Obsažnost, smyslovost utajená v tvárném prostoru, t. j. utajený charakter prostoru projevuje se konkrétně tvarem. Absolutní beztvarost obsažnosti prostoru tvárného (oblast tvárné dvojice původové hmotnosti a prostorovosti) znepokojována a pronikána, rozrušována tvůrčím geniem člověka přeměňuje se uměleckým činem v konkrétní relativní hodnotu - v tvar. Tvar jest tudíž zachycením určitého stadia původního pohybu, chvění, je pokračováním prvotního života; realizování tohoto stadia jest uvedením jeho pod nejvšeobecnější zákony skutečnosti. Vědomá zákonitost, toť stigma tvaru. Tato zákonitost, fysická i duchová, vymyká a vytvořuje z původní obsažnostní oblasti neměřitelné, nesrovnatelné stadia co do hodnoty omezená a srovnatelná časem, místem, poměrem, zkrátka podléhající smyslové zákonitosti, tvoří skutečnost mající počátek i konec, t.j. dvě meze rozpjaté životem, jemuž předcházejí plodící rozkoš i bolest. Hmotnost a prostorovost, plodivé kořeny tvůrčího pně umělce vytvářejí a obsypávají jej květy žijícími a posléze i stravujícími jeho podstatu, rozkoš i bolest tvůrci. Rozeny jsouce v hluku tvůrčího života vyrůstají, jsouce tvořivou touhou a žádostí zachyceny na každém místě tvarného vzruchu, porušení zaměstnávají plně naše smysly. Smyslovost je charakteristická vlastnost tvaru. Každý projev rozkoše, bolesti, života absolutního, t. j. neodvislého od omezené smyslovost i lidské stává se podrobením této tvarem. Přerušme elektrický proud přeříznutím elektrovodného drátu, přeskočí jiskra jako živoucí smyslový (t. j. tvarový) projev vnitřního života, nařízněme stvol, vytryskne v místě poruchy, bolesti (vzruchu poranění) životní pudová síla, míza, která probojuje zevně rychlý zápas o skutečný smyslový projev, skončí tvarem, pevnou, stabilní, zevními okolnostmi upravenou krystalizací mízy. Pohyb její však trvá dále, vlévá se do tvaru, který jest pouze zevními okolnostmi změněnou oblastí živo-rodého pohybu. V té chvíli však, kdy tento pohyb v tvaru se zvolní a konečně vymizí, když nová míza již se do něho více nevlévá, bolest vzruchu a radost projevu pomalu umdlévá, zbývá pouze tvar co náznak jejich. Jest pak tvar důsledkem tvůrčí bolesti, tvůrčího vzruchu, je smyslovým důsledkem absolutního života. Každý tvar pučí, kvete i zraje; hle, ty staré třeba egyptské památky architektonické i plastické, z nichž vyprchaly jejich síly plodivé, které překročivše dětství tvaru, květ, dozrávaly, zestárly, staly se jalovými, bezobsažnými, a skutečnost jejich jest rozpadlá, v hmotný mrtvý materiál přeměněna, proměněna přítomnost. Síly tvůrčí, které z tvárné oblasti stvořily a plnily buď v maximálním rozpětí jejich architektury, nebo v minimálnost svíraly projevy sochařské, vyprchaly, a dnes architektonické jich tvary zejí prázdnotou a sochařské projevy jsou hmotnou schránkou, jsou části skal (skalní památky a sochařsko-architektonické výtvory). Pravda jest nekonečná v tvaru pomíjejícím, ale pravda je žijící a stále se měnící a tvar pevný, nezměnitelný; nekonečnost proměnné pravdy a dočasnost (pomíjejícnost) pevně stabilizovaného tvaru jsou příčinou skonu a opětného zrodu tvarů nových, jsou nejsilněji projevené Zákonitosti. Konečnost a pomíjejícnost tvarů je skutečností, je živým rozcházením se tvůrčí Pravdy v nekonečno atomů z původní oblasti tvůrčí, hmotnosti a prostorovosti; toť vyjasněné, již dříve uvedené stigma tvaru. Dětství tvárného projevu jest prvý výraz tvaru, jest onen živý, ani systémem konvenčnosti, ani zásadou nepřetvořený, či lépe řečeno neznásilněný stav projevu. Toto dětství tvárného projevu má charakter neschematizovaného ani nesystematizovaného projevu, jest jedině umělecké opodstatnění trvání