a stupňovati základní tvar vědomou řadou k určitému zážitku kolektivnímu.
Krátce řečeno: Již při tvoření architektonického díla vyznačme a stvořme řadu základního tvarového výrazu, ponechávajíce perspektivní skutečnosti úlohu jinou, t. j. perspektiva budiž pouhým přepisem povrchu (objemu) a ne, jako dosavade, přepisem obsahu.
Stavba I, 1922, s. 77-81.

0 komentářů
přidat komentář