tvaru, t. j. existence jeho. Hleďte na systémy eklektických architektur a poznáte řečené tvary, překročivší dětství své duše, uvidíte ty zchřadlé, vysílené, nepřirozeně jen ze sebe, bezradostně, bezvýbušně, bez bolesti a bez rozkoše zrozené tvary, bezobsažností hynoucí spřažení do konstruktivních systémů, podpůrných to společenstev, umožňujících další jejich trvání bez nároků, živoření z milosti. Utlucte, ubijte v sobě všechny projevy tvárné, překročivši dětství duše, mládí myšlenky. Jak Sparťané ubíjeli slabé děti, tak utlumte a zničte všechny své tvárné projevy, ke kterým než jste dospěli, idea zkostnatěla, stala se dogmatem, výraz mládí změnila ve všeobecný rys opatrnictví. Nechtějte též tvar, sotva stvořený, uzavříti do srovnávajícího systému, nehledejte proň zásadové umístění. Systematičnost, toť choroba tvaru obdobná sešlosti stářím. Jak již dříve bylo řečeno jest tvar konkrétním projevením prostorové obsažnosti a prostorovosti. Je-li tudíž tato obsažnost a smyslovost pojmem integrálním, jest podstata tvaru, obsah jeho pojmem partiálním. Tvary, jsouce zrealizováním určitých stadií původní tvárné dvojice, prostorovosti a hmotnosti, tají v sobě co svoji podstatu věčnou pravdu o pohybu a absolutním životě hmotnosti a prostorovosti, uzavírají však v sobě i vrozenou touhu, t. j. sklon k syntetickému původnímu stavu své podstaty, t. j. k určitému usměrnění v časovém i smyslovém pojmu. Tyto sklony tvarové, spjaté s podstatou tvaru již v chvíli početí, jsou výrazem onoho působení prostorovosti a hmotnosti navzájem, jich společného chvění. Prostorovost v hmotnost či hmotnost v prostorovost jsou dvě relativně protisměrné tendence v původní obsažnosti prostorové, z nichž ta, která v procesu tvořivém byla silou tvůrči proťata, dosáhnuta, plně se uplatňuje výraze m tvaru. Prostorovost v hmotnost je tendence původová, syntetická, hmotnost v prostorovost tendence původová analytická. Jednostranně syntetické tendenci podléhaly téměř všechny tvary praehistorické i antické, t. j. život duševní i hmotný, počínaje pohybem, zhutňoval se a končil v hutnosti; celý vývoj se usměrnil a končil se životem hmoty. Menhiry, dolmeny atd., modly, toť vtělení a uskutečněná víra v život hmoty, v hmotnost. Druhá jednostranná tendence původová hmotnosti do prostorovosti (tendence analytická) je převážně charakteristická pro tvarovný projev dob křesťanských, obzvláště románské a gotické. Tendence tato vytužuje jednostranně hmotnost (snad jen hmotu) a evoluce tvaru pod jejím vlivem končí v Symbolice; hmotnost se přetváří v hmotu, kterou teprv v tvoření nutno oživiti, oduševniti, stává se náznakovým materiálem k vyjádření duchovního, bezhmotného nitra člověka. Tyto dvě vytčené jednostranné relativní tendence původové, vyžívající se na tvarových projevech minulých, nahrazeny jsou moderní dobou vytuženou tendencí absolutní, t. j. od prostorovosti přes hmotnost k prostorovosti, nebo od hmotnosti přes prostorovost k hmotnosti. Moderní tvar, vzcházeje z pohybu, proměňuje se v hmotnost, aby dále přecházel v prostorovost; vyloučena jest i hmotnost co konečný cíl i víra v symbolický náznak hmoty; pojem cíle zbyl jen ve smyslu vyplnění uskutečnění nesoucího v sobě zárodek (nutnost) dalšího života a pojem víry symbolické změnil se v poznáni absolutního smyslu ideje tvůrčí, ve věčný vývoj, ve věčnou řadu. Moderní tvar jest novým smyslovým výrazem nového tvůrčího rozrušení; tedy nejen nové ukojení smyslu a duše, ale je i novou bolestí, novým pokusem o rozvrat, v mechanismu původního tvůrčího pohybu, je novým oplodněním. Odvrženy jednostranné tendence původové a nahrazeny tendencí absolutní expansivní, t. j. hledáním smyslu ideje poznání rozvířené v atomech ve všem lidstvu a v každém člověku. Moderní tvar, ač stvořen ve víře (ovšem ne jednostranně) ve světlo a stín, váže svojí smyslovostí a podstatou více než dva pouhé smysly naše, t j. zrak a hmat. Některé tvary eklektické v přechodné době k modernímu tvaru byly ještě právě jednostrannou vírou v božství světla a stínu; vyznavači světla a stínů mezi architekty vytvořili tyto jen dvojsmyslové tvary (zrak, hmat) bez nových roditelných bolestí, rozruchů. Jak dříve bylo již řečeno, jest tvar pojmem partiálním vzhledem k integrálním vlastnostem své mateřské oblasti. Vlastnosti tvaru, jakožto hodnoty partiální, byly již vytčeny; oproti celkové neměřitelnosti a nekonečnosti tvar projevuje se poměrem, vztahem, časovým intervalem, omezeností. Každá tvůrčí myšlenka architektonická jest částí původní, celkové, smyslové obsažnosti prostoru tvárného; jest omezená časem, místem i poměrem a jest skutečně jen integrací projevů a výrazových reakci mezi jistými, danými mezemi, a pravím vědomě integrací, neboť při vyplnění tvůrčí výtvarné myšlenky vytužují se nejdříve jednak tato jednotlivá (výrazová) stadia původní dvojice hmotnosti a prostorovosti a dále jejich meze první (daná) a druhá co poslední výraz rozpětí výtvarné myšlenky. Integrací, t. j. souhrnem podle jisté tvůrčí ideou dané zákonitosti vytvořuje se celkové architektonické dílo výtvarné. Jest ovšem důležito, míti integrační souhrn, který je. odlišný od prostého součtu, vzniklého sečtením jednotlivých tvarů v celek, v tom případě by celková myšlenka byla zmnožením částí. K velikosti nedojde se součtem maličkostí. Jest tudíž důležito uvésti, že jedině integrační souhrn tvarů může vytvořiti celek, Tato integrační zákonitost tvarová, konkrétně projevené hmotnosti a prostorovosti, je podstata výtvarného tvoření moderní architektury. Přiznávaje partiálnímu tvarovému projevu hodnotu, která integrací podle jisté zákonitosti dostupuje výše projevu myšlenky výtvarné, popírám t. zv. samobytný detail; neboť detail, t.j. článek, jak se v historických architekturách vyvinul, byl mrtvým schématem, nemajícím schopnosti gradace životní, byl pouhým článkem systému tvárného. Vědomé vytyčení mezí rozpětí myšlenky výtvarné (mezí tvárné integrace), vytužení jednotlivých výrazů hmotnosti a prostorovosti (projevy tvarové) a jejich integrací podle tvůrčí myšlenkové zákonitosti projevená spojitost, toť moderní čin architektonický. Již dříve zmínil jsem se o vztahu tvarů navzájem. Tvary, jsouce jednotlivými výrazy či stadia původního pohybu hmotnosti a prostornosti, mohou býti hodnotami těsně za sebou jdoucími, ze sebe vyvozenými, mohou býti hodnotami zvratnými, mocněnci hodnot předcházejících atd. Praktické vysvětlení nalezneme ve všech historických projevech architektonických; "článkování" říms bylo takovou typickou gradací prvotného článku podpůrného; nalezneme je v článkování obrub otvorů (chambrány), nalezneme je v celkovém smyslu architektonických historických i eklektických výtvorů. Tento poměr, tkvící v původové výraznosti tvarové, nazývám tvarovostí. Zde nutno zmíniti se o t. zv. stylovosti a stylu. V praktickém slova smyslu užívá se pojem stylovosti k vyjádření jistého přímého vnějšího poměru tvarů mezi sebou, tato spojitost duševní i fysická (obé zahrnuji pod vnější projev) vznikla ze společné zákonitosti původní výraznosti tvarové. Zcela správně odpovídá toto kriterium pojmu stylovosti, když pochopíme, že tato jest pouze různými vlivy a okolnostmi uplatněnou vnitřní duchovější tvarovostí. Společná oblast výrazová projevuje se v určité spojité tvarovosti, z níž uplatňuje se však jen jistý souhrn tvarů (celkem jednostranně pojatých z různých výtvarnických i psychických příčin v tak zv. stylovost; a z této opět skutečným zrealizováním povstává styl. Jest tudíž styl skutečností, stylovost možností a tvarovost původem, vznikem, imaginací. Příkladem uvádím gotiku. Tato, projevíc se svým přesně duševně i fysicky vymezeným Stylem snese na svých památkách volné dokončení, restauraci ve smyslu stylovosti, t. j. stylovost je množstvím možností a kombinaci tvarových, do vyhraněného Stylu nepojatých, ježto jsou to přechodná stadia tvarů vykvetlých, vyzrálých; tvarovost gotickou již pochopiti nemůžeme, jelikož tvarovost toť dobová imaginace tím však větší, že jest vývojem proměnlivá, věčná. Tvarovost pojící výrazy společné oblasti je chápatelna vzrušenějším soustředěním smyslů, je oblastí smyslové dohady. Stylovost pak jest tvarovostí uvedenou pod zákonitost přesné a široce chápatelné praktičnosti, všeobecné možnosti, průměrné smyslovosti; žel, že právě tato uklidněná, utlumená, téměř všedními mentalitami doby upravená spojitost výrazová bývá chápána co základní tendence stylovosti a stylu. Rozumíme-li tudíž správně stylovosti a stylu pochopíme, že volání po moderním stylu v naší době jest převážně hlasem lidí, nemajících schopnosti soustřediti smysly pro projev živé tvarovosti. Doba naše zaměstnává své výtvarné dělníky-architekty stále jen v oblasti tvarovosti, a tito, žijíce bolestí i rozkoší této bezprostřednosti, cítí, že tu tkví dráha evoluce tvarové, a snaží se svými projevy výtvarnými dokázati, že smysly možno soustřediti přímo a nezpohodlňovati je nějakým prostředím, tlumícím živý tep a život tvaru, snaží se přímo z této imaginace tvarové realizovati výtvarný projev architektonický. Ostatně tento smysl tvarovosti uvědomily si všechny doby výtvarně nové tvořivé; v dobách těch byly nové tvary stvořené, t. jest byly hodnotami prvopočátečnými. Praehistorická doba, řecká, antika, románština i gotika a i některé pozdější renesance atd., vytvořily jiné tvary svého ducha a své krve, živorodé a počáteční, z kterých v tvarovosti dohodou výtvarnou, v stylovostí kombinací evolucí, setrvačností a důsledností vytvořily se výrazy, a nové tvary. Tvarovost, to jest oblast těchto původních živorodých výrazů tvarových, přešla v stylovost a posléze ve styl co uplatnění se hodnot vyzrálých, třebaže ve zvolněném, ochabujícím tepu vnitřního života. (Konvence.) I moderní doba má svoji tvarovost; žel, že právě tato tvarovost uplatňujíc svoji tvůrčí tendenci v moderních architekturách ve volnosti a bezprostřednosti výrazu bývá mylně nazývána moderním individualismem, který jest pokládán za překážku touženého moderního stylu. Zde budiž tedy otevřeně a pevně řečeno: "Moderní architektura pohybujíc se stále v oblasti tvarovosti, zdůrazňuje, že jen tato jest půdou tvořivou, nepodléhající konvenčnímu usměrnění, průměrné všeobecné smyslovosti, tudíž jedinou a pravou oblastí, ve které tvoření architektonické nesplošní, nezestárne, nezpohodlní; že jen v této oblasti jsou tvůrčí prvky živé, elastické a proměnné. Jen tato spojitost tvarová (tvarovost) zaručuje mládí projevu výtvarného." Možno tedy dovoditi: Styl se neobjeví nyní vůbec, jestliže se chápe v povrchním slova smyslu (dříve vysvětleném), anebo uchováváme-li pojem Stylu, poznejme pravou, t. j., původní jeho hodnotu a uvěříme, že prvý výraz jeho, tvarovost moderní žije s pevnou, činorodou vírou zůstati právě tím, čím jest: mládím, bez prostřední pravdou. Moderní architekti jsou nám zárukou, že nepřipustí, aby tvarovost předčasně převedena byla k vůli pohodlnějšímu smyslovému strávení běžné současné dvojsmyslnosti. Individualism, tkvící ve způsobu tvoření, zachycení tvaru v společné výrazové oblasti za stejné tvarové zákonitosti a vedoucí k různému projevu vnějšímu je právě moderním a velikým bojem výtvarným, tim větším, že individualism nesa pečeť nepředpojotosti, volnosti, nejenže liší a dělí jednotlivce ve svobodné dělníky výtvarné a že zmnožuje výtvarné směry za výrazem absolutní hodnoty, on vniká i do jedinců, zvětšuje, stupňuje a proměňuje jejich výtvarné představy volné, pravdivě podle místa, času a příčiny. Mluvíce o prostoru tvárném, nemůžeme pomlčeti o gravitaci; zabýváme-li se tvarem, nelze pominouti pojem symetrie, respektive asymetrie. Již uvedením těchto dvou pojmů (gravitace a symetrie) ve vzájemné blízkosti budiž vědomým naznačením určitého jejich poměru. Gravitace je živá tendence vyjadřující vztah všech hmotnostních atomů k jich životodárnému centru. Obdobná tendence podstaty tvarové projevuje se v jistém dovnitř tvaru směřujícím smyslu srovnávacím. Vytušený a jednostranně zevšeobecněný tento smysl chápe se jako symetrie respektive asymetrie. Existuje tudíž vlastně symetrie i asymetrie na svém nejširším původním smyslu. Řekl jsem již dříve, že výtvarné rozrušeni, porušeni mechanismu původního tvůrčího pohybu, jest původem tvaru. Výtvarná vůle a invence vytvářejí pak hodnoty svodné uznávající a zachycující vzkypění tvárné a rozrušené; jsou hodnotami, jež v tvaru se objeví jako usměrnění invenci nabídnuté nebo vůlí výtvarnou vnucené, objeví se jako tendence - symetrie řekl bych absolutní. Rozrušte krystalisující již obsah roztoku vnořením, t. j. nabídnutím hmotné přímky, t. j. tyče, nebo plochy (desky) atd., a obsah roztoku obalí jej podle jisté přirozenosti; ona hmotná osa nabídnuta jest svodem vnitřní krystalizace. Tato hodnota svodná je výtvarnou invencí, zmnožovanou silou skutečný tvar vytvářející. Souvisíc přímo s invencí, jest právě tak mohutná a souverenní; může být právě tak prvkem jako soustavou, klidem jako pohybem, t. j. symetrie absolutní, jakožto prvá a pravá hodnota symetričnosti a asymetričnost jednostranně smyslově pojatých, jest projevenou tendencí, zachycenou a svedenou podle jisté invence výtvarné, činíc z ní osu svoji, t. j. osu symetrie absolutní. Ježto dříve bylo již řečeno, že tato hodnota svodná může být podle invence právě tak výtvarným prvkem jako soustavou, klidem nebo pohybem, může se osa tato právě tak jako bod projevit jeho drahou, přímkou, křivkou, rovinou i jakoukoliv plochou, křivkou i plochou prostorovou. Zkrátka řečeno : Prostorovost, volná trojrozměrnost pohyb umožňující jest oblast osy symetrie absolutní. Symetrie dosavad chápaná podle bodu přímky, respektive s plochy jest jen jediným výrazem symetričnosti absolutní, která se - zde možno již uvésti - jasně a výrazně projeví v tvaru moderním. Již podle uvedeného významu a hodnoty symetrie absolutní (usměrnění podle hodnoty svodné) je patrno, že asymetrie absolutní, t. j. tendence nemožnosti ani volně, ani vnuceně hodnou hodnotu v mezích naší smyslovosti zachytiti a usměrniti podle výtvarné invence stav představy, vede mimo naši smyslovou oblast, t. j. pro nás neexistuje. Jest nám jen přístupna jako opačná tendence symetrie pode bodu přímky,plochy,jako známý pojem nerovnováhy usměrnění, rozloženi, zachycení. Ke konci budiž řečeno, že moderní tvar architektonický ve svém projevu pohybujíc se stále v oblasti tvarovosti jest právě, na rozdíl od projevů tvárných, historických i eklektických, těsně spjat s touto tendencí symetrie absolutní. Snad by nový termín pro tuto symetrii absolutní vzhledem k její jedinnosti se lépe hodil, ale ježto ponecháváme i jinak stará slova a obsah se mění, prodělávaje věčný vývoj, tak i v tomto případě nečiňme výjimku; vždyť konec konců jest to pouhá věc výtvarníků